9 C 138/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 14 100 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 26. 7. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 9 000 Kč - s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 105 Kč, - s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 014,70 Kč, - se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do 25. 7. 2023 a z částky 4 900 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení, - s úrokem ve výši 23,19 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 14 100 Kč spolu se sjednaným úrokem od [datum] do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z částky 10 000 Kč. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti úvěr vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost 2 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 60-ti týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje 23. 10. 2020 a konče 10. 12. 2021. Žalovaný uhradil pouze 4 900 Kč a dluží 10 000 Kč na jistině, 0 Kč na úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, 966,71 Kč na poplatku za administrativní činnost a 3 133 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem z [datum].

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru z [datum] [číslo] včetně smluvních podmínek, kartou zákazníka z téhož dne, oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 10 000 Kč jakožto spotřebitelský úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o náklady v podobě úroku 2 000 Kč, administrativního poplatku 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Celkovou částku 18 000 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 60-ti týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje sedmým dnem ode dne uzavření smlouvy. Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí sám v nájmu, nemá nezaopatřené osoby, nemá jiné úvěry, je starobní důchodce s důchodem ve výši [částka], bez dalších příjmů, měsíčně hradí za bydlení (nájem, inkaso, energie) [částka], jeho osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) činí [částka]. Matematickým výpočtem tak bylo v kolonce„ použitelný příjem“ uvedeno [částka]. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila z dokladu - nájemní/podnájemní smlouvy, faktur za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO, složenky - příjmy (karta zákazníka). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1).

5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; přitom bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z karty zákazníka je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by mu úvěr nemohla poskytnout. Předně z ničeho neplyne, zda a jakým způsobem poskytovatelka úvěru ověřovala ve veřejně dostupných rejstřících, zda žalovaný splácí jiné závazky či nikoliv, např. [příjmení], NRKI. Pokud se zkoumala údaje ohledně případných exekucí, zjistila, že k [datum] byly po žalovaném vymáhány exekučně dvě pohledávky, a to ve výši 60 389 Kč a 77 661,65 Kč. Výdaje na bydlení sice ověřovány byly, avšak není specifikováno, o jaké částky se jednalo za energie, kolik činil nájem, když celkové výdaje na bydlení ve výši 3 555 Kč se jeví jako nereálné. Samotná skutečnost, že žalovaný je starobní důchodce s jedním příjmem ve výši [částka] měsíčně, který vykazuje nedoplatky na dvou exekucích v řádu desetitisících korun, které nejsou ani uvedeny v zákaznické kartě, ale předchůdkyně žalobkyně tyto informace měla k dispozici a dále, že i bez nich měl žalovanému zůstávat použitelný příjem měsíčně pouze [částka], z něhož měl být hrazen předmětný úvěr ve 4 týdenních splátkách po 300 Kč, tj. 1 200 Kč měsíčně, muselo v poskytovatelce úvěru vzbudit důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného splácet úvěr splátkou v celkové výši 1 200 Kč. Uvedené informace měly vést poskytovatelku úvěru k mnohem důslednějšímu posuzování celkových reálných poměrů žadatele o úvěr a jeho schopnosti splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně měla po získání těchto informací objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit situaci žalovaného, vyžádat si doložení veškerých pravidelných příjmů a výdajů a po jejich řádném vyhodnocení jej ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr mu neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 10 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Proto soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil pouze 4 900 Kč a přiznal jí rozdíl mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 5 100 Kč.

11. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na předžalobní výzvu k zaplacení. Ve výzvě byla určena lhůta k zaplacení do 25. 7. 2023 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že úspěch a neúspěch účastníků byl přibližně stejný.