9 C 141/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 127 504,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 132Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po dni její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 57 372,29Kč a úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 57 372,29Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení jdoucího z částky 70 132Kč od 5. 4. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 899,50Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou ze dne , datum, podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 127 504,29 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 154 511,29 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, dále s kapitalizovaným úrokem ve výši 27 007 Kč od 16. 10. 2023 do 21. 3. 2024 a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, a to jako nároku, který žalobkyni vůči žalovanému vznikl na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, , kterou mezi sebou účastníci uzavřeli distančním způsobem (komunikací na dálku) dne 17. 2. 2023, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 130 000 Kč a úvěr byl žalovanému vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v čl. IV. odst. 4.3 smlouvy o úvěru. Zápůjční úrokovou sazbu si smluvní strany sjednaly ve výši 49 % ročně a smlouva byla sjednána na dobu určitou 72 měsíců. Úroky úvěru měly být žalovaným hrazeny v měsíčních splátkách 5 624 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce dle článku IV. a článku V. smlouvy, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, s nimiž se žalovaný před podpisem smlouvy seznámil a vyslovil s nimi souhlas. Žalovaný však žalobkyni úvěr řádně v dohodnutém termínu splatnosti neuhradil, když nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 10. 2023. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 8. 2023. Žalovaný však žalobkyni své splatné závazky neuhradil a žalobkyně proto zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 9. 2023, kterou opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky. Protože žalovaný ani přes tyto několikeré upomínky dluh nezaplatil, žalobkyně dle ustanovení článku V. odst. 5.5. smlouvy o úvěru úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě zbývající jistiny úvěru dopisem ze dne 21. 3. 2024. Žalovaný však žalobkyni ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , přičemž žalobkyně a její právní zástupce se k tomuto nedostavili a svou neúčast předem písemně omluvili. Žalobkyně setrvala na podaném návrhu v celém rozsahu, z důvodu procesní opatrnosti svůj nárok zrekapitulovala a navrhla žalobě vyhovět. Soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalující strany. Přítomný žalovaný připustil, že si předmětný úvěr vzal, ale tvrzenou celkovou částku nikdy neobdržel. Na jeho účet přišla částka cca 14 000 Kč. S žalobou nesouhlasil a namítal, že předmětná smlouva o úvěru je neplatná, požadovaný úrok za nemravný. Ve skutečnosti mělo jít o navýšení původního úvěru, jenže žalobkyně nepřistoupí na navýšení, ale uzavřou s člověkem novou smlouvu, ze které si hned stáhnou i poplatky za poskytnutí nového úvěru Žalovaný považuje rovněž výši těchto poplatků v řádů tisíců za nemravnou a nedůvodnou. Dále uvedl, že na ten původní úvěr už zaplatil cca 70 000 Kč a žalobkyně po něm chce přes 150 000 Kč. Veškerá komunikace mezi účastníky probíhala po emailu, nikdo s žalovaným nemluvil, nezajímal se o jeho osobní a finanční poměry, požadována byla pouze kopie občanského průkazu, výpis z účtu a výplatní pásky. Z tohoto si žalobkyně sama dovodila náklady na bydlení 3 000 Kč, přestože žalovaný platí 2 000 Kč elektřinu, 1 000 Kč plyn a 9 500 Kč nájem. Tyto výdaje měl žalovaný v době uzavření smlouvy o předmětném úvěru. Zdůraznil, že v tomto případě posuzovali jeho úvěruschopnost úplně jinak, než u předchozí smlouvy, o nájmu věděli. Přestože na předchozí úvěr již zaplatil značnou sumu, přesto si na něj v této věci srazili přes 95 000 Kč. Chce v této souvislosti vyvolat řízení u finančního arbitra. Ke svým současným poměrům uvedl, že stále pracuje u stejného zaměstnavatele s průměrným příjmem kolem 35 000 Kč měsíčně, když již nesplácí náhradu škody, ani půjčku od zaměstnavatele. Přibyla mu však vyživovací povinnost v říjnu 2023, s přítelkyní žijí ve společné domácnosti. Za bydlení platí měsíčně nájem 14 000 Kč, 5 000 Kč za energie. Přítelkyně má ještě syna z předchozího vztahu. Další výdaje mají s vedením domácnosti, placením školky 1 200 Kč, 2x stravné pro děti po 1 100 Kč měsíčně. Pro případ, že by mu soud uložil povinnost nějakou částku žalobkyni uhradit, požádal pro ten případ o umožnění úhrady formou měsíčních splátek maximálně ve výši 5 000 Kč vždy k 20.dni v měsíci.

