6 C 87/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 82 594,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 425 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 56 169,25 Kč, úroku v částce 17 966 Kč a dále úroku ve výši 24,57 % ročně jdoucího z částky 14 051,96 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 32 784,65 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 20 411,61 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 26 425 Kč od 15. 12. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 82 594,25 Kč spolu s úrokem v částce 17 966 Kč a dále zaplacení úroku ve výši 24,57 % ročně jdoucího z částky 14 051,96 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 32 784,65 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 46 836,61 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které poskytla tato společnost žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 21 měsíčních splátkách po 1 424 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 14 885 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 7 626 Kč, tj. s úrokovou sazbou sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka v částce 7 259 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 31. 10. 2021. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 3 550 Kč, přičemž poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 16. 11. 2020. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 24 měsíčních splátkách po 3 625 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 41 999 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 14 831 Kč, tj. s úrokovou sazbou sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení v částce 16 534 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu konformní splácení v částce 7 538 Kč a poplatek za pojistné ve výši 3 096 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 29. 7. 2021. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 30 025 Kč, přičemž poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 16. 11. 2020. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním žaloby ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , smlouvy o zápůjčce číslo , číslo, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 1. 6. 2023 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 21 měsíčních splátkách po 1 424 Kč a dále úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách po 3 625 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr uhradil dosud částku 3 550 Kč, respektive částku 30 025 Kč na druhý z poskytnutých úvěrů. Obě tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byly postoupeny žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli ve dvou případech smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného u smlouvy číslo , hodnota, pouze uvedla, že o něm zjistila, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako řidič ve společnosti , právnická osoba, a jeho měsíční příjem činí 24 250 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 10 000 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty a proto s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná a u smlouvy číslo , hodnota, uvedla, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou jako řidič ve společnosti , právnická osoba, a jeho měsíční příjem činí 22 220 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 14 000 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty a s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky proto dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k závěru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. V zákaznické kartě , datum, vztahující se ke smlouvě o zápůjčce číslo , hodnota, je dále co se týče běžných měsíčních výdajů žalovaného uvedeno, že externí splátky zápůjček činí 8 000 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele jsou 7 000 Kč. V zákaznické kartě ze dne , datum, vztahující se ke smlouvě o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, je co se týče běžných v měsíčních výdajů dále uvedeno, že externí splátky dle žadatele činí 8 000 Kč a interní splátky , právnická osoba, činí 3 600 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele jsou 5 000 Kč, přičemž žadatel o úvěr (žalovaný) předložil vždy 2 výplatní pásky (za měsíce květen a červen roku 2019 a za měsíce listopad a prosinec roku 2019).

11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně o dostatečném posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr soud nesouhlasí. Předně sama žalobkyně o výdajích žalovaného netvrdila ničeho, nadto v obou předkládaných zákaznických kartách jsou měsíční výdaje žalovaného pouze odhadnuty, respektive se hovoří pouze o odhadovaných měsíčních výdajích, a nikoliv tedy skutečných, které by byly zjištěny na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, jak ukládá § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výdaje žalovaného proto byly zjištěny, respektive posouzeny nedostatečně.

12. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřených smluv celkem poskytnuta částka 60 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný již právní předchůdkyně žalobkyně na tyto smlouvy zaplatil (33 575 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou těchto splátek pak soud žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak jej žalobkyně v žalobě požadovala, a to ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod těchto pohledávek ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch i s přihlédnutím k příslušenství pohledávky již převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.