9 C 141/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 42 044,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 3. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 15 844,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 300 Kč od 23. 2. 2017 do 19. 3. 2020, z částky 100 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení a ohledně úroku 28 % ročně z částky 26 300 Kč od 5. 3. 2018 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 231,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 42 044,94 Kč spolu se sjednaným úrokem od 5. 3. 2018 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 23. 2. 2017 do zaplacení z částky 26 300 Kč. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 4 827 Kč, odměnou za zpracování a doručení 6 436 Kč, odměnou za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) 12 496 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 60 týdenních splátkách po 863 Kč, konče 4. 3. 2018. Žalovaný uhradil pouze 1 800 Kč a dluží 26 300 Kč na jistině, 4 827 Kč na úroku, 6 402 Kč na poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení, 4 515,94 Kč na poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z 24. 6. 2019, což bylo žalovanému oznámeno dopisem.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o zápůjčce z [datum] [číslo] včetně smluvních podmínek, zákaznickou kartou z téhož dne, oznámením o postoupení pohledávky z 24. 6. 2019 včetně poštovního podacího lístku, smlouvy o postoupení pohledávek s přiloženým seznamem postoupených pohledávek (str. 152), předžalobní výzvou z 12. 3. 2020, včetně poštovního podacího lístku z 13. 3. 2020 a zjistil následující skutkový stav: společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 28 000 Kč jakožto zápůjčku, kterou se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšenou o poplatek 23 759 Kč, představující součet úroku 4 827 Kč, poplatku za zpracování a doručení a flexibilní splácení 6 436 Kč a poplatku za administrativní činnost a za komfortní splácení 12 496 Kč. Celkovou dlužnou částku 51 759 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 863 Kč (poslední splátka ve výši 842 Kč), počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy. Žalovaný před poskytnutím zápůjčky uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživované osoby, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako prodavač v [anonymizováno], má čistý měsíční příjem 16 000 Kč, další čistý příjem domácnosti 30 000 Kč (bez jakékoliv specifikace) platí externí splátky zápůjček dle žadatele 4 001 Kč, jím odhadované měsíční výdaje činí 6 000 Kč. Poskytovatelka zápůjčky uvedla, že údaje ověřila z výpisů z bankovního účtu (zákaznická karta). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1).

5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; přitom bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Ze zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by mu zápůjčku nemohla poskytnout. Poskytovatelka zápůjčky ověřovala pouze z výpisu z účtu žalovaného jeho příjem, avšak z ničeho nevyplývá, jak si ověřovala jeho zaměstnání, na jakou dobu byl sjednán, zda na dobu určitou či neurčitou, neměla k dispozici pracovní smlouvu, ani potvrzení zaměstnavatele a již z ničeho nevyplývá a nijak není specifikován další tvrzený příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně a nebyl nijak ani doložen. Pokud se právní předchůdkyně žalobkyně snad snažila ověřit příjmy žalovaného, pak ale z ničeho nevyplývá, zda a jakým způsobem ověřovala jeho výdaje. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu. Nebylo tedy nic snazšího, než si vyžádat minimálně nájemní smlouvu či doklady o hrazení nájemného a souvisejících služeb. Při běžných cenách nájmu a souvisejících služeb za bydlení, jakož i jídla, oblečení a ostatní základních životních potřeb, navíc není možné, aby celkové měsíční výdaje žalovaného činily 6 000 Kč, jak uvedl. Jen částka životního minima na dospělého, která nezahrnuje výdaje na bydlení, v té době činila 3 410 Kč měsíčně, a ta navíc nepředstavuje reálné výdaje. Přestože ověřený příjem žalovaného 16 000 Kč měsíčně by mohl nasvědčovat tomu, že bude schopen hradit na splátkách 3 452 Kč měsíčně, není tento závěr možné učinit bez konkrétních podkladů týkajících se výdajů žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně měla po získání popsaných informací objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit situaci žalovaného, a buď si minimálně vyžádat konkretizaci jednotlivých výdajů a jejich doložení, anebo v opačném případě jej ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a zápůjčku mu neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 28 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na dluh uhradila 1 800 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 26 200 Kč.

11. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na výzvu k zaplacení. Ve výzvě z 12. 3. 2020 byla určena lhůta k zaplacení do 19. 3. 2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a žalobkyni, která měla ve věci částečný úspěch ve výši 62,3 % a neúspěch ve výši 37,7 % (částečné zamítnutí), tedy po odečtení neúspěchu od úspěchu činil její konečný úspěch 24,6 % Náklady řízení jsou představovány uhrazeným soudním poplatkem ve výši 2 102 Kč a náklady za právní zastoupení dle vyhl. 177/96 Sb. za tři úkony (převzetí věci, výzva k plnění, podání návrhu) dle § 14b odst. 1) bod 3 po 500 Kč, tři paušální odměny dle odst. 5) písm. b) cit. ustanovení po 300 Kč a v souladu s § 137 odst. 3 o.s.ř. 21% DPH z nákladů ve výši 2 400 Kč, tj. 504 Kč. Celkové náklady by tak činily částku 5 006 Kč. Jelikož žalobkyně má nárok pouze na úhradu nákladů řízení ve výši 24,6% z celku, je žalovaný povinen uhradit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce, pouze částku 1 231,50 Kč ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.