26 C 52/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Vladimíra Tománka a přísedících Mgr. Pavly Petkovové a Bořivoje Wolfa ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: právnická osoba , IČO Anonymizováno sídlem adresa zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka , IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 79 983 Kč s přísl., o 19 665 Kč s přísl., o 37 500 Kč s přísl., o 300 000 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku během pracovní neschopnosti částku 63 507 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 6 131 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě škody utrpěné bolestí částku 37 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě škody ztížením společenského uplatnění částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žaloba se co do částky 30 010 Kč zamítá, a to co do částky 16 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a co do částky 13 534 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

VI. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni 85 % nákladů řízení, a to ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení, do tří dnů od jeho právní moci k rukám jejího právního zástupce.

VII. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu v Opavě náklady řízení, které za účastníky vynaložil, v rozsahu 85 %, ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení, do tří dnů od jeho právní moci.

VIII. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek, jehož výše bude stanovena v samostatném usnesení, do tří dnů od jeho právní moci.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení náhrady újmy na zdraví, která jí měla vzniknout v důsledku pracovních úrazů utrpěných v průběhu pracovního poměru u žalované. Uvedla, že byla u žalované zaměstnána jako , Anonymizováno, a při výkonu práce utrpěla dne , datum, pracovní úraz spočívající v napadení pacientem a dále dne , datum, další pracovní úraz při manipulaci s pacientem, přičemž v důsledku těchto událostí došlo k poškození jejího zdraví.

2. Žalobkyně tvrdila, že následky těchto úrazů se neomezily pouze na poškození fyzického zdraví, které bylo ze strany žalované odškodněno, ale že u ní došlo rovněž ke vzniku psychické újmy, která se projevila s určitým časovým odstupem a měla za následek rozvoj duševního onemocnění. Toto onemocnění vedlo mimo jiné k její pracovní neschopnosti, ke snížení její pracovní schopnosti i k omezení v jejím osobním a společenském životě.

3. Z uvedeného důvodu se žalobkyně domáhala náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od , datum, do , datum, , dále náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od prosince , Anonymizováno, do února , Anonymizováno, a současně náhrady nemajetkové újmy ve formě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, vše spolu s příslušenstvím.

4. V průběhu řízení žalobkyně po vypracování revizního znaleckého posudku svůj žalobní návrh částečně omezila, když setrvala na nároku na bolestné ve výši 37 500 Kč a na nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč, zatímco ve zbytku byla žaloba vzata zpět.

5. Žalovaná ve svých vyjádřeních k žalobě nárok žalobkyně od počátku neuznávala a navrhovala jeho zamítnutí. Svou obranu soustředila především na zpochybnění příčinné souvislosti mezi tvrzenými pracovními úrazy a vznikem psychického onemocnění žalobkyně. Poukazovala na to, že žalobkyně byla pro poruchu přizpůsobení psychiatricky léčena již v minulosti, konkrétně v letech , Anonymizováno, až , Anonymizováno, , a že znalecké závěry tuto skutečnost nedostatečně zohledňují. Podle žalované nelze bez dalšího uzavřít, že pracovní úrazy představují rozhodující příčinu psychického stavu žalobkyně, zejména pokud se obdobné obtíže vyskytly již v minulosti. Dále namítala, že znalecký posudek se nevypořádává dostatečně s vlivem dalších stresových faktorů, které na žalobkyni působily, jako jsou okolnosti rodinné, ekonomické či pracovní, a že bez jejich přesného rozlišení nelze učinit závěr o rozhodující příčině vzniku újmy. Z těchto důvodů žalovaná považovala znalecký posudek za neúplný a vnitřně rozporný a dovozovala, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence příčinné souvislosti.

6. Vedlejší účastník vystupoval v řízení na straně žalované a rovněž navrhoval zamítnutí žaloby. V procesních podáních zdůrazňoval potřebu doplnění dokazování, zejména výslechem revizního znaleckého ústavu, přičemž současně zpochybňoval závěry znaleckých posudků v tom směru, že neodrážejí dostatečně vliv dalších nepříznivých faktorů působících na psychický stav žalobkyně. Vedlejší účastník rovněž poukazoval na to, že jednotlivé nároky žalobkyně je třeba posuzovat samostatně a že nejen otázka příčinné souvislosti, ale i samotná výše uplatněných nároků není dostatečně podložena provedeným dokazováním.

7. Ve svých podáních vedlejší účastník současně uplatnil námitku promlčení ve vztahu k nároku na bolestné, když uváděl, že tento nárok bylo možné uplatnit již krátce po vzniku újmy, resp. nejpozději poté, co žalobkyně absolvovala psychiatrické vyšetření dne , datum, , při němž mělo dojít ke zjištění psychického poškození. S ohledem na to, že žaloba byla podána až v březnu 2023, považoval tento nárok za uplatněný po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty.

8. U ústního jednání účastníci řízení s odkazem na svá písemná podání, setrvali na svých stanoviscích. Soud následně provedl dokazování listinami, které byly při jednání čteny a jejichž pravost ani správnost účastníci nezpochybnili. Jednalo se zejména o mzdové listy žalobkyně u jejího původního zaměstnavatele i u zaměstnavatele , právnická osoba, ., potvrzení o zaměstnání, doklady o ukončení pracovního poměru, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, sdělení orgánů sociálního zabezpečení o vyplacených dávkách a přiznání invalidního důchodu, jakož i o řadu lékařských zpráv dokumentujících zdravotní stav žalobkyně v době po pracovních úrazech. Dále byly provedeny listiny vztahující se k samotným pracovním úrazům, zejména záznam o úrazu a související dokumentace, jakož i korespondence mezi žalobkyní a žalovanou ohledně uplatnění nároku na náhradu újmy.

9. Z těchto listinných důkazů soud zjistil, že žalobkyně skutečně utrpěla dne , datum, a dne , datum, pracovní úrazy, jejichž existence a základní průběh nebyly mezi účastníky sporné. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně byla po těchto úrazech opakovaně v pracovní neschopnosti a byly jí vypláceny dávky nemocenského pojištění, přičemž následně jí byl přiznán invalidní důchod. Současně bylo zjištěno, jaký byl její výdělek před vznikem škody a jaké příjmy dosahovala po skončení pracovní neschopnosti, včetně mzdy dosažené u zaměstnavatele , právnická osoba, . v období od prosince , Anonymizováno, do února , Anonymizováno, .

10. Listinné důkazy rovněž dokládají průběh a vývoj zdravotního stavu žalobkyně, včetně její psychiatrické léčby, přičemž z nich vyplývá, že psychické obtíže žalobkyně byly zachyceny a léčeny s určitým časovým odstupem po pracovních úrazech.

11. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky byl sporný zejména závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovními úrazy a vznikem psychického onemocnění žalobkyně, přistoupil soud k provedení důkazu znaleckými posudky. Nejprve byl vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie a následně znalecký posudek z oboru pracovního lékařství, které byly při jednání dne , datum, provedeny jako důkaz jejich čtením a výslechem znalců.

12. Znalec z oboru psychiatrie dospěl k závěru, že žalobkyně trpí duševní poruchou v příčinné souvislosti s pracovními úrazy, přičemž za významnější označil první z těchto úrazů, zatímco druhý úraz hodnotil jako faktor zesilující již vzniklé trauma. Naproti tomu znalec z oboru pracovního lékařství existenci této příčinné souvislosti zpochybnil a poukazoval mimo jiné na předchozí psychiatrickou anamnézu žalobkyně.

13. Za této situace soud k objasnění rozporů mezi znaleckými závěry zadal vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem , adresa, . Tento posudek byl v řízení rovněž proveden jako důkaz a jeho závěry byly potvrzeny při výslechu předsedy znalecké komise při jednání dne , datum, .

