117 C 22/2018

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Sušněm ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 40 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 40 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 % měsíčně z částky 40 000 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od 2. 9. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 23 780 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce. 1) Žalobce se domáhal po žalovaném vrácení peněžité zápůjčky 40 000 Kč převzaté od něj žalovaným před sepisem smlouvy o půjčce (zápůjčce) ze dne 26. 7. 2016, která měla být vrácena do 1. 9. 2017, dále písemně ujednaného úroku z téže zápůjčky a úroku z prodlení, když žalovaný dluh dosud nesplnil, ani přes písemnou předžalobní upomínku