9 C 308/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 56 877,47 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 56 877,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 841 Kč od 13. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 56 877,47 Kč, z toho 34 170 Kč jakožto nesplacené jistiny úvěru, 6 221 Kč jakožto dlužných úroků, 2 500 Kč jakožto nesplacených administrativních poplatků, 1 504,64 Kč jakožto kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení, 9 531,83 Kč jakožto smluvní pokuty a 2 950 Kč jakožto nákladů na upomínání. Dále požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně od 13. 11. 2021 do zaplacení z částky 45 841 Kč. Uvedla, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě této mu poskytla zápůjčku 42 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobkyni zapůjčenou částku vrátit spolu s obchodním úrokem ve výši 64 160 Kč a administrativními poplatky ve výši 30 000 Kč Celkem měl tedy žalovaný vrátit žalobkyni 136 160 Kč, a to v 59 měsíčních splátkách po 2 270 Kč a 60. splátce ve výši 2 230 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, a proto žalobkyně přistoupila v souladu se smlouvou k zesplatnění zápůjčky ke dni 26. 7. 2021, k zaplacení dluhu však nedošlo.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou [číslo] z [datum] včetně splátkového kalendáře a sazebníku, výdajovým pokladním dokladem na částku 42 000 Kč dne [datum], výpisem z účtu žalobkyně, oznámením o zesplatnění z 28. 7. 2021, elektronickým výpisem informací ze systému uzavírání smluv prostřednictvím kurýra, formulářem příjmů a výdajů, výzvou žalobkyně k úhradě dlužných splátek z 10. 6. 2021, kopií občanského průkazu žalovaného, výplatním lístkem žalovaného za září 2019, třemi výpisy z účtu žalovaného za měsíce srpen až říjen 2018, výpisem provizí a čtyřmi podacími lístky a zjistil následující skutkový stav.

4. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 42 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni tuto částku vrátit navýšenou o pevný úrok ve výši 45 % ročně s měsíčním úrokovacím obdobím a pravidelný měsíční administrativní poplatek 500 Kč zahrnutý v každé sjednané splátce. Celkem tak měl žalovaný žalobkyni zaplatit 136 160 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 2 270 Kč (poslední ve výši 2 230 Kč). Částku požadovaného úvěru žalobkyně vyplatila v hotovosti žalovanému [datum]. Před uzavřením smlouvy žalovaný předložila žalobkyni shora uvedené listiny, z nichž je zřejmé, že počáteční zůstatek na účtu žalovaného byl v měsíci srpnu 2018 ve výši 7 146,67 Kč, konečný 6 946,49 Kč, a to z důvodu, že byla žalovanému dne [datum] vyplacena půjčka od [anonymizována dvě slova] v částce 20 000 Kč. V září byl pak konečný zůstatek 6 910,54 Kč a pokud byl konečný zůstatek na účtu žalovaného v říjnu 2018 ve výši 23 763,46 Kč tak v důsledku vyplacených tří provizí v celkové výši 41 513 Kč, avšak jejich výše se v jednotlivých měsících značně lišila. Žalovaný ve formuláři vyplnil, že jeho čistý příjem činí 35 000 Kč, je OSVČ, je svobodný bez vyživovací povinnosti, bydlí v nájemním bytě, jeho průměrné měsíční výdaje činí 6 000 Kč, splácí pravidelné splátky půjček ve výši 5 600 Kč měsíčně. Žalobkyně provedla 20. 11. 2018 lustraci žalovaného v evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku s výsledkem, že jimi neprochází, dále ověřila platnost jeho občanského průkazu. Po předchozí výzvě k úhradě dluhu po splatnosti žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého dluhu ze smlouvy ke dni 25. 7. 2021 a vyzvala žalovaného k jeho úhradě do 25. 7. 2021. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, jak posuzovala úvěryschopnost žalovaného. Uvedla, že provádí finanční analýzu prostřednictvím scóringového systému příjmů a výdajů především z údajů získaných z výpisu z účtu žalovaného, který obsahuje běžné měsíční výdaje dlužníka i pravidelné platby závazků. Z podkladů a informací žalobkyně vyhodnotila příjmy a výdaje žalovaného, jak rozepsáno v podání ze 4. 1. 2022 s tím, že žalovaný nesdělil kolik vynakládá měsíčně na nájemném, inkasu, případně výživném v rámci vyživovací povinnosti vůči třetím osobám. Žalobkyně dospěla k výši částky 17 292 Kč, která by měla žalovanému zbývat měsíčně k pokrytí zbývajícím nutných a běžných výdajů (domácnost, strava, příp. doprava apod.), avšak toto nemá oporu v listinách.

5. Při jednání 7. 6. 2022 právní zástupce žalobkyně nesouhlasil s předestřeným právním názorem soudu a navrhl žalobě zcela vyhovět. K doplnění zkoumání úvěryschopnosti žalovaného jiné doklady k dispozici neměl a po poučení soudu se blíže vyjádřil k otázce administrativního poplatku a k obchodnímu úroku a jeho sjednání odkázal na judikaturu NS ČR a dále Vrchního soudu v Praze.

6. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1).

7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

8. Žaloba není důvodná.

9. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

10. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

11. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Z listin předložených žalovaným před uzavřením smlouvy je zřejmé, že žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného spokojila s výpisy z jejího účtu za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru a s lustrací v evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku. Oproti tomu žalobkyně nijak neověřovala základní výdaje žalovaného na bydlení (ve formuláři uvedené bydlení v nájmu), přičemž z výpisů z účtu nelze dovodit, v jaké výši a zda vůbec z něj právě tyto výdaje byly hrazeny. Nelze se spokojit s tím, že žalovaný sám nesdělil, nad rámec výdajů uvedených ve výpise z účtu, další vynakládané výdaje na nájemné, inkaso a spod. Za této situace, i kdyby se žalovaný subjektivně domníval, že bude schopen svému závazku dostát, musela mít žalobkyně objektivní pochybnost o jeho schopnosti úvěr s dohodnutými parametry pravidelně splácet. Právě těmto situacím má odborné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů zabránit; byla to právě žalobkyně, kdo měl po získání těchto informací od žalovaného objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit jeho situaci, ochránit ho před nezodpovědným zadlužením a vlastní neznalostí a úvěr mu neposkytnout. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že žalovaný v té době nebyl v insolvenci a nevedly se vůči němu exekuce. Stejně tak je bez významu skórovací systém žalobkyně, který je nastaven samotnou žalobkyní tak, že není schopen takovým situacím zabránit.

12. Soud tak hodnotí smlouvu jako absolutně neplatnou, protože žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru a současně narušila veřejný pořádek. Protože je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 42 000 Kč bez právního důvodu a byl povinna jej vrátit. Žalovaný netvrdil, že tak učinil, soud proto vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil na předmětnou smlouvu o půjčce celkovou částku 56 750 Kč. Za této situace žalovaný bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy žalobkyni v plné výši již uhradil a dokonce přeplatil. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo, protože zcela úspěšnému žalovanému, který by měl na náhradu nákladů právo, dosud prokazatelné náklady řízení nevznikly.