38 C 89/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem JUDr. Milošem Světlíkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum trvale bytem adresa žalované o zaplacení 23 266 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 955 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni: a) částku 12 100 Kč, b) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 110,90 Kč. c) kapitalizovaný úrok ve výši 6 593,69 Kč, d) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 056,55 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, e) úrok ve výši 25,77 % ročně z částky 12 056,55 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, f) částku 7 211 Kč, g) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 281,22 Kč, h) kapitalizovaný úrok ve výši 3 163,32 Kč, ch) zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 375,73 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, i) úrok 24,69 % ročně z částky 5 375,73 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, se v této části zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 233 Kč na účet České republiky – Okresního soudu v Opavě [číslo] pod variabilním symbolem [číslo] do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 2. 11. 2022, se žalobkyně domáhala po žalované dvou nároků, a to zaplacení a) částky 16 055 Kč s příslušenstvím v žalobě přesně specifikovaným, a b) částky 7 211 Kč s příslušenstvím v žalobě přesně specifikovaným, to vše z titulu jí postoupených úvěrových pohledávek, vzniklých na základě smluv o spotřebitelském úvěru. K prvnímu uplatňovanému nároku (sub a) tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo dne 5. 8. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaná ve smlouvě dále zvolila doplňkové služby, za něž se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek ve výši 360 Kč (poplatek za životní pojištění) a ve výši 540 Kč (poplatek za asistenční služby). Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 435 Kč počínaje 12. 8. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28. 9. 2020. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Již ze smluvních ujednání bylo žalované známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 28. 9. 2020. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky tak již žalovaná byla v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně mohl od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 28. 9. 2020 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 12 056,55 Kč ode dne 29. 9. 2020 až do zaplacení dále úrokem ve výši 25,77 % ročně sjednaným v čl. 1 smlouvy (resp. na základě rozhodnutí žalobce úrokem v nižší sazbě, než byla mezi smluvními stranami ve smlouvě sjednána). Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 1. 11. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 1. 11. 2022. Z této skutečnosti dovozuje žalobkyně svou aktivní legitimaci. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradila pouze částku 10 045 Kč. Za období od postoupení pohledávky nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení celkové dlužné částky ve výši 16 055 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 12 056,55 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 3 998,45 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6 593,69 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 110,90 Kč, úroků ve výši 25,77 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 056,55 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 056,55 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou, přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. Ke druhému uplatňovanému nároku (sub b) tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo dne 3. 5. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaná ve smlouvě dále zvolila doplňkové služby, za něž se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek ve výši 240 Kč (poplatek za životní pojištění) a ve výši 540 Kč (poplatek za asistenční služby). Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 313 Kč počínaje 10. 5. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 6. 2020. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Již ze smluvních ujednání bylo žalované známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 26. 6. 2020. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky tak již žalovaná byla v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně mohl od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 26. 6. 2020 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 5 375,73 Kč ode dne 27. 6. 2020 až do zaplacení dále úrokem ve výši 24,69 % ročně sjednaným v čl. 1 smlouvy (resp. na základě rozhodnutí žalobkyně úrokem v nižší sazbě, než byla mezi smluvními stranami ve smlouvě sjednána). Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 1. 11. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 1. 11. 2022. Z této skutečnosti dovozuje žalobkyně svou aktivní legitimaci. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradila pouze částku 11 819 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalované uhrazena dne 21. 6. 2021. Za období od postoupení pohledávky nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení celkové dlužné částky ve výši 7 211 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 5 375,73 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 1 835,27 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 163,32 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 281,22 Kč, úroků ve výši 24,69 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 375,73 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 375,73 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. K oběma uplatňovaným nárokům žalobkyně shodně tvrdila, že před uzavřením uvedených smluv posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětných smluv. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalované) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právního předchůdce žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právního předchůdce žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byly teprve s žalovanou uzavřeny předmětné smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v kartě zákazníka, žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Pro případ, že by soud shledal, že žalobkyně dostatečně neprokázala splnění zákonné povinnosti dle § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalobkyně upozornila, že předmětné smlouvy byly uzavřeny po nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 1. 12. 2016) a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětných smluv (§ 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.).

2. Žalovaná, ač byla usnesením vyzvána, aby se k žalobě písemně vyjádřila, tak ve stanovené lhůtě neučinila.

