9 C 159/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 22 031,67 Kč s příslušenstvím

I. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 22 031,67 Kč - s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 791,48 Kč, - s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 853,15 Kč, - se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 203,69 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni se vrací z titulu přeplatku soudního poplatku částka 21 Kč, která jí bude poukázána z účtu Okresního soudu v Opavě po právní moci rozhodnutí.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 22 031,67 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 6 853,15 Kč, úrokem 15 % ročně z částky 11 203,69 Kč, a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti v místě jeho bydliště 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 55 776 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 3 984 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatil pouze 36 062 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 11 203,69 Kč, nesplacené poplatky za poskytnutí úvěru a za sjednání úvěru 65 195,70 Kč, za inkaso 1 908,63 Kč, náklady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru 985,37 Kč a smluvní pokutu 2 317,67 Kč. Tu se žalovaný zavázal zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni [datum], postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou dopisem z 11. 5. 2023.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího archu a zjistil, že původní věřitelka oznámila žalovanému dopisem postoupení žalované pohledávky na žalobkyni na adresu [adresa] (trv. pobyt od 6. 8. 2020), což je adresa odlišná od označené ve smlouvě jako doručovací adresa a adr. trvalého bydliště.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou [datum] a smlouvou o úvěru [číslo] datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 30 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 25 776 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 888 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 5 400 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, poslední splátka do 20. 2. 2020. Při žádání o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, má dvě vyživované děti do 26 let, bydlí v nájmu, je zaměstnaný, že jeho měsíční příjem činí mzda 15 664 Kč, jeho měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie 4 000 Kč a za dopravu/jídlo/osobní náklady 10 870 Kč, srážky ze mzdy/výživné 2 195 Kč, splátky stávajících půjček 1 992 Kč; výdaje celkem 19 057 Kč. V žádosti je uveden další měsíční příjem 13 647 Kč (důchod, soc. dávky 6 772 Kč a rodičovský příspěvek, výživné 6 875 Kč). Matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka 29 311 Kč; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatní pásky.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba není opodstatněná.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího - nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by mu úvěr nemohla poskytnout. Podle poskytovatelky úvěru měl činit příjem žalovaného 15 664 Kč v době sjednání smlouvy, ovšem žádné doklady předloženy v tomto směru nebyly. Rovněž není uvedeno, ani ničím podloženo, že by měl žalovaný další příjem ve formě sociálních dávek a rodičovského příspěvku. Žádná spolužijící osoba s žalovaným není uvedena. Nijak nebyly ověřovány ani jeho výdaje, poskytovatelka úvěru se zjevně spokojila s pouhým prohlášením žalovaného. Přitom je jasné, že výdaje zřejmě označené žalovaným přesahují jeho příjmy. To vše za situace, že žalovaný byl povinen výživou ke dvěma nezaopatřeným dětem a splácel jiné půjčky. I kdyby se žalovaný subjektivně domníval, že bude schopen svému závazku dostát, bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru toto objektivně vyhodnotit na základě vyžádaných dokladů o výdajích žalovaného a lustrace v dostupných registrech. Byla to právě právní předchůdkyně žalobkyně, kdo měl po získání těchto informací od žalovaného vyhodnotit jeho situaci, ochránit ho před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí, a buď si opatřit doklady k výdajům žalovaného, anebo mu úvěr neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 30 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na dluh uhradila částku 36 062 Kč (přehled transakcí za dobu od 21. 12. 2018 do 30. 7. 2021) a žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť žalovaný již předmětný úvěr, který mu byl poskytnut ve výši 30 000 Kč, zcela uhradil a dokonce přeplatil. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by na ni měl právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

12. Podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích soud rozhodl ve výroku III. o vrácení přeplatku soudního poplatku.