9 C 55/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 10 327,98 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 10 327,98 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 245,44 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 777,60 Kč, úrok 16,9 % ročně z částky 7 905,98 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 10 327,98 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 327,98 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a smluveného úroku, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Uvedla, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] uzavřela s žalovaným Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] ve které se [anonymizováno] zavázala žalovanému poskytnout na základě jeho příkazů poskytnout peněžní prostředky (úvěr) až do limitu 10 000 Kč. Součástí Smlouvy byly také VOP a Ceník [anonymizováno]. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet a z vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru hradit úrok ve výši 16,90 % ročně formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. 500 Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Žalovaný se rovněž Zavázal hradit cenu za využití účtu 50 Kč měsíčně, případně další poplatky, dle Ceníku [anonymizováno]. Celková výše vyčerpaného úvěru vyplývá z obratové historie a výpisu z úvěrového účtu žalovaného. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto [anonymizováno] žalovaného vyzvala k úhradě splátek po splatnosti nejpozději do 24. 8. 2022, jinak se stane celý úvěr splatným. Jelikož žalovaný dluh po splatnosti neuhradil, [anonymizováno] jej ke dni 24. 8. 2022 zesplatnila, o čemž žalovaného informovala dopisem. Svou pohledávku za žalovaným [anonymizováno] postoupila žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností od 1. 11. 2022, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z 9. 11. 2022. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným celkem 11 351,02 Kč a skládala se ze zůstatku úvěru (jistiny) 7 905,98 Kč, úroku z úvěru do 1.11. 2022 ve výši 777,60 Kč, úroku z prodlení do 1. 11. 2022 ve výši 245,44 Kč a poplatků v e výši 2 422 Kč. Od postoupení pohledávky je jistina nadále úročena úrokem z úvěru ve výši 16,90 % ročně a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně. Vedle uvedených částek se žalobkyně domáhala přiznání úroku a zákonného úroku z prodlení i nadále od 2. 11. 2022 až do zaplacení. Na výzvu soudu k prokázání zkoumání úvěryschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru reagovala žalobkyně podáním z 19. 5. 2023, v němž uvedla, že právní předchůdkyně splnila svou povinnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Právní předchůdkyně tak zjistila, že žalovaný je rozvedený, má uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou. Dále žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně [právnická osoba] uzavřela dne [datum] s žalovaným Smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se zavázal splácet spolu s úroky z úvěru v pravidelný h měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu 50 000 Kč, tj. 2 500 Kč vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Dle kompletního přehledu úhrad za dobu od 14. 12. 2018 do 10. 5. 2022 uhradil žalovaný [právnická osoba] celkem částku 111 428,08 Kč a za dobu od 6. 12. 2018 do 24. 11. 2021 vyčerpal celkovou částku 101 376,99 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru z [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 50 000 Kč, který se zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % ze sjednané výše limitu, tj. 2 500 Kč, vždy k 20.dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena, a to současně s úrokem ve výši 16,90 % ročně a částkou 50 Kč měsíčně za využití účtu. Z Dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] soud zjistil, že tento Dodatek uzavřela předchůdkyně žalobkyně s žalovaným dne 21. 2. 2019, kterým došlo ke změně úvěrového limitu nově na částku 10 000 Kč. Z výzvy k zaplacení dluhu z 23. 7. 2022 je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně kvůli neuhrazeným splátkám vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, a to 2 707 Kč nejpozději do 24. 8. 2022 s upozorněním, že pokud nedojde k úhradě, dojde k okamžitému zesplatnění celého úvěru ve výši 8 806 Kč, bude požadováno příslušenství a věc bude předána k vymáhání soudní cestou nebo bude dluh postoupen jinému věřiteli. Dopisem z 24. 8. 2022 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 24. 8. 2022 a jeho výše činí částku 10 904 Kč. Dopisem z 9. 11. 2022 předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení své pohledávky vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] novému věřiteli, společnosti [právnická osoba] ve výši 11 351,02 Kč. Dopis byl odeslán na adresu žalovaného uvedenou ve Smlouvě dne 9. 11. 2022 (podací lístek). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 20. 3. 2023, odeslanou na jeho trvalou adresu dne 21. 3. 2023.

4. Ohledně posuzování úvěruschopnosti měla předchůdkyně žalobkyně k dispozici výpisy z účtu žalovaného u [právnická osoba] [bankovní účet] za období od 1. 5. 2018 do 31. 12. 2018, kam mu přicházela měsíční mzda od zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] [obec] v rozmezí od 15 585 Kč až do 26 018 Kč (8/ 2018) a žádost žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu z [datum]. Z této žádosti soud zjistil z údajů uvedených žalovaným, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou u [anonymizována dvě slova] [obec] od 1. 1. 2001, s měsíční mzdou 21 107 Kč, že je vyučený, rozvedený, bez vyživovacích povinností, bydlí v nájmu v bytě ve vlastnictví jiné osoby, že mimo [anonymizováno] nesplácí nic, u měsíčních plateb domácnosti na nájem uvedl„ 0“, u ostatních splátek (např. výživné, srážky ze mzdy, léky) uvedl rovněž„ 0“. Z listiny Posouzení úvěryschopnosti klienta k datu požadavku [datum] předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že tato při absenci údajů žalovaného o jeho výdajích využila statistické údaje v kombinaci s interními informacemi banky a stanovila životní výdaje žalovaného na 6 266 Kč, dále zjistila u žalovaného dva existující kontrakty, měsíční splátky 5 750 Kč u existujícího spotřebního úvěru od 18. 6. 2018 s úvěrovým limitem 439 379 Kč a splátka 666,67 Kč u kontokorentního úvěru. Bylo konstatováno, že revolvingový úvěr s limitem 50 000 Kč byl následně v konsolidaci ze dne 21. 2. 2019 zčásti doplacen a limit snížen na konečných 10 000 Kč. Z výše označeného účtu žalovaného u [právnická osoba] za období od 5/ 2018 do 12/ 2018 vzal soud za prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně měla informace, vedle příjmu, i o výdajích klienta, včetně jeho povinnosti hradit náklady spojené s bydlením (SIPO a energie) nejméně ve výši 3 651 Kč měsíčně, o placení výživného 3 000 Kč měsíčně, splátkách dalších KTK (např. [anonymizováno], byly mu inkasovány dlužné částky a s výjimkou prosince 2018, kdy čerpal KTK 20 000 Kč a června 2018, kdy čerpal KTK 102 892 Kč, byl po celé období v mínusovém zůstatku. Z výpisů je také zřejmé, která inkasa [právnická osoba] neprovedla pro nedostatečný disp. zůstatek účtu.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

6. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

7. Žaloba není důvodná..

8. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

9. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího - nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

10. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Z provedeného dokazování je zjevné, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy posuzovala, nikoliv však dostatečně a s odbornou péčí, protože jinak by mu úvěr nemohla poskytnout. Předně předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřovala základní pravidelné výdaje žalovaného, jakými jsou výdaje na bydlení a běžné potřeby. Spokojila se s tím, co uvedl sám žalovaný, resp. s tím, že neuvedl nic a vyšla ze statistických a normativních údajů, které ovšem o skutečných výdajích žalovaného ničeho nevypovídají. Není reálné, aby jeho životní náklady činily celkem 6 266 Kč, když bydlí v nájmu a jen na energie vynakládal nejméně 3 651 Kč, otázkou výše nájmu se nezabývala vůbec. Jediné, co měla předchůdkyně žalobkyně k dispozici, byly výpisy z účtu žalovaného u ČS, avšak údaje zde uvedené nevyhodnotila odpovídajícím způsobem. Zaměstnání žalovaného si rovněž neověřovala a spokojila se s jeho údaji. Přestože žalovaný u ostatních výdajů, jako např. výživné, léky uvedl„ 0“, ve skutečnosti platil měsíčně výživné ve výši 3 000 Kč, jak dokládají výpisy z účtu. Již podle záporných zůstatků a opakovaně neprovedených inkasech pro nedostatek financí na účtu žalovaného musela mít předchůdkyně žalobkyně objektivně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, a to i kdyby se žalovaný subjektivně domníval, že bude schopen svým závazkům dostát. Právě těmto situacím má odborné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů zabránit; byla to právě předchůdkyně žalobkyně, kdo měl po získání uvedených informací objektivně jakožto profesionálka, navíc profesionálka v bankovním sektoru, vyhodnotit jeho situaci, ochránit ho před nezodpovědným zadlužením a vlastní neznalostí a úvěr mu neposkytnout.

11. Soud tedy považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, protože byl porušen zákon o spotřebitelském úvěru a současně narušen veřejný pořádek. Protože je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě vyčerpaných peněžních prostředků ve výši 101 376,99 Kč bez právního důvodu a je povinen je vrátit. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně ohledně úhrad poskytnutých žalovaným ve výši 111 428,08 Kč. Jelikož žalovaný vyčerpané peněžní prostředky právní předchůdkyni již uhradil, dokonce přeplatil, soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšnému žalovanému, který by na ně měl nárok, prokazatelné náklady řízení nevznikly.

13. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, činí soudní poplatek z návrhu dle položky 1 odst. 1 písm. a) částku 1 000 Kč. Žalobkyně dosud uhradila soudní poplatek v částce 800 Kč, soud ji proto uložil povinnost doplatit soudní poplatek do výše 1 000 Kč, tj. částku 200 Kč.