14. Znalec při tomto výslechu setrval na závěru, že pracovní úrazy žalobkyně představují rozhodující příčinu vzniku její duševní poruchy, přičemž připustil, že se na jejím vzniku podílely i další faktory, ty však označil za méně významné a časově následné. Současně uvedl, že bez těchto úrazů by se porucha pravděpodobně neprojevila, případně by vznikla později nebo v mírnější formě.

15. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž vycházel zejména ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a pracovního lékařství a z revizního znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem , adresa, .

16. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně utrpěla v letech , Anonymizováno, a , Anonymizováno, pracovní úrazy, a že u ní následně došlo k rozvoji psychických obtíží. Spornou otázkou však bylo, zda mezi těmito úrazy a vznikem jejího psychického onemocnění existuje příčinná souvislost, a dále zda jsou tyto úrazy příčinou rozhodující.

17. Znalecký posudek z oboru psychiatrie dospěl k závěru, že žalobkyně trpí duševní poruchou typu poruchy přizpůsobení, přičemž příčinnou souvislost mezi touto poruchou a pracovními úrazy shledal, a to s tím, že první úraz představuje příčinu hlavní, zatímco druhý úraz působil jako faktor zesilující a stabilizující již vzniklé trauma.

18. Například oproti tomu znalecký posudek z oboru pracovního lékařství existenci této příčinné souvislosti zpochybnil a poukazoval zejména na skutečnost, že žalobkyně byla v minulosti psychiatricky léčena, a dále na to, že předmětné pracovní úrazy nebyly z hlediska fyzického poškození závažné a nemohly samy o sobě vést ke vzniku dlouhodobého psychického onemocnění.

19. Soud se s tímto rozporem mezi jednotlivými znaleckými závěry neztotožnil a nepřisvědčil bez dalšího ani jednomu z nich. Za rozhodující považoval revizní znalecký posudek znaleckého ústavu, který byl zpracován za účelem odstranění těchto rozporů.

20. Revizní znalecký posudek byl podán znaleckým ústavem jako kolektivním orgánem s vyšší mírou odborné autority a zabýval se komplexně jak otázkou psychiatrického onemocnění žalobkyně, tak i vlivem jednotlivých pracovních úrazů a dalších stresových faktorů. Jeho závěry soud považuje za přesvědčivé, logické a odpovídající obsahu provedených důkazů. Tyto závěry byly nadto potvrzeny při výslechu předsedy znalecké komise při jednání dne , datum, .

21. Z provedeného revizního znaleckého posudku a z výslechu znalce soud dovodil, že pracovní úrazy žalobkyně z let , Anonymizováno, a , Anonymizováno, představují rozhodující příčinu vzniku její duševní poruchy. Znalec současně připustil, že na vývoji zdravotního stavu žalobkyně se podílely i další stresové faktory, tyto však označil za méně významné a časově následné, a nikoli za příčinu dominantní.

22. Soud se ztotožnil i se závěrem znalce, že nelze se stoprocentní jistotou vyloučit vznik podobného onemocnění i bez pracovních úrazů, avšak v takovém případě by se pravděpodobně jednalo o pozdější nebo mírnější průběh. Tato skutečnost podle názoru soudu nevylučuje existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou újmou, neboť pro závěr o příčinné souvislosti postačuje, že škodná událost je příčinou rozhodující nebo podstatnou.

23. Námitky žalované a vedlejšího účastníka, které poukazovaly na předchozí psychiatrickou anamnézu žalobkyně a na existenci dalších stresových faktorů, soud nepovažoval za důvodné v tom smyslu, že by přerušovaly příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem újmy. Z provedených důkazů naopak vyplývá, že předchozí obtíže žalobkyně byly časově vzdálené a žalobkyně byla po jejich odeznění stabilizována, přičemž k významnému zhoršení jejího stavu došlo až po pracovních úrazech.

24. Pokud jde o existenci dalších stresových faktorů, soud přisvědčil závěru revizního znaleckého posudku, že tyto faktory mohly působit jako okolnosti spolupůsobící, nikoli však jako příčina rozhodující. Takové spolupůsobení dalších okolností přitom samo o sobě nevylučuje odpovědnost žalované za vzniklou újmu.

