9 C 252/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 35 410 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 7. 7. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč, úrok 27,28 % ročně z pohledávky 30 000 Kč od 27. 6. 2024 do 25. 9. 2024, úrok 14,75 % ročně z pohledávky 30 000 Kč od 26. 9. 2024 do 6. 7. 2024 a z částky 2 500 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 14,75 % ročně od 27. 6. 2024 do 6. 7. 2024 a z částky 2 500 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení, dále částku 2 013 Kč, částku 300 Kč, částku 1 497 Kč a částku 1 600 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 1 944 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou ze dne , datum, podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 35 410 Kč spolu s úrokem ve výši 27,28 % ročně jdoucím z částky 30 000 Kč od 27. 6. 2024 do 25. 9. 2024 a s úrokem ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 30 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 30 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně, která je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru, která je oprávněna tuto činnost poskytovat na základě povolení České národní banky ze dne 18. 5. 2018, uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které byl žalované ze strany žalobkyně poskytnut standardní neúčelový úvěr, kdy žalobkyně v souladu s touto smlouvou poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla v souladu s článkem II. písm. b) smlouvy o úvěru na účet určený žalovanou a částku 2 500 Kč převedla žalobkyně v souladu s článkem II. písm. b) smlouvy o úvěru na účet zprostředkovatele žalované jako jeho provizi. Žalovaná se pak zavázala, že žalobkyni na tento úvěr vrátí částku 46 000 Kč, kterou uhradí žalobkyni v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne daného měsíce na účet žalobkyně, kdy splatnost 1. splátky byla mezi žalobkyní a žalovanou dohodnuta na den 20. 4. 2024. Protože však žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, žalobkyně v souladu s článkem IV. bod 1. písm. d) smlouvy o úvěru úvěr zesplatnila, když žalovaná se dostala do prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části po dobu delší než 2 měsíce, přičemž žalované bylo odesláno písemné oznámení o zesplatnění úvěru. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení celkem částky 35 410 Kč, přičemž tato se skládá:- z neuhrazené jistiny úvěru v částce 28 564 Kč, tj. z neuhrazené jistiny ke dni 26. 6. 2024, kdy žalobkyně úvěr zesplatnila;- částky 2 013 Kč jako dlužných úroků k tomuto dni; a dluhu na jistině (úmor) 1 436 Kč- částky 300 Kč která představuje upomínací náklady za odeslané upomínky, a to souhrn tří poplatků za 3 písemně odeslané upomínky pro nesplacení splátek (3× 100 Kč) dle sazebníku poplatků dle článku IV. bod 4. písm. b), d) smlouvy o úvěru;- částky 1 497 Kč, která představuje smluvní pokutu požadovanou v souladu s článkem IV. bod 2. písm. c) smlouvy o úvěru, kdy mezi žalobkyní a žalovanou bylo dohodnuto za každý jednotlivý případ, kdy se žalovaná dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč, která tak představuje 3 smluvní pokuty celkem ve výši 1 497 Kč (tj. 3 × 499 Kč) za prodlení s úhradou splátek úvěru;- částky 1 600 Kč požadované žalobkyní jako smluvní pokuty podle článku IV. bod 2. písm. a) a písm. b), podle nichž je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, respektive ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru za každý den prodlení, kdy žalobkyně se této částky domáhá jako vyčíslené smluvní ve výši 0,1 % denně z částky 32 013 Kč za období od 27. 6. 2024 do 15. 8. 2024.K tomu žalobkyně dále tvrdila, že úvěr měl být splácen formou tzv. anuitních splátek, kdy v každé splátce je obsažen jak úmor (tj. splátka jistiny) tak úrok (tj. splátka úroku). Žalovaná žalobkyni tuto pohledávku dosud neuhradila, ač před podáním žaloby byla k tomu žalobkyní ještě vyzvána předžalobní výzvou odeslanou jí dne 26. 6. 2024.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , k němuž se žádný z účastníků, ani právní zástupce žalobkyně, bez omluvy, nedostavili. Soud věc projednal a rozhodl podle § 101odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále z úvěrových podmínek žalobkyně tvořících přílohu číslo , hodnota, smlouvy, dále přílohy číslo , hodnota, smlouvy – formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení transakce – převodu částky 27 500 Kč z účtu žalobkyně dne 27. 3. 2024 na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, a potvrzení o provedení transakce – převodu částky 2 500 Kč z účtu žalobkyně dne 27. 3. 2024 na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, , seznamu a potvrzení o zaslání upomínek, jakož i z dopisu žalobkyně žalované ze dne 26. 6. 2024 – zesplatnění pro smlouvu č. , hodnota, ze dne 25. 3. 2024 soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak byly obsaženy v návrhu na vydání platebního rozkazu a soud proto pro stručnost na tato tvrzení odkazuje (viz výše).

