26 C 270/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Vladimírem Tománkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 790,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 988 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 8 802,54 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 14 952,54 Kč za dobu od 21. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % p. a. se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 17 790,54 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v zákonném úroku z prodlení z částky 14 952,54 Kč od 21. 5. 2025 do zaplacení, a dále náhradu nákladů řízení. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky, které žalovaný řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo k zesplatnění celého dluhu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. Elektronický platební rozkaz, který ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)., zrušen.

3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 16 520 Kč, které byly převedeny na účet prodávajícího spol. , právnická osoba, ., který žalovanému prodal úvěrované zboží. Ve smlouvě se žalovaný zavázal hradit žalobkyni na úvěr částku 1 076 Kč, a to celkem ve 24 měsíčních splátkách počínaje dnem 15. 5. 2024. Z přehledu splátek bylo zjištěno, že poslední splátku, která byla v pořadí jako sedmá, zaplatil žalovaný na účet žalobkyně dne 15. 11. 2024. Z důvodu porušení platební povinnosti žalobkyně nesplacenou částku úvěru ve výši 16 038,54 Kč zesplatnila v dopise ze dne 30. 4. 2025 a vyzvala žalovaného k úhradě tohoto dluhu do 20. 5. 2025. Téhož dne tuto písemnost žalobkyně předala k poštovní přepravě. Žalobkyně naposledy žalovaného k zaplacení dluhu vyzvala před podáním žaloby dne 30. 7. 2025 písemností, kterou téhož dne odeslala žalovanému do místa trvalého bydliště prostřednictvím držitele poštovní licence.

4. Žalobkyně v návrhu neuvedla, zda a jakým způsobem se zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), a zda tedy předtím, než poskytla žalovanému finanční prostředky, prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svojí omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto poučení a odvrátit tak případný procesní neúspěch ve sporu dotvrzením rozhodných skutečností o splnění této povinnosti a označení důkazů k jejich prokázání. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy.

5. Ze shora uvedených důvodů soud posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nikoli jako závazek z úvěrové smlouvy podle § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně má proto právo na zaplacení částky odpovídající převedených finančních prostředků ve prospěch žalovaného při zohlednění jeho 7 splátek úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 16 520 Kč, ze které žalovaný uhradil 7 532 Kč, proto bezdůvodné obohacení činí 8 988 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vydat.

6. V této části posoudil soud žalobu jako důvodnou, proto ji co do částky 8 988 Kč vyhověl a ve zbylé části nezbylo než žalobu zamítnout.

7. Co se týká nároku na úrok z prodlení, tak podle § 87 zákona, platí, že porušíli věřitel povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 tohoto zákona, nemá právo na sjednané úroky ani jiné náklady spotřebitelského úvěru. Smyslem této právní úpravy je sankcionovat věřitele za nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a zároveň posílit jeho ochranu jako slabší smluvní strany.

8. V projednávané věci soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a proto jí nepřísluší jakékoli plnění nad rámec vrácení samotné jistiny (resp. jejího ekvivalentu v režimu bezdůvodného obohacení).

9. Za této situace nelze žalobkyni přiznat ani úrok z prodlení podle obecné právní úpravy (§ 1970 o. z.), neboť by tím byl obcházen ochranný účel § 87 zákona. Uplatnění obecného institutu úroku z prodlení by v tomto případě vedlo k nepřípustnému výsledku, kdy by věřiteli, jenž porušil zákonnou povinnost, bylo přiznáno plnění obdobné úroku z úvěru.

10. Prodlení dlužníka s vydáním bezdůvodného obohacení se přitom neodvíjí od původně sjednaných splatností úvěru, nýbrž vzniká až okamžikem, kdy je dlužník vyzván k plnění určité a konkrétní povinnosti, popřípadě kdy je tato povinnost autoritativně určena rozhodnutím soudu.

11. Za této situace soud uzavírá, že žalovaný by se mohl dostat do prodlení se splněním povinnosti vydat bezdůvodné obohacení teprve marným uplynutím pariční lhůty stanovené v tomto rozsudku. Teprve od tohoto okamžiku by bylo možno uvažovat o případném vzniku práva na úrok z prodlení. Z uvedených důvodů soud žalobkyni nárok na úrok z prodlení nepřiznal.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť jejich procesní úspěch v tomto sporu byl přibližně stejný.

13. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.