3. Soud pak ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen, přičemž vycházel z obsahu spisu a listin, které ve věci předložila žalobkyně.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti („ Fajnpůjčce“) [číslo] ze dne 5. 8. 2019 a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022, jakož i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne 24. 11. 2022, soud vzal za prokázána tvrzení v žalobě uvedená ohledně uzavření smlouvy o úvěru a postoupení úvěrové pohledávky za žalovanou žalobkyni. Proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná jako úvěrovaná a společnost [právnická osoba] jako úvěrující mezi sebou uzavřely dne 5. 8. 2019 smlouvu, na jejímž základě uvedená společnost poskytla žalované úvěr ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, tj. dne 5. 8. 2019; žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v 60 dohodnutých hotovostních splátkách po 435 Kč, přičemž vedle úvěrové jistiny se zavázala poskytovateli úvěru zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy v částce 2 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, dále pak k zaplacení doplňkové služby pojištění ve výši 360 Kč a poplatek za asistenční služby ve výši 540 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala k zaplacení částky 26 100 Kč v 60 splátkách po 435 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr podle smlouvy uhradila částku 10 045 Kč, jak to konečně tvrdí sama žalobkyně.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti („ Fajnpůjčce“) [číslo] ze dne 2. 5. 2019 a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022, jakož i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne 24. 11. 2022, soud vzal za prokázána tvrzení v žalobě uvedená ohledně uzavření smlouvy o úvěru a postoupení úvěrové pohledávky za žalovanou žalobkyni. Proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná jako úvěrovaná a společnost [právnická osoba] jako úvěrující mezi sebou uzavřely dne 2. 5. 2019 smlouvu, na jejímž základě uvedená společnost poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, tj. dne 2. 5. 2019; žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v 60 dohodnutých hotovostních splátkách po 313 Kč, přičemž vedle úvěrové jistiny se zavázala poskytovateli úvěru zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy v částce 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, dále pak k zaplacení doplňkové služby pojištění ve výši 240 Kč a poplatek za asistenční služby ve výši 540 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala k zaplacení částky 18 780 Kč v 60 splátkách po 313 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr podle smlouvy uhradila částku 11 819 Kč, jak to konečně tvrdí sama žalobkyně.

6. Soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Po posouzení skutkových zjištění podle uvedených ustanovení dospěl soud k závěru o důvodnosti žaloby toliko co do nesplacené úvěrové jistiny ve výši 3 955 Kč z úvěrové smlouvy ze dne 5. 8. 2019. Ve zbývající části shledal soud žalobou uplatněné nároky za nedůvodné, a proto v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl v odstavci II. výroku.

7. Ve věci se jedná o spotřebitelské úvěry ve smyslu ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaná uzavřela smlouvy o úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalované jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalované, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovanou, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další, C [číslo]).

8. Soud uzavřel, že společnost [právnická osoba] jako původní věřitel před poskytnutím úvěru nedostála řádně a důsledně své povinnosti odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, když při uzavřením smluv vycházela toliko z ne zcela ověřených tvrzení žalované bez toho, aby byla podložena všemi nezbytnými podklady, a úvěruschopnost žalované tak řádně neprověřila.

9. Z žádosti žalované o úvěr ze dne 5. 8. 2019 lze dovodit toliko, že žalovaná tvrdila údaj o svém stavu (vdaná), bydlení v nájmu v samostatné domácnosti, přitom vykazovala již závazek z jiného úvěru od společnosti [právnická osoba] k zaplacení částky 10 000 Kč, uvedla přitom, že má již„ exekuci z platu“, k finanční situaci uvedla, že má čistý příjem 15 500 Kč, jiné příjmy neuvedla, jako celkové měsíční výdaje uvedla žalovaná částku 11 409 Kč (za bydlení a energie 6 000 Kč, za osobní výdaje 4 000 Kč, dále částku 1 409 Kč označenou jako„ splátky úběrů“), v žádosti je tak vykazována jako použitelný příjem částka 4 091 Kč. Nikterak ovšem žalobkyně – byť je jen postupník žalobou vymáhané úvěrové pohledávky – neprokázala, že původní věřitel skutečně měl od žalované k dispozici tvrzené příjmy (není doložena pracovní smlouva ani výplatní pásky), není doložena nájemní smlouva k ověření skutečné výše nájemného a cen za služby s nájmem spojené, jinak by je nepochybně žalobkyně předložila s tvrzením o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované. Proto je smlouva o úvěru ze dne 5. 8. 2019 od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Je třeba zdůraznit, že žalobkyně (byť je v pozici postupníka úvěrové pohledávky a tedy nyní jejím věřitelem) musí být schopna při jejím vymáhání prokázat tvrzení o náležitém zkoumání úvěruschopnosti zcela konkrétními doklady ve vztahu ke konkrétním poměrům žalované v oblasti příjmů a výdajů; nelze tak toliko poukázat na obsah žádosti o úvěr, nejsou náležitě doloženy výdajové poměry žalované (např. na bydlení, jiné výdaje na energie a další životní potřeby, stejně jako podstata a výše závazků, které jsou důvodem tvrzených splátek úvěrů, není doložena ani smlouva s jiným věřitelem, na kterou žalovaná dle jejího tvrzení v žádosti splácí měsíční splátku ve výši 1 409 Kč měsíčně, apod.).

10. Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení z uvedené smlouvy ze dne 5. 8. 2019 jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 a násl. o. z., žalovaná získala od předchůdkyně žalobkyně (původního věřitele) finanční prostředky ve výši 14 000 Kč bez právního důvodu, zaplatila přitom dle tvrzení samotné žalobkyně toliko částku ve výši 10 045 Kč. Soud tak uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, která je nyní věřitelem, dosud nesplacené prostředky jistiny ve výši 3 955 Kč, tedy část plnění, které od předchůdkyně žalobkyně (úvěrující společnosti) z titulu neplatné smlouvy obdržela a dosud nevrátila.

11. Z žádosti žalované o úvěr ze dne 2. 5. 2019 lze dovodit toliko, že žalovaná tvrdila údaj o svém stavu (vdaná), bydlení v nájmu v samostatné domácnosti, k finanční situaci uvedla, že má čistý příjem 13 500 Kč, jiné příjmy neuvedla, jako celkové měsíční výdaje uvedla žalovaná částku 10 000 Kč (za bydlení a energie 6 000 Kč, za osobní výdaje 4 000 Kč), v žádosti je tak vykazována jako použitelný příjem částka 3 500 Kč. Nikterak ovšem žalobkyně – byť je jen postupník žalobou vymáhané úvěrové pohledávky – neprokázala, že původní věřitel skutečně měl od žalované k dispozici tvrzené příjmy (není doložena pracovní smlouva ani výplatní pásky), není doložena nájemní smlouva k ověření skutečné výše nájemného a cen za služby s nájmem spojené, jinak by je nepochybně žalobkyně předložila s tvrzením o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované. Proto je smlouva o úvěru ze dne 2. 5. 2019 od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Je třeba zdůraznit, že žalobkyně (byť je v pozici postupníka úvěrové pohledávky, a tedy nyní jejím věřitelem) musí být schopna při jejím vymáhání prokázat tvrzení o náležitém zkoumání úvěruschopnosti zcela konkrétními doklady ve vztahu ke konkrétním poměrům žalované v oblasti příjmů a výdajů; nelze tak toliko poukázat na obsah žádosti o úvěr, nejsou náležitě doloženy výdajové poměry žalované (např. na bydlení, jiné výdaje na energie a další životní potřeby, doklad o SIPO). Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení z uvedené smlouvy ze dne 2. 5. 2019 jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 a násl. o. z., žalovaná získala od předchůdkyně žalobkyně (původního věřitele) finanční prostředky ve výši 10 000 Kč bez právního důvodu, zaplatila přitom dle tvrzení samotné žalobkyně částku ve výši 11 819 Kč. Soud tak uzavřel, že žalovaná na závazek z uvedené smlouvy zaplatila více, než sama obdržela a není tedy povinna zaplatit žalobkyni již ničeho.

12. Nároky žalobkyně na zaplacení finančních prostředků nad rámec bezdůvodného obohacení žalované z poskytnutého plnění původního věřitele soud důvodnými neuznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou, a to včetně požadovaného příslušenství.

13. Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 pod bodem 14. a následujících odůvodnění mimo jiné uvedl: <i>„ Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.</i> 14. Vycházeje ze shora uvedeného, jakož i skutečnosti, že soud pro pasivitu žalované v řízení nebyl objektivně schopen zjistit aktuální poměry žalované a její možnosti dosud nesplacenou část úvěrové jistiny ze smlouvy ze dne 5. 8. 2019 splácet (její pobyt je vykazován na adrese ohlašovny), soud rozhodl o lhůtě k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedené bylo také důvodem, pro který soud zamítl i nároky žalobkyně na požadované příslušenství.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná měla ve věci převážný úspěch a měla by tak právo na náhradu části jí vzniklých nákladů, podle obsahu spisu jí však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Odstavec IV. výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek soudního poplatku vychází z ustanovení položky 2 bodu 2. Sazebníku soudních poplatků dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění a ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) citovaného zákona. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 931 Kč, navrhovaný platební rozkaz vydán nebyl a soud pokračoval v řízení, soud proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku do výše dle položky 1 Sazebníku, což v daném případě činí částku 233 Kč.