4. Soud provedl dokazování a ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne 17. 2. 2023, dále dokladu po převodu částky 95 384 Kč dne 20. 2. 2023 z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, a převodu částky 14 116 Kč dne 20. 2. 2023 z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, (variabilní symbol platby , Anonymizováno, ) a z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 21. 3. 2024 – předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v odkazuje, avšak s doplněním, že dle čl. IV. odst. 4.3. smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, sice žalobkyně zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 130 000 Kč, ve skutečnosti se ale žalobkyně zavázala poskytnout žalobci pouze částku 109 500 Kč, z toho částku 95 834 Kč převodem na účet poté, co spotřebitel (žalovaný) prokazatelně písemně předloží poskytovateli veškerou dokumentaci, a částka 14 116 Kč bude vyplacena na účet spotřebitele číslo , č. účtu, do 10 pracovních dnů od nabytí účinnosti smlouvy za předpokladu splnění všech předcházejících relevantních zákonných a smluvních podmínek spotřebitelem s tím, že částka 20 500 Kč bude započtena na náklady poskytovatele specifikované v bodu 4.

8. Smlouvy, které sestávají z nákladů na lustrum v registrech v částce 400 Kč, nákladů na zpracování a vyplacení úvěru v částce 100 Kč, ostatních administrativních nákladů poskytovatele ve výši 9 600 Kč, odměny zprostředkovateli ve výši 7 800 Kč a nákladů za ověření úvěrového případu v částce 2 600 Kč. Žalovaný se pak dle článku V. odst. 5.1. smlouvy zavazuje celkovou dlužnou částku uhradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 624 Kč, přičemž každá jednotlivá splátka je splatná vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Dle článku IV. odst. 4.

11. Smlouvy o spotřebitelském úvěru strany smlouvy dále sjednaly, že spotřebitel (žalovaný) výslovně souhlasí s inkasem měsíčních splátek úvěru ze svého bankovního účtu. Žalovaný se dále v tomto ustanovení smlouvy zavazuje, že bezprostředně po uzavření této smlouvy zřídí ve prospěch poskytovatele inkaso k svému bankovnímu účtu a inkaso bude zřízeno na částku 5 624 Kč, jenž představuje výši měsíční splátky a výši případných nákladů na doplňkovou službu, byla-li doplňková služba sjednána.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 2. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 130 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách samotného úvěru ve výši 5 624 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou úvěru splatnou dne 15.10. 2023, kterou neuhradil ani přes dvě předcházející upomínky ze strany žalobkyně, žalobkyně proto využila svého práva daného smlouvou a v souladu s ní vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil 7 splátek po 5 624 Kč, tedy celkem 39 368 Kč.

6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného se na výzvu soudu vyjádřila, jakým způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Touto otázkou se sice zabývala, ale nevyvodila z toho správné závěry. Žalobkyní uvedená výše nákladů na bydlení 3 000 Kč měsíčně nemá v ničem oporu, nepožadovala předložení nájemní smlouvy žalovaným, a přestože měla informaci o výdajích žalovaného na bydlení ve výši 12 000 – 13 000 Kč měsíčně z jiné smlouvy s žalovaným, nijak se nezajímala o výdajovou stránku žalovaného, což tento potvrdil ve své účastnické výpovědi a opak žalobkyně nijak neprokázala. Nezjistila správně ani měsíční příjem žalovaného. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovaným ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

11. Jestliže tedy výše bylo konstatováno, že smlouva uzavřená se žalovaný jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti, pak plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže na základě úvěrové smlouvy ze dne 17. 2. 2023 žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 109 500 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil (dle tvrzení žalobkyně částku 39 368 Kč); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného ve výši 5 000 Kč měsíčně, jak tento uvedl při jednání. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

12. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala částečný úspěch (procentuálně vyjádřený 55 %) nad úspěchem žalovaného (45 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 10 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 55 % - 45 % = 10 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 195 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, výzva k plnění, tj. celkem v částce 21 900 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 900 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 4 788 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 28 995 Kč; 10 % z těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 2 899,50 Kč.