25. Na základě těchto úvah soud uzavřel, že příčinná souvislost mezi pracovními úrazy žalobkyně a vznikem jejího psychického onemocnění byla prokázána.

26. Soud se dále zabýval otázkou bodového ohodnocení nemajetkové újmy žalobkyně, a to jak ve formě ztížení společenského uplatnění, tak i ve formě bolestného.

27. Znalecký posudek zpracovaný znaleckým institutem v oboru psychiatrie (ZP1) vycházel z premisy, že u psychiatrického onemocnění je možné objektivizovat pouze náhradu za ztížení společenského uplatnění, nikoliv však bolestné, neboť podle názoru tohoto znalce se v psychiatrii s kategorií „bolesti“ nepracuje a odškodnění by tak bylo duplicitní. Z tohoto důvodu tento posudek bolestné nehodnotil a omezil se pouze na bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění.

28. Soud tento závěr nepřevzal, neboť byl následně překonán revizním znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem , adresa, .

29. Revizní znalecký posudek naopak vycházel z právně správného předpokladu, že i u psychických následků pracovního úrazu lze přiznat náhradu za bolest, a to v případě, kdy poškozený byl vystaven intenzivní psychické zátěži či traumatizujícím zážitkům. Tento závěr je v souladu s koncepcí náhrady nemajetkové újmy podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které nevylučuje odškodnění bolestného ani u psychických újem.

30. Znalecký ústav proto přistoupil k bodovému ohodnocení bolestného a současně korigoval právní kvalifikaci použité položky přílohy k uvedenému nařízení, když namísto původně uvažované položky použil položku odpovídající závažnějšímu psychickému zásahu, konkrétně položku 1.13 přílohy č. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jak je patrno z revizního znaleckého posudku31. Tento postup soud považuje za správný, neboť odpovídá nejen textu právní úpravy, ale i skutkovým zjištěním učiněným v řízení. Z provedených důkazů, zejména ze závěrů revizního znaleckého posudku a výslechu znalce, totiž vyplývá, že žalobkyně byla v důsledku pracovních úrazů vystavena dlouhodobé psychické zátěži, která přesahovala běžnou míru stresu spojeného s výkonem zaměstnání, a která vedla ke vzniku samostatně diagnostikovatelného duševního onemocnění.

32. Soud proto přisvědčil závěrům revizního znaleckého ústavu jednak pokud jde o samotnou existenci nároku na bolestné, tak i pokud jde o jeho bodové ohodnocení, a nepřevzal právní názor původního znaleckého posudku, který nárok na bolestné u podobného typu újmy vylučoval.

33. Na základě provedeného dokazování, zejména listinných důkazů a znaleckých posudků, dospěl soud k závěru, že žalobkyně utrpěla v letech , Anonymizováno, a , Anonymizováno, pracovní úrazy, v jejichž příčinné souvislosti se u ní následně rozvinulo psychické onemocnění charakteru poruchy přizpůsobení, které vedlo k její pracovní neschopnosti, poklesu pracovních schopností i k omezení v běžném životě. Pracovní úrazy přitom představovaly rozhodující příčinu tohoto onemocnění, byť se na jeho vzniku podílely i další, méně významné faktory. V důsledku uvedeného poškození zdraví vznikla žalobkyni majetková újma spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení a současně nemajetková újma odškodnitelná bolestným a náhradou za ztížení společenského uplatnění.

34. Soud při právním posouzení věci vycházel ze zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění účinném v době vzniku posuzovaných pracovních úrazů, tedy ve znění účinném do 31. 12. 2020.

35. K novelizaci zákoníku práce, která nabyla z převážné části účinnosti dne 1. 1. 2021, došlo zákonem č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

36. Vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu žalobkyně došlo před účinností této novely, posuzuje se vznik odpovědnosti žalované i jednotlivé nároky žalobkyně podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 (dále jen „zákoník práce“).

37. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

38. Podle § 269 odst. 4 zákoníku práce pak platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

39. Podle § 271a zákoníku práce přísluší zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody a náhradou mzdy či plnou výší nemocenského.

40. Podle § 271b zákoníku práce přísluší zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu, k němuž se připočítává případný invalidní důchod.

41. Podle § 271c zákoníku práce náleží zaměstnanci rovněž náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a to jednorázově ve výši stanovené prováděcím právním předpisem.

42. Soud při rozhodování o jednotlivých nárocích žalobkyně vycházel z průměrného hodinového výdělku žalobkyně před vznikem škody, který zjistil z mzdových listů za rozhodné období prvního čtvrtletí roku 2021 postupem podle § 351 a násl. zákoníku práce. Z těchto podkladů soud zjistil průměrný hodinový výdělek žalobkyně za jednotlivé měsíce rozhodného období, a to za leden 2021 ve výši 195,37 Kč/hod., za únor 2021 ve výši 205,13 Kč/hod. a za březen 2021 ve výši 178,38 Kč/hod. Součet těchto hodnot soud vydělil třemi, čímž stanovil průměrný hodinový výdělek žalobkyně ve výši 192,96 Kč/hod., z něhož dále vycházel při výpočtu jednotlivých nároků ztát na výdělku.

43. Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 271a zákoníku práce), soud stanovil rozsah pracovní neschopnosti odpovídající 1 140 pracovním hodinám. Při uvedeném průměrném výdělku tak žalobkyni vznikl nárok ve výši 219 974,40 Kč. Od této částky soud odečetl žalobkyni vyplacené dávky nemocenského pojištění ve výši 156 467 Kč, takže výsledná výše nároku činí 63 507,40 Kč. V této výši soud žalobě vyhověl, zatímco co do částky 16 476 Kč představující rozdíl mezi žalovanou a prokázanou výší nároku žalobu zamítl, neboť v tomto rozsahu nebyl nárok prokázán.

44. Ve vztahu k náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zákoníku práce) soud vyšel z toho, že žalobkyně v rozhodném období před vznikem této škody nepracovala, a proto její výdělek stanovil jako pravděpodobný podle § 355 zákoníku práce, a to ve stejné výši 192,96 Kč/hod. Při rozsahu práce 299 hodin, které by žalobkyně v daném období odpracovala, činí její hypotetický výdělek částku 57 695,04 Kč. Od této částky soud odečetl skutečný příjem žalobkyně tvořený mzdou ve výši 34 000 Kč a invalidním důchodem ve výši 17 564 Kč, tedy celkem 51 564 Kč. Rozdíl těchto částek činí 6 131 Kč, v němž soud shledal nárok žalobkyně důvodným; ve zbytku, tj. co do částky 13 534 Kč, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

45. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy (§ 271c zákoníku práce), soud vycházel ze závěrů revizního znaleckého posudku, který provedl bodové ohodnocení, jak bolesti, tak ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

46. Revizní znalecký posudek stanovil bolestné v rozsahu 150 bodů podle přílohy č. 1 tohoto nařízení, přičemž hodnota jednoho bodu činí 250 Kč, a celková výše náhrady tak činí 37 500 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

47. Pokud jde o ztížení společenského uplatnění, revizní znalecký posudek převzal a potvrdil bodové ohodnocení stanovené původním znaleckým posudkem v rozsahu 1 200 bodů podle položky 1.13 přílohy č. 3 citovaného nařízení. Při hodnotě jednoho bodu 250 Kč tak odpovídá tomuto hodnocení částka 300 000 Kč, kterou soud žalobkyni rovněž přiznal.

48. Soud přitom závěry revizního znaleckého posudku považoval za přesvědčivé, logické a odpovídající provedeným důkazům a nepřevzal právní názor posudku ZP2, který příčinnou souvislost popíral. Nároky žalobkyně v těchto částech proto shledal důvodnými v plném rozsahu.

