9 C 71/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; název žalobkyně právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa o zaplacení 32 591,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 273,57 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 273,57 Kč od 10. 4. 2020 do zaplacení, do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 317,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 32 291,55 Kč od 3. 4. 2017 do 9. 4. 2020, z částky 7 317,98 Kč od 10. 4. 2020 do zaplacení a zaplacení úroku 14,1 % ročně z částky 32 291,55 Kč od 3. 4. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 148 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 32 591,55 Kč spolu s úrokem ve výši 14,1 % ročně jdoucím z částky 32 291,55 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 935,07 Kč od 3. 4. 2017 do 23. 1. 2019, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 884,03 Kč od 3. 4. 2017 do 23. 1. 2019, zákonným úrokem z prodlení z částky 32 291,55 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne [datum] se společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] na základě které [právnická osoba] poskytla žalované téhož dne úvěr ve výši 39 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 805,71 Kč počínaje dnem 20. 4. 2017. Stany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 14,10 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, Produktové podmínky. Žalovaná však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnila a nesplácena poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu společnost [právnická osoba] využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami prohlásila úvěr dopisem ze dne 23. 1. 2019 za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla původní věřitelnou společností [právnická osoba] postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem z 28. 2. 2020. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovanou ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaná neučinila. Součástí požadované jistiny jsou smluvní poplatky ve výši 300 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru (expres půjčka) ze dne [datum], Všeobecným produktových podmínek [právnická osoba] účinných od 1. září 2014, Základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru účinných od 1. prosince 2016, Sazebníku poplatků [právnická osoba] za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platné od 1. 3. 2017, dopisu společnosti [právnická osoba] žalované ze dne 24. 1. 2019 – oznámení o prohlášení úvěru za splatný, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 31. 3. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem z 6. 4. 2020, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na které proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 39 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 72 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela, společnost [právnická osoba] proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 23. 1. 2019 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované ani na výzvu soudu netvrdila žádná konkrétní fakta, ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru žalované vycházela a když pouze sdělila, že při schvalování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých bance klientem (žalovanou) s tím že tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík databáze Ministerstva vnitra České republiky a při hodnocení úvěruschopnosti klientů bank dále jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ a výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Vycházela přitom i z s částkou životního minima žalované, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, jakož i normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěruschopnost žalované byla posouzena správně a úvěr je možno jí poskytnout.

11. Žalobkyně tak předně nesplnila řádně ani svou povinnost tvrzení, když neuvedla žádná konkrétní fakta týkající se poměrů žalované v době uzavření smlouvy o úvěru, nadto z jejího vyjádření pak vyplývá, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zjevně nesprávně, když právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování výdajové stránky vycházela pouze ze statistických údajů Českého statistického úřadu, tedy nikoliv z individuálně zjištěných výdajů žalované. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele (tedy – logicky – naprosto shodně jako na příjmové straně). Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování)., Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životními minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti konkrétního žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně neboli jaký jiný smysl by pak právě celý tento zákon, potažmo Směrnice, z níž vychází, vlastně měl. V souvislosti s tvrzeným zkoumáním úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně nelze nepoukázat na neúplné a mnohdy zmatené údaje zanesené v žádosti o úvěr, např. pokud měla být žalovaná zaměstnaná na dobu neurčitou, chybí označení zaměstnavatele a tato skutečnost nebyla ověřována, jakož ani výše čistého příjmu 17 000 Kč nemá v ničem oporu. Žalovaná je svobodná, vyživuje 2 osoby, zda je o nezl. dítě, zůstává utajeno a přestože má 1 zdroj příjmu (tj. 17 000 Kč), celkový příjem domácnosti je 30 000 Kč, aniž je zřejmé odkud. Výdaji žalované se právní předchůdkyně žalobkyně nezabývala vůbec.

12. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka – jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádné případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standart ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz. rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp.zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp.zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp.zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj., žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě předmětné úvěrové smlouvy žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč a žalovaná již na tuto smlouvu uhradila celkem částku 13 726,43 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit do tří měsíců.

14. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak jí do budoucna lze přiznat právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

15. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní dále tvrzeny a prokázány.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala úspěch převažující neúspěch, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové částce 2 148 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 304 Kč, dále odměny za právní zastupování žalobkyně v řízení advokátem stanovené dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif § 14b, 91b bod 3, a to za dva úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby) a 500 Kč, a ve výši jedné poloviny odměny za právní služby předžalobní upomínky ve výši 250 Kč, tj. celkem v částce 1 250 Kč, dále náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tyto tři úkony právní služby v paušální částce 300 Kč/úkon, tj. částky 900 Kč a částky 451,50 Kč jako 21 % DPH z odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku) přiznané podle § 137 odst. 3 o.s.ř. v platném znění, když advokát, který zastupoval žalobkyni v řízení osvědčil, že je plátcem DPH. Celkové náklady činily částku 3 905,50 Kč. Jelikož žalobkyně měla ve věci úspěch 77,50 %, neúspěch 22,50 %, její konečný úspěch činil 53 %. Z částky 3 905,50 Kč činí 55 % 2 148 Kč a tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce.