9 C 197/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení 21 836 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 13 186 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení výši 838,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 190,70 Kč, úrok 15 % ročně z částky 8 674,76 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 395,41 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 21 836 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 1 190,70 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti částku 10 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 18 186 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 1 299 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila pouze 2 600 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 8 674,76 Kč, nesplacené poplatky za poskytnutí úvěru 3 856,65 Kč, vyhodnocení úvěru 791,29 Kč, za inkaso 1 542,65 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 720,65 Kč, smluvní pokutu 6 250 Kč. Tu se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, v tomto případě je kapitalizována za dobu od 22. 7. 2018 do 11. 2. 2020. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni [datum], postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z 24. 7. 2020 a zjistil, že původní věřitelka oznámila žalované postoupení žalované pohledávky na žalobkyni; dopis byl adresován na [ulice a číslo] [číslo], [obec], což je adresa trvalého pobytu žalované a současně adresa, kterou žalovaná označila ve smlouvě.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou [datum] a smlouvou o úvěru [číslo] datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost [právnická osoba], poskytla žalované 21. 4. 2018 v hotovosti částku 10 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 8 186 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 963 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 1 800 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč, počínaje do měsíce od podpisu smlouvy, poslední splátka do 21. 6. 2019. Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je rozvedená, nemá vyživované dítě do 26 let, bydlí v nájmu, je zaměstnaná, že její měsíční příjem činí mzda 25 427 Kč, její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie 10 000 Kč a za dopravu/jídlo/osobní náklady 3 410 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 779 Kč; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka 11 238 Kč; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy, výplatních pásek.

5. Podáním z 26. 4. 2023 vzala žalobkyně částečně zpět žalobu ohledně části požadované smluvní pokuty, a to ohledně částky 1 250 Kč, takže nadále požadovala smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč. V rozsahu částečného zpětvzetí navrhla řízení zastavit, což soud učinil usnesením ze dne 4. 5. 2023 dle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. Nadále žalobkyně setrvala na úhradě částky 20 586 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 838,25 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 190,70 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 8 674,76 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 395,41 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Při jednání zástupce žalobkyně na výzvu soudu uvedl, že nedisponuje žádnými dalšími listinami k prokázáni úvěryschopnosti žalované.

6. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

8. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

9. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

10. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by jí úvěr nemohla poskytnout. Jediný stabilní a ověřený příjem žalované v době sjednání smlouvy byla mzda. Nadto právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalované, zjevně se spokojila s pouhým jejím prohlášením. Bylo však zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru vše popsané objektivně vyhodnotit, žalovanou ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr jí neposkytnout.

11. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 10 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tak učinila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na dluh uhradila 2 600 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 7 400 Kč. Zbývající částky představují poplatky, kapitalizované úroky a úroky z prodlení za dobu prodlení vyplývající ze smluvních ujednání soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, jak výše uvedeno. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, jak již dnes dovozuje judikatura soudů všech možných stupňů. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaná obdržela od právního předchůdce žalobkyně částku ve výši 10 000 Kč, kterou zcela nevrátila, což na její straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobkyni žádat, aby prokazovala negativní skutečnosti o tom, že žalovaná požadované neuhradila v plné výši, bylo na žalované, aby prokázala, kolik uhradila na jistině, poplatcích a úrocích. Jelikož však žalovaná zůstala ve věci nečinná, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši a za situace, kdy žalobkyně nežádá více, než žalované poskytla, postačovalo ze strany žalobkyně vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by na ni měla částečně právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.