38 C 219/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem JUDr. Milošem Světlíkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení 51 138 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni: a) částku 15 138 Kč, b) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 212,11 Kč, c) kapitalizovaný úrok ve výši 558,47 Kč, d) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 37 431 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, e) úrok ve výši 22,38 % ročně z částky 37 431 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se v této části zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 831 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky úvěrové jistiny 37 431 Kč a poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč (tj. celkem 41 431 Kč) s příslušenstvím v žalobě přesně specifikovaným (úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy splatného ke dni zesplatnění dluhu ve výši 9 707 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 558,47 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 212,11 Kč, úroků ve výši 22,38 % ročně z jistiny ve výši 37 431 Kč od [datum] do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,50 % ročně z jistiny ve výši 37 431 Kč od [datum] do zaplacení), to vše z titulu jí postoupené úvěrové pohledávky, vzniklé na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná smlouva, v jejímž čl. 7 je uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že [právnická osoba] [jméno] s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 smlouvy žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávný pro uzavření smlouvy a je schopen splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 13 004 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 12 měsíčních splátkách po 4 917 Kč počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Rozpis jednotlivých splátek byl uveden i ve splátkovém kalendáři, který žalovaný obdržel bezprostředně po uzavření smlouvy. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. V důsledku porušení smluvních povinností ze strany žalovaného (tj. prodlení s hrazením splátek), na něž byl žalovaný ze strany právního předchůdce žalobkyně upozorňován, využil právní předchůdce žalobkyně svého práva a ke dni [datum] dluh zesplatnil a vyzval žalovaného k jeho okamžité úhradě. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu právního předchůdce žalobkyně řádně a včas neuhradil, vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo požadovat ode dne následujícího po marném uplynutí poskytnuté lhůty pro úhradu dluhu úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Po zesplatnění dluhu, ode dne [datum], se současně neuhrazená jistina dále úročí až do jejího zaplacení úrokem ve výši 22,38 % ročně sjednaným v čl. 1 smlouvy (resp. na základě rozhodnutí žalobkyně úrokem v nižší sazbě, než byla mezi smluvními stranami ve smlouvě sjednána). Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Z této skutečnosti dovozuje žalobkyně svou aktivní legitimaci. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 4 000 Kč, z toho na jistinu 2 569 Kč a na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 431 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne [datum]. Ke dni postoupení [datum] činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 52 738,65 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 37 431 Kč, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy splatného ke dni zesplatnění dluhu ve výši 9 707 Kč a dlužného poplatku za administrativní činnost splatného ke dni zesplatnění dluhu ve výši 4 000 Kč. Příslušenství pohledávky pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí částky 52 738,65 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalovanému neuplatňuje. Za období od postoupení pohledávky nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 51 138 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 37 431 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 13 707 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 558,47 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 212,11 Kč, úroků ve výši 22,38 % ročně z dlužné jistiny ve výši 37 431 Kč od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 37 431 Kč od [datum] do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. Žalovaný, ač byl usnesením vyzván, aby se k žalobě písemně vyjádřil, tak ve stanovené lhůtě neučinil.

3. Soud pak ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle ust. § 115a o.s.ř., když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen, přičemž vycházel z obsahu spisu a listin, které ve věci předložila žalobkyně.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti („ [anonymizováno]“) [číslo] ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], jakož i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne [datum], soud vzal za prokázána tvrzené v žalobě uvedená ohledně uzavření smlouvy o úvěru a postoupení úvěrové pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný jako úvěrovaný a společnost [právnická osoba] jako úvěrující mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které uvedená společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč na účet ve smlouvě uvedený ([bankovní účet]), který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 12 měsíčních splátkách po 4 917 Kč, přičemž vedle úvěrové jistiny se zavázal poskytovateli úvěru zaplatit úrok ve výši 55,45 % ročně (za dobu řádného trvání smlouvy v částce 13 004 Kč) a odměnu za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se tak oproti čerpání úvěru ve výši 40 000 Kč zavázal k zaplacení částky v celkové výši 59 004 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 4 917 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr podle smlouvy uhradil částku 4 000 Kč, jak to konečně tvrdí sama žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), předchůdce žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Ty spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Předchůdce žalobkyně byl jako věřitel povinen posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl předchůdce žalobkyně povinen vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Předchůdkyně žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

5. Ze zákaznické karty ke smlouvě s podpisem žalovaného ze dne [datum] plyne, že žalovaný vykazoval pravidelný měsíční příjem 80 000 Kč, zdroj příjmů zde není uveden, kolonka dokumenty k ověření finanční situace žadatele je nevyplněna, žádné dokumenty zde uvedeny nejsou, jako měsíční výdaje žalovaného je uvedena částka 29 410 Kč (z toho 3 410 Kč na osobní výdaje, 5 000 Kč výdaje na bydlení, 20 000 Kč na splátky úvěrů a 1 000 Kč na ostatní výdaje – na dopravu, telefon apod.). Celkem jsou tak uváděny výdaje 29 410 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji je vykazován v částce 50 590 Kč a označován jako použitelný příjem. Žalovaný v kartě uvedl, že je svobodný, bezdětný, je OSVČ, dále, že má nájemní bydlení (je nájemník), nebyla předložena nájemní smlouva, nebyly zcela konkrétně zkoumány poměry žalovaného po stránce výdajové, resp. žádné doklady o zkoumání výdajových poměrů žalovaného žalobkyně nepředložila.

