9 C 91/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 21 734,13 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 518,46 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 518,46 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 8 564,12 Kč od 4. 5. 2021 do 14. 1. 2022 a částku ve výši 7 215,67 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 217 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 21 734,13 Kč s kapitalizovaným úrokem od 4. 5. 2021 do 14. 1. 2022 ve výši 8 564,12 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 14 518,46 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení. Uvedla, že po posouzení úvěruschopnosti uzavřela s žalovaným [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla úvěr 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 137,16 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 2 666 Kč, splatných vždy k 1. dni v měsíci, počínaje 3. 9. 2020. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou třetí splátky ke dni 3. 11. 2020, tedy od 4. 11. 2020 následně zaplatil opožděně splátku ve dnech 13. 11. 2020, 14. 12. 2020, 19. 3. 2021, 12. 4. 2021, 11. 10. 2021 a 14. 1. 2022 (3x po 3 615 Kč, 1x 9 397 Kč, 1x 3 800 Kč, 1x 1 000 Kč). Žalovaný byl opakovaně vyzýván k doplacení dlužných splátek, což se nestalo, a tak ke dni 14. 1. 2022 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Dohromady žalovaný na předmětný úvěr zaplatil celkem 30 374 Kč. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu úvěru 14 518,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 564,12 Kč za dobu od 4. 5. 2021 do 14. 1. 2022, smluvní pokutu 7 215,67 Kč za prodlení s úhradou nesplacené jistiny úvěru po zesplatnění (ve výši 0,1 % denně z částky 14 518,46 Kč od 15. 1. 2022 do data vyhotovení žaloby 26. 5. 2023).

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] z [datum] včetně smluvních podmínek, potvrzením o provedení úhrady, dopisem o zesplatnění úvěru, přehledem úhrad, výpisem z centrální evidence exekucí, úvěrovou zprávou a zjistil následující skutkový stav:

4. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet neúčelový spotřebitelský úvěr 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úrok ve výši 137,16 % ročně, celkem tedy 47 988 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 2 666 Kč, počínaje 3. 9. 2020 a splatných vždy do jednoho měsíce ode dne splatnosti předchozí splátky. Součástí smlouvy strany učinily smluvní podmínky, které stanovily postup pro případ prodlení žalovaného a které byly, stejně jako samotná smlouva, opatřeny jeho podpisem. Dne [datum] žalobkyně odeslala pod variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalovaného s poznámkou [anonymizována dvě slova] na účet uvedený žalovaným ve smlouvě č. [bankovní účet] částku 20 000 Kč (potvrzení [právnická osoba], o provedení tuzemské odchozí úhrady). Dopisem ze 13. 1. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na marné uplynutí lhůty 30 dnů poskytnuté v předchozí upomínce se stal závazek ze smlouvy o úvěru v celém rozsahu splatným ke dni 14. 1. 2022; současně ho vyzvala k zaplacení celkové částky 24 754,46 Kč do 27. 1. 2022.

5. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti žalovaného učiněné ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy, považuje soud za prokázané, že žalobkyně lustrovala žalovaného v centrální evidenci exekucí s nulovým záznamem (výpis z této evidence). Dále si žalobkyně opatřila dva výplatní lístky za květen a červen 2020, výpis z běžného účtu žalovaného za červen 2020, podle kterého činil starý zůstatek na účtu 3 971,42 Kč, příjmy 25 475 Kč, výdaje 27 891 Kč, nový zůstatek ve výši 1 555,09 Kč. Z úvěrové zprávy z rejstříku NRKI-BRKI, je zřejmé, že žalovaný v té době měl další závazky, z toho jeden splátkový závazek v nesplacené výši 18 000 Kč a s měsíční splátkou 6 000 Kč, jeden závazek z kreditní karty založené v červnu 2016 s úvěrovým rámcem 30 000 Kč.

6. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

7. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

8. Žaloba není důvodná.

9. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

10. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

11. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Soud vyzval žalobkyni ještě před prvním jednáním, aby v tomto směru doplnila žalobní tvrzení a důkazní návrhy, na což žalobkyně reagovala tak, že údaje zjišťovala z dokladů předložených žalovaným (dva výplatní lístky, výpis z běžného účtu za jeden měsíc) a řádné splnění uvedené povinnosti dovozovala z lustrací ve shora uvedených rejstřících a z prohlášení učiněných samotným žalovaným. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu, ze které jednoznačně vyplývá, že poskytovatel úvěru se nemůže spokojit s pouhým prohlášením žadatele o úvěr při posuzování jeho úvěruschopnosti a má povinnost poskytnuté informace ověřit.

12. Z žalobních tvrzení a předložených důkazů nevyplývá, zda vůbec, a pokud ano, tak jak, žalobkyně ověřovala zaměstnání žalovaného a jeho pravidelné výdaje jiné než vynakládané na splácení úvěrů, zejména na bydlení. Žalobkyně také nic netvrdila o osobních poměrech žalovaného, např. zda má nějakou vyž. povinnost, zda je ženatý, jaké má výdaje na domácnost, zda bydlí v nájmu či má jiný druh bydlení a s tím spojené výdaje atd. Uvedené konkrétní poměry a zjm. výdaje jsou při rozhodování o poskytnutí úvěru zásadní ve všech případech. Je to právě žalobkyně, kdo měl jakožto profesionál od žalovaného vyžádat konkrétní informace, tyto si nechat doložit, ochránit ho případně před nezodpovědným zadlužením, vlastní neznalostí a úvěr mu eventuálně neposkytnout. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v tomto ohledu nic konkrétního netvrdila, k jednání se nedostavila, takže nemohla být soudem poučena o nutnosti doplnění tvrzení a důkazních návrhů, neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného posuzování úvěruschopnosti žalovaného.

13. Soud tedy považuje smlouvu z popsaného důvodu za absolutně neplatnou. Protože je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě původně poskytnuté částky 20 000 Kč bez právního důvodu a je povinen ji vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na žalovaném, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vychází z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na dluh zaplatil 30 374 Kč, což je naopak bezdůvodné obohacení žalobkyně. Protože žalovaný finanční prostředky (celou jistinu uvedeného spotřebitelského úvěru) žalobkyni již zaplatil a dokonce přeplatil, soud žalobkyni nepřiznal právo na zaplacení žalované částky a žalobu v celém rozsahu zamítl, když požadavek žalobkyně na úhradu dalších finančních prostředků nad rámec bezdůvodného obohacení neshledal důvodným.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně neměla úspěch ve věci a žalovanému, který by na ni měl právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

15. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 1 087 Kč (5 % z částky 21 735 Kč), žalobkyně dosud zaplatila jen 870 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 217 Kč.