9 C 151/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 11 213,90 Kč s příslušenstvím I. ; Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 630 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 13. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. ; Žaloba se zamítá co do částky 6 583,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 281,26 Kč od 13. 11. 2018 do 12. 3. 2021 a z částky 1 953,90 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení a ohledně úroku 29 % ročně z částky 6 281,26 Kč od 8. 10. 2019 do zaplacení. III. ; Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. ; Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 11 213,90 Kč spolu se sjednaným úrokem od 8. 10. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 13. 11. 2018 do zaplacení z částky 6 281,26 Kč. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 431 Kč, odměnou za zpracování a doručení 3 444 Kč, odměnou za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) 2 358 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 60 týdenních splátkách po 254 Kč, konče 7. 10. 2019. Žalovaný uhradil pouze 3 370 Kč a dluží 11 213,29 Kč, z toho na jistině 6 281,26 Kč, na poplatku 4 932,64 Kč, konkrétně 939,26 Kč na úroku, 2 755,13 Kč na poplatku za zpracování, doručení a administrativní činnost, 1 238,25 Kč na poplatku za komfortní a flexibilní splácení. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o zápůjčce z [datum] [číslo] včetně smluvních podmínek, zákaznickou kartou z téhož dne, oznámením o postoupení pohledávky z 20. 1. 2020 včetně poštovního podacího lístku ze dne 14. 2. 2020, výzvou k plnění z 25. 2. 2021, smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek a zjistil následující skutkový stav: společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 8 000 Kč jakožto zápůjčku, kterou se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšenou o poplatek 7 233 Kč, představující součet úroku 1 431 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 3 444 Kč a poplatku za vedení účtu a komfortní splácení 2 358 Kč. Celkovou dlužnou částku 15 233 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 254 Kč (poslední splátka 247 Kč), počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy. Žalovaný před poskytnutím zápůjčky uvedl, že bydlí v nájmu, je rozvedený, nemá žádné vyživované osoby, je nezaměstnaný, má jeden zdroj příjmu, má čistý měsíční příjem 4 464 Kč, další čistý příjem 10 000 Kč bez bližší specifikace, nesplácí žádné jiné zápůjčky, jím odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Poskytovatelka zápůjčky uvedla, že údaje ověřila ze dvou výplatních pásek za květen 2018, dvou ústřižků za červen a červenec 2018 (zákaznická karta). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1).

5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; přitom bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Ze zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by mu zápůjčku nemohla poskytnout. Poskytovatelka zápůjčky sice ověřovala způsobem příjem žalovaného, i když není jasné z jakého titulu má mít žalovaný další čistý příjem 10 000 Kč měsíčně, avšak z ničeho nevyplývá, zda a jakým způsobem ověřovala jeho výdaje. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu. Nebylo tedy nic snazšího, než si vyžádat minimálně nájemní smlouvu či doklady o hrazení nájemného a souvisejících služeb. Při běžných cenách nájmu a souvisejících služeb za bydlení, jakož i jídla, oblečení a ostatní základních životních potřeb, navíc není možné, aby celkové měsíční výdaje žalovaného činily 3 000 Kč, jak uvedl. Jen částka životního minima na dospělého, která nezahrnuje výdaje na bydlení, v té době činila 3 410 Kč měsíčně, a ta navíc nepředstavuje reálné výdaje. I pokud by snad ověřený příjem žalovaného 14 465 Kč měsíčně mohl nasvědčovat tomu, že bude schopen hradit na splátkách 1 016 Kč měsíčně, není tento závěr možné učinit bez konkrétních podkladů týkajících se výdajů žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně měla po získání popsaných informací objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit situaci žalovaného, a buď si minimálně vyžádat konkretizaci jednotlivých výdajů a jejich doložení, anebo v opačném případě jej ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a zápůjčku mu neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 8 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na dluh uhradil 3 370 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 4 630 Kč.

11. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na výzvu k zaplacení. Ve výzvě k plnění byla právním zástupcem žalobkyně určena lhůta k zaplacení do 12. 3. 2021 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalovanému, který by na ni měl částečně právo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

13. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán pro nedostatek skutkových tvrzení elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena a) sazebníku 1 000 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 800 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 200 Kč.