6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).

7. Z provedených zjištění soud uzavřel, že předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostál řádně a důsledně své povinnosti odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když při uzavření smlouvy vycházel toliko z ne zcela ověřených tvrzení žalovaného bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil, resp. žalobkyně neprokázala, že by tak její právní předchůdce s náležitou péčí a řádně učinil. Proto je smlouva o úvěru od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Je třeba zdůraznit, že i žalobkyně, byť je nástupkyní v pozici věřitele ze spotřebitelského úvěru (když postoupením nabyla pohledávku z úvěru), musí být schopna při vymáhání postoupené pohledávky prokázat tvrzení o náležitém zkoumání úvěruschopnosti zcela konkrétními doklady ve vztahu ke konkrétním poměrům žalovaného v oblasti jeho příjmů a výdajů; nelze tak toliko poukázat na obsah zákaznické karty s tím, že tato uvádí v obecné rovině dokumenty, z nichž předchůdkyně žalobkyně při posuzování příjmů vycházela, nikterak přitom nejsou doloženy konkrétní výdajové poměry žalovaného (např. nájemní smlouva a jiné výdaje na energie a další životní potřeby), ač žalovaný v zákaznické kartě tvrdí nájemní bydlení. Stěží lze např. uvěřit údaji, že při nájemním bydlení činí výdaje na bydlení (tedy nájemné a úhrady za služby spojené s nájmem) pouhou částku 5 000 Kč.

8. Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. Žalovaný získal od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 40 000 Kč bez právního důvodu, resp. z titulu neplatné smlouvy. Žalovaný plnil předchůdkyni žalobkyně z titulu neplatné smlouvy částku 4 000 Kč, jak tvrdí sama žalobkyně. Soud tak uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni (jako nynějšímu věřiteli, který pohledávku nabyl postoupením) zbytek původní jistiny úvěru v částce 36 000 Kč.

9. Nároky žalobkyně na zaplacení finančních prostředků nad rámec bezdůvodného obohacení, tj. zaplacení částky 15 138 Kč soud neuznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou, a to včetně požadovaného příslušenství.

10. Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 pod bodem 14. a následujících odůvodnění mimo jiné uvedl: <i>„ Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.</i> 11. Vycházeje ze shora uvedeného, jakož i skutečnosti, že v případě bydliště žalovaného vykazovaného na adrese ohlašovny pobytu nebyl soud objektivně schopen zjistit aktuální poměry žalovaného a jeho možnosti nesplacenou úvěrovou jistinu splácet, soud rozhodl o lhůtě k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedené bylo také důvodem, pro který soud zamítl i nároky žalobkyně na požadované příslušenství.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch v rozsahu 86,9 %, neúspěšná byla v rozsahu 13,1 %, má proto právo na náhradu ve výši 73,8 % jí vzniklých nákladů. Náklady žalobkyně potřebné pro účelné uplatňování práva sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 658 Kč (ze základu 41 431 Kč, tj. součtu žalované jistiny 37 431 Kč a poplatku za administrativní činnost 4 000 Kč), jednak z nákladů, které žalobkyně vynaložila na právní služby jí zvoleného advokáta a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad výdajů advokáta. Potřebnými a účelně vynaloženými náklady spojené s právní službou advokáta spatřuje soud v dané věci v odměně advokáta za celkem 3 úkony právní služby z tarifní hodnoty 41 431 Kč (za převzetí věci, jednoduchou předžalobní výzvu k plnění ze dne [datum] a podání žaloby). Na uvedené úkony právní služby je potřebné vynaložit na odměnu advokáta částku ve výši mimosmluvní odměny advokáta v sazbě podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), tj. 3 x 500 Kč, tj. 1 500 Kč, dále pak částku 300 Kč za tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 lit. a) cit. advokátního tarifu, a částku 378 Kč jako náhradu DPH ve výši 21 % z odměny advokáta a paušálních náhrad hotových výdajů. Celkem tak náklady žalobkyně činily 3 836 Kč. Žalobkyni byla tedy podle zásady poměrného úspěchu ve věci přiznána náhrada nákladů řízení v částce 2 831 Kč (po zaokrouhlení).

13. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl, že náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně.

14. Pokud soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení a v jejím rámci o odměně a paušální náhradě hotových výdajů advokáta rozhodoval podle § 14b odst. 1 a 5 cit. advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 7. 2014, je tomu tak proto, že soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně, zastoupena týmž právním zástupcem, podává žaloby opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tedy o zaplacení postoupené úvěrové pohledávky ze spotřebitelského úvěru) na ustáleném vzoru, přičemž tyto žaloby se liší zpravidla jen výší žalované částky a osobou žalovaného.