49. Soud se zabýval námitkou žalované a vedlejšího účastníka, že nárok žalobkyně na náhradu za bolest je promlčen, přičemž počátek běhu promlčecí lhůty dovozovali již od pracovních úrazů ze dne , datum, a , datum, , případně od prvního psychiatrického vyšetření dne , datum, . Tuto námitku soud neshledal důvodnou.

50. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu újmy na zdraví, včetně náhrady za bolest, odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozví o újmě a o osobě povinné k její náhradě, přičemž u náhrady za bolest poškozený nenabývá vědomost o újmě již v okamžiku, kdy bolest pociťuje, nýbrž až tehdy, kdy se bolestivý stav natolik ustálí, že jej lze objektivně ohodnotit (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3625/2022, veřejnosti dostupné např. v právních informačních systémech).

51. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že bolest není pouze projevem fyzickým, ale zahrnuje i složku psychickou, a že může vznikat nejen při samotné škodní události, ale i v průběhu léčby, přičemž při složitějších zdravotních stavech může docházet k jejímu postupnému rozvoji a její stabilizace nemusí bezprostředně navazovat na vznik úrazu.

52. V projednávané věci přitom z provedeného dokazování, zejména ze zdravotnické dokumentace a ze závěrů znaleckého dokazování, vyplynulo, že psychické obtíže žalobkyně se po pracovních úrazech rozvíjely postupně, nebyly stabilizovány ani objektivizovány v době bezprostředně po úrazech ani při prvním psychiatrickém vyšetření dne , datum, a teprve v souvislosti s jejich rozvinutím, vyžadujícím pracovní neschopnost od , datum, , bylo možné její stav kvalifikovat jako odškodnitelnou újmu na zdraví a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení.

53. Za této skutkové situace soud uzavřel, že žalobkyně mohla nabýt vědomost o vzniku újmy ve smyslu odškodnitelného bolestného nejdříve v tomto období, nikoliv již v okamžiku samotných úrazů či prvního vyšetření, neboť teprve tehdy bylo možné její zdravotní stav objektivizovat a provést jeho bodové ohodnocení, a tedy nárok relevantně uplatnit u soudu. Jelikož byla žaloba podána dne 20. 3. 2023, tedy před uplynutím tříleté subjektivní promlčecí lhůty, není nárok žalobkyně na náhradu za bolest promlčen.

54. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu účastníků vycházel z toho, že žalobkyně byla ve vztahu k nárokům na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení úspěšná pouze částečně, přičemž její procesní úspěch v této části činí přibližně 70 %. Naopak ve vztahu k nárokům na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění soud vycházel z toho, že rozhodnutí o jejich výši záviselo na odborném znaleckém posouzení, a proto žalobkyni přiznal v této části plný procesní úspěch ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., bez ohledu na částečné zpětvzetí žaloby. S přihlédnutím k poměru jednotlivých nároků a míře procesního úspěchu dospěl soud k závěru, že celkový procesní úspěch žalobkyně ve věci činí přibližně 85 %, a v tomto rozsahu jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. O konkrétní výši náhrady nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku postupem podle § 155 odst. 1 o. s. ř.

55. Žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od placení soudního poplatku osvobozena. Vzhledem k tomu, že ve věci byla převážně úspěšná, přechází podle § 2 odst. 3 citovaného zákona povinnost k zaplacení soudního poplatku na účastníky, kteří ve věci úspěch neměli. Za této situace soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek žalované a vedlejšímu účastníkovi na její straně společně a nerozdílně, neboť vedlejší účastník vystupoval v řízení na straně žalované, aktivně hájil její procesní postavení a výsledek řízení se bezprostředně dotýká jeho právní sféry. Oba proto tvoří z hlediska výsledku sporu neúspěšnou stranu, na niž přechází poplatková povinnost. Výše soudního poplatku se stanoví podle § 6 zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou tohoto zákona, přičemž vzhledem k povaze rozhodnutí bude konkrétní výše poplatku rovněž určena samostatným usnesením po právní moci rozsudku.