5. Z uvedených listinných důkazů proto soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě které žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč (o částce 2 500 Kč převedené na účet zprostředkovatele. Jedná se o úvěr spotřebitelský, bezúčelový. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit žalobkyni jednak částku (jistinu) 30 000 Kč, jakož i úplatu za poskytnutí tohoto úvěru (úrok) v částce 16 000 Kč, to vše v 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce se splatností první splátky dne 20. 4. 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s plněním těchto splátek, žalobkyně proto v souladu s úvěrovými podmínkami úvěr dopisem ze dne 26. 6. 2024 zesplatnila a žalovanou vyzvala k jeho úhradě.

6. Soud proto na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž část obsahu smlouvy učinili účastníci této smlouvy odkazem na Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně ve smyslu § 1751 odst. 1 občanského zákoníku. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že příjem žalované činil částku 41 526 Kč plynoucí žalované z pracovního poměru k zaměstnavateli , Anonymizováno, , kdy tento příjem žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce listopad 2023 a leden 2024. Dále žalobkyně uvedla, že pro posouzení schopnosti splácet poskytnutý úvěr žalobkyně, kromě zmíněných výplatních pásek, dále vycházela z negativního výpisu žalované z centrální evidence exekucí, negativního výpisu žalované z insolvenčního rejstříku, čestného prohlášení žalované ohledně jejích závazků, čestného prohlášení žalované o jejím výdajích a příjmech, registr platebních informací s.r.o., dále z toho, že žalovaná ke dni uzavření smlouvy o úvěru měla 1 vyživovací povinnost, dále z posouzení nákladů na bydlení žalované ze strany žalobkyně, kdy žalobkyně ke dni uzavření smlouvy o úvěru vycházela i z normativních nákladů na bydlení v nájemním bydlení, kdy dle § 26 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v roce 2024 v , obec, byly normativní náklady na nájemní bydlení dvou osob dány částkou 14 197 Kč a konečně z výše existenčního a životního minima jednotlivce vč. vyživovaných osob, kdy její výše životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb. včetně nařízení vlády číslo 436/2022 Sb., ke dni uzavření smlouvy o úvěru činila částku 6 910 Kč. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované dospěla k závěru, že žalovaná je schopna spotřebitelský úvěr dle smlouvy o úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 150 Kč měsíčně žalobkyni řádně splácet, kdy jí po odečtení běžných výdajů (životního minima 6 910 Kč a normativních nákladů na bydlení ve výši 4 197 Kč) zbude částka 28 526 Kč měsíčně, ze které žalovaná je schopna hradit žalobkyni měsíčně splátku 1 150 Kč. Z výplatních pásek žalované však soud zjistil, že její fixní mzda činí 20 945 Kč měsíčně a pokud a její příjem v listopadu 2023 činil 57 945 Kč pouze díky mimořádné odměně ve výši 45 000 Kč, která jí není pravidelně k platu vyplácena. Její měsíční plat také 41 526 Kč, ale cca 21 000 Kč.

