26 C 252/2015

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Vladimírem Tománkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno 5 slov , IČO sídlem adresa žalované o nahrazení projevu vůle podle zákona č. 428/2012 sb.

I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba technického vybavení bez č. p./č. e., a pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] pro [katastrální uzemí] – město, [územní celek].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady tohoto řízení ve výši 2 417,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou u soudu domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání pozemků specifikovaných v rozsudečné části tohoto rozhodnutí (dále také jen„ nemovitosti, popř. parc. [číslo] parc. [číslo]“), a to podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále také jen„ restituční zákon“, pročež jsou zde naplněny podmínky podle § 5 písm. i), j) a k) restitučního zákona a žalovaná na výzvu žalobkyně ze dne 12. 11. 2013 reagovala zamítavým dopisem ze dne 3. 11. 2014 a neuzavřela s ní dohodu o vydání předmětných pozemků. Žalobkyně je církevní právnickou osobou evidovanou v Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností u Ministerstva kultury. Její právní předchůdce tehdy působící pod názvem„ [anonymizováno 7 slov]“ (dále také jen„ předchůdce“) byl za doby nacistické okupace [anonymizováno] rozpuštěn výnosem [anonymizováno] komisaře pro sudetoněmecké oblasti – Komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne [datum] a jeho majetek byl zkonfiskován. Po nacistické konfiskaci byl původní majetek žalobkyně zapsán na třetí subjekty, zejména organizace [anonymizováno] říše, které následně spolu s [anonymizováno] Říší zanikly. Část nemovitostí byla odepsána do knihovní vložky [číslo] krátce nato do knihovní vložky [číslo] kam bylo zapsáno vlastnické právo pro„ [anonymizována dvě slova]“. Předchůdce žalobkyně se po válce domáhal v rámci tehdy platných právních předpisů vrácení nemovitostí, a protože dekret presidenta republiky č. 5/1995 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavu (dále jen„ Dekret č. 5/ 1945 Sb.“), tehdy sám v úplnosti neupravoval, jak se lze obecně domoci restituce majetku, požádal ještě v roce 1945 velmistr [jméno] [příjmení] místně příslušné orgány veřejné správy, vládu a [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] o vrácení majetku. Obnovení pořádku v pozemkových knihách bylo následně možno až účinností zákona č. 128/1946 Sb., ze dne 16. 5. 1946, o neplatnosti Některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen„ zákon č. 128/1946 Sb.“), a to soudní cestou. Nárok bylo možné uplatnit v době tří let od účinnosti tohoto předpisu, avšak s ohledem na historický vývoj související s nástupem komunistického režimu, nebylo fakticky možné. Žalobkyně se z uvedených důvodů považuje za vlastníka v žalobě specifikovaného majetku, a protože mu byla způsobena majetková křivda ve smyslu § 5 restitučního zákona, má za opodstatněný u soudu uplatněný nárok na jeho vydání v intencích restitučního zákona.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala a v procesní obraně uvedla, že žalobkyně nebyla v rozhodném období, tzn. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, pro které bylo možno podle restitučního zákona uplatnit u soudu nárok na vrácení církevního majetku, zapsanou vlastnicí k vydání požadovaného nemovitého majetku a tedy v té době neutrpěla (resp. její předchůdce) majetkovou křivdu ve smyslu § 5 restitučního zákona. V současné době je vlastníkem pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] [země], pozemek parc. [číslo] je zastavěn stavbou bez č. p./č. e., jehož vlastníkem je společnost [právnická osoba] Pozemek parc. [číslo] vznikl z parcely původ pozemkový katastr [číslo] pozemek parc. [číslo] z parcely původ pozemkový katastr [číslo] Tyto nemovitosti byly původně zapsány v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí] – [část obce] ve prospěch knihovního vlastníka„ [anonymizováno 7 slov]“, a to do [datum], kdy byly odepsány do knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy pro [anonymizováno 6 slov] [obec] - [anonymizováno] část), a to na základě výnosu říšského komisaře ze dne [datum]. Dne [datum] byly obě pozemkové parcely z této knihovní vložky odepsány a byly zapsány do knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy, kde byly knihovně připsány pro„ [anonymizována dvě slova]“ ([územní celek]) na základě převodní listiny ze dne [anonymizováno] a [datum], podepsané za diecézi [anonymizováno] generálním [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Z uvedeného je tedy patrné, že předchůdce žalobkyně pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem před datem 25. 2. 1948. Pokud byl předchůdce žalobkyně přesvědčen o neplatnosti tohoto vlastnického převodu, měl se navrácení majetku domáhat podle Dekretu č. 5/ 1945 Sb., a za podmínek stanovených zákonem č. 128/1946 Sb. [územní celek] pozbylo vlastnictví k pozemkovým parcelám [číslo] [číslo] na základě zákona č. 279/1949 Sb., účinného ode dne 1. 1. 1950, podle něhož nabyl tento majetek stát. S ohledem na tato tvrzení má žalovaná za to, že žalobkyně nemá pro zahájené řízení věcně právní aktivní legitimaci a navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. V následném obsáhlém podání žalobkyně znovu popsala genezi vlastnických převodů a zápisů v evidencích nemovitostí pro parcely [číslo] [číslo] opětovně sdělila důvod, pro který se považuje za osobu oprávněnou ve smyslu restitučního zákona a uvedla i důvod, svědčící o jejím právu na navrácení dotčeného církevního majetku. Současně popsala, kterak se její předchůdce domáhal restitučního nároku podle Dekretu č. 5/ 1945 Sb., a vyslovila názor na nezákonné převzetí majetku žalobkyně [anonymizováno] státem. Mimo další právní exkurz k tehdy a dnes platné legislativě vztahující se k církevním restitucím a exkurz stran vydaných rozhodnutí správních a obecných soudů včetně soudu ústavního, vyzvedla žalobkyně též loajálnost jejího předchůdce k [anonymizováno] státu. Přesně i popsala to, co považuje za majetkovou křivdu jí způsobenou ve smyslu § 5 písm. i), j) a k) restitučního zákona, což považovala za všechny podmínky pro budoucí restituci podle zákona č. 428/2012 Sb.

4. Žalovaná i po tomto podání setrvala na svém stanovisku.

5. Podle § 1 odst. 1 Dekretu presidenta republiky ze dne 19. 5. 1945 č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Podle odst. 2 tohoto Dekretu, způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem.

6. Podle § 1 zákona ze dne 16. května 1946 č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, neplatnost majetkových převodů a jiných majetkově právních jednání z doby nesvobody, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po [datum] pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.

7. Podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb., nárok se promlčuje ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, jde-li však o nárok vzcházející ze zrušení nebo ze změny soudního nebo úředního výroku (§ 2), ve třech letech od právní moci rozhodnutí, které onen soudní nebo úřední výrok zrušilo nebo změnilo.

8. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., pro rozhodnutí o nároku je příslušný okresní soud, u kterého má osoba, proti níž nárok směřuje, svůj obecný soud, anebo podle volby oprávněného okresní soud, v jehož obvodu je věc, o jejíž vrácení jde. Podle odst. 2 zákona č. 128/1946 Sb., pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ustanovení soudního řízení nesporného.

9. Podle § 1 zákona ze dne 8. listopadu 2012 č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem) církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu, v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen„ rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

10. Podle § 2 restitučního zákona, se pro účely tohoto zákona se rozumí a) původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

11. Podle § 3 písm. a) restitučního zákona, je oprávněnou osobou registrovaná církev a náboženská společnost za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

12. Podle § 5 písm. i), j) a k) restitučního zákona, jsou skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, znárodnění anebo vyvlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení náhrady, politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, nebo převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu.

13. Podle § 7 odst. 1 restitučního zákona, povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

14. Podle § 10 odst. 1 restitučního zákona, oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí věc a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k určení věci postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy. Dále oprávněná osoba a) připojí listinu nebo jinak doloží, že věc náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, b) připojí listinu nebo uvede důvody, z nichž vyplývá, že je splněna některá ze skutečností podle § 5, c) připojí listinu nebo jinak doloží skutečnost osvědčující některou z podmínek podle § 7, je-li povinnou osobou osoba uvedená v § 4 odst. c) nebo d), d) připojí listinu prokazující právní nástupnictví nebo právní nástupnictví jinak osvědčí, uplatňuje-li nárok na vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti, která se stala předmětem majetkové křivdy v době, kdy ji vlastnil právní předchůdce oprávněné osoby. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení, povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 11). V dohodě budou nemovitosti uvedeny údaji podle katastrálního zákona. Bude-li předmětem vydání pouze část pozemku evidovaného v katastru nemovitostí v podobě parcely, musí být neoddělitelnou součástí dohody geometrický plán. Podle odst. 3 téhož ustanovení, vlastnické právo k jiné nemovité věci než zemědělské nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nabývá oprávněná osoba na základě dohody o vydání věci vkladem do katastru nemovitostí a podle odst. 4, nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v § 11.

15. Provedeným dokazováním soud zjistil, že je žalobkyně církevní právnickou osobou zapsanou v rejstříku evidovaných právnických osob vedeném Ministerstvem kultury, což bylo zjištěno z výpisu rejstříku evidence právnických osob. Z potvrzení o právní subjektivitě, potvrzení právní kontinuity, prohlášení o zachování právní subjektivity a z potvrzení o totožnosti subjektu soud zjistil, že žalobkyně působila v minulosti rovněž pod německým označením„ [anonymizováno 7 slov]“. Vlastníkem žalobou dotčených pozemků byl dříve (jak se podává z jednotlivých knihovních vložek vč. příloh) zapsán v tehdejší pozemkové knize, v knihovní vložce [číslo] předchůdce žalobkyně. Z této knihovní vložky byl ke dni [datum] předchůdce žalobkyně odepsán a pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] (původně parcely podle výpisu z pozemkového katastru [číslo] [číslo]) byly vepsány do knihovní vložky [číslo] ve prospěch třetích osob, na základě výnosu [anonymizováno] komisaře z [datum]. Ke dni [datum] byly obě parcely zapsány pro jejich vlastníka [anonymizována dvě slova] do knihovní vložky [číslo] na základě převodní listiny z [anonymizováno] a [datum], která je součástí knihovní vložky [číslo]. Ke dni podání žaloby byla vlastníkem těchto nemovitostí podle [list vlastnictví] pro [územní celek], k. ú. [okres], [země] s příslušností hospodařit s tímto majetkem státu pro [státní instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Součástí pozemku parc. [číslo] je stavba bez č. p./č. e. ve vlastnictví [právnická osoba]

16. Nebyl mezi účastníky spor, že žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání předmětných nemovitostí podáním doručeným povinné dne 12. 11. 2013, tzn. v jednoroční lhůtě ode dne účinnosti restitučního zákona (5. 12. 2012). Na jejich vydání se účastníci nedohodli, a protože žalovaná nevyslyšela ani ve stejném duchu zaslanou předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 9. 12. 2015, podala dne 26. 12. 2015 žalobu u soudu, ve které se domáhá nahrazení projevu vůle žalované.

17. V řízení bylo listinami mj. přípisy a žádostmi [anonymizováno] [příjmení] prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně v roce 1945 činila kroky k navrácení církevního majetku, ovšem všechny přípisy a žádosti byly předchůdkyní zasílány orgánům veřejné správy, [anonymizována dvě slova], popř. Vysokému předsednictvu vlády. Žádná písemnost nebyla podána formou žaloby k soudu. Stran výše uvedeného majetku nebylo u okresního soudu vedeno soudní řízení, což bylo zjištěno jednak ze zprávy [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] zaslané [stát. instituce] ze dne [datum] a jednak ze zprávy [název soudu] zaslané [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] dne [datum]. Tuto skutečnost navíc potvrdila u jednání sama žalobkyně.

18. Soud na základě shora uvedených důkazů, když pro nadbytečnost z dalších čtených listin již jednotlivých zjištění nečinil, dospěl k závěru, že žalobkyně není ve sporu ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona, aktivně věcně právně legitimována, neboť nebylo zjištěno, že by jí byla vznikla v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 majetková křivda a že by jí tak vznikl nárok na vydání věcí, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností.

19. Ačkoliv žalobkyně v řízení tvrdila, že jí majetková křivda stran v žalobě uplatněného církevního majetku vznikla v období stanoveném na ochranu oprávněných osob restitučním zákonem, tato tvrzení se v řízení nepotvrdila. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně je nástupcem církevní osoby, jejíž majetek byl již v době německé okupace na území [země] převeden na třetí osoby, nejprve v roce 1940 na [anonymizováno] [obec] a následně se v roce 1941 stalo jejich zapsaným vlastníkem [územní celek]. Protože se právní předchůdce žalobkyně a ani žalobkyně později již zapsaným vlastníkem těchto nemovitostí nestali, nesplnila žalobkyně požadavky oprávněné osoby podle restitučního zákona č. 428/2012 Sb. Žalobkyně v rozhodném období a ani po jeho část tyto nemovitosti nevlastnila, tudíž se jí majetková křivda způsobem předpokládaným v § 5 restitučního zákona, nestala a stát nemohla. V té souvislosti soud odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 133/2018 (veřejnosti dohledatelné např. na [webová adresa], podle kterého„ neuplatnila-li oprávněná osoba (respektive její právní předchůdce) nárok na vrácení majetku, který jí byl odňat po 29. 9. 1938 podle zákona č. 128/1946 Sb., nemůže být naplněna skutková podstata ve smyslu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.“. Podle názoru soudu, bylo na žalobkyni (resp. na jejím předchůdci), aby po skončení války své právo na vydání majetku uplatnila podle ust. § 10 zákona č. 128/1946 Sb., a to právě proto, že předmětný majetek byl jejímu předchůdci odňat během nacistické okupace. V takovém případě pak bylo namístě postupovat podle dekretu 5/ 1945 Sb., a předmětného zákona č. 128/1946 Sb. V řízení nebylo zjištěno, že by předchůdce žalobkyně alespoň zahájil takové řízení, a to bez ohledu na pozdější celospolečenský a politický vývoj, který mohl být důvodem, pro který nemuselo být takové zahájené řízení např. pravomocně skončeno. Pokud [anonymizováno] [jméno] [příjmení] činil kroky k navrácení [anonymizováno] říší odňatého církevního majetku zasíláním přípisů a žádostí o jeho navrácení různým subjektům veřejné správy a veřejné moci popř. dalším institucím, aniž by se takového nároku domáhal u soudu podanou žalobou, jeho postup neměl oporu v tehdy platném restitučním právu, a tato podání tudíž nemohla být podkladem pro dosažení zamýšleného účelu.

20. S ohledem na předestřený právní názor se nalézací soud již blíže nezabýval otázkou vlastnického převodu předmětných nemovitostí, ke kterým došlo po„ rozhodném období“ podle zákona č. 128/1946 Sb., pročež by to na rozhodnutí soudu v této věci z důvodu absence věcně právní legitimace žalobkyně ve sporu podle současného restitučního zákona nemělo vliv.

21. Soud v řízení neprováděl dokazování listinami, z nichž mělo být seznatelné, že některé státní orgány považovaly později v tomto řízení dotčené pozemky za majetek žalobkyně, pročež se jednalo o názor mylný, o který nelze existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k tomuto majetku v rozhodném období opřít. V tomto ohledu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ve kterém byla tato otázka již dříve v řízení se stejnou žalobkyní řešena. Rovněž nebylo přikročeno k dokazování listinnými důkazy na podporu tvrzení žalobkyně o loajálnosti žalobkyně vůči [anonymizováno] státu, neboť otázka spolupráce či nespolupráce předchůdce žalobkyně s nacisty by taktéž a ze stejného důvodu neměla pro rozhodnutí soudu vliv. Uvedené mohlo být přezkoumáno v řízení podle předchozích restitučních předpisů, avšak takové řízení u soudu nikdy zahájeno nebylo.

22. Soud na základě shora uvedeného žalobu na nahrazení projevu vůle žalované zamítl a současně procesně neúspěšnou žalobkyni zavázal podle § 142 odst. 1 o. s. ř., k náhradě nákladů řízení žalované. Ty sestávají z režijního paušálu podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, po 300 Kč za celkem 5 administrativních úkonů (vyjádření k žalobě, příprava na dvě ústní jednání u soudu a účast na těchto dvou jednáních ve dnech [datum] a [datum]) ve výši 1 500 Kč, a dále cestovné zást. žalované k těmto jednáním OA [registrační značka] na trase [obec] – [obec] a zpět, při ujetí celkem 160 km (4 x 40 km) při průměrné spotřebě vozila 4,9 NM/100km, ceně 27,10 Kč/1l PHM a sazbě 4,40 Kč dle vyhl. č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, ve výši 917,25 Kč, celkem tak 2 417,25 Kč.

23. Splatnost náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.