11. Se závěrem žalobkyně, že řádně zkoumala úvěryschopnost žalované, které zůstává dostatek finančních prostředků ke splácení úvěru, soud nesouhlasí. Jedním z požadavků zákona o spotřebitelském úvěru je také to, aby poskytovatel úvěru před jeho poskytnutím vycházel z dostatečných informací o žadateli o úvěr. Žalobkyně situaci žalované proto zhodnotila nedostatečně, kdy sice možná dobře zjistila, respektive ověřila výdajovou stránku ohledně bydlení žalované jako žadatelky o úvěr, ale již nic dalšího, ne však již stránku příjmovou, které nevěnovala dostatečnou pozornost, jinak by si musela všimnout pravidelné výše platu žalované a nečinit průměrný příjem pouze za dva měsíce, a to ještě tehdy, kdy obdržela mimořádnou odměnu za rok 2023 ve výši 45 000 Kč, což zcela zkreslilo tvrzení žalobkyně o příjmech žalované. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když opomenula dostatečně zjistit její skutečnou příjmovou i výdajovou stránku. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru totiž zjistit jednak skutečné příjmy, ale také i skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ani na jedné straně přitom tyto údaje není možné paušalizovat, ale je nutné je individuálně zjistit a případně i trvat na prokázání reálných údajů o žadateli, tedy jaké jsou jeho skutečné příjmy a jaké jsou jeho skutečné výdaje. Jedině tak je možno zjistit a posléze vyhodnotit, zdali žadatel skutečně bude schopen stanovené splátky úvěru splácet. O nic jiného v dané úpravě nejde a byť se soud setkává i s jinými rozhodnutími, tato rozhodnutí jsou solitérní a již překonaná, a to nejenom judikaturou národní, ale zejména také již bohatou judikaturou Evropského soudního dvora. Má-li totiž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 naplňovat stanovené cíle, jiný výklad možný není (jednoduše by bylo možno argumentovat tím, že pokud žalobkyně vychází ze statistických údajů o průměrných výdajích žadatele o úvěr, pak nic nebránilo v tom, aby stejnou logikou i na příjmové stránce rovněž vycházela ze statistických údajů, například Českého statistického úřadu o výši průměrného výdělku v České republice – pak ovšem zřejmě každý žadatel o úvěr bude vyhodnocen jako úvěruschopný; takové posuzovaní žadatelů o úvěr je však prima facie naprosto nesmyslné). Žalobkyně proto zjistila výdaje žalovaného nedostatečně, resp. vůbec.

12. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovanou ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence).

14. Jestliže tedy výše bylo konstatováno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti, pak plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže na základě úvěrové smlouvy ze dne 25. 3. 2024 žalovaná od žalobkyně obdržela fakticky částku 27 500 Kč, pak je povinna žalobkyni vrátit tuto částku. K tomu je třeba dále říci, jak bylo slíbeno výše, že úvěr sice zněl na částku 30 000 Kč, ale částka 2 500 Kč měla být a také byla převedena na účet zprostředkovatele, tj. ve prospěch žalobkyně.

15. Poskytovatel úvěru z neplatné smlouvy však nemá nárok na nic jiného než na to, co jako úvěr (a tedy nic jiného) vyplatil. Zákon nepřiznává poskytovateli úvěru právo na úhradu jakýchkoliv jiných výdajů s poskytnutím úvěru nebo vůbec s uzavřením smlouvy o úvěru spojených. Byly-li tedy žalované fakticky poskytnuty žalobkyní peněžní prostředky v celkové výši 27 500 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatila (dle tvrzení žalobkyně částku 1 Kč jako tzv. verifikační platbu); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Jelikož žalovaná zůstala v průběhu soudního řízení zcela pasivní, soud nemá informace o jejích současných majetkových a finančních poměrech a možnostech dluh splácet, proto soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s plněním dluhu vůči žalobkyni, soud jí přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení, jak ve výroku uvedeno16. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 77,66 %) nad úspěchem žalované (22,34 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 55,32% (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 336 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených v § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), tj. celkem v částce 1 500 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 378 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 3 514 Kč; 55,32 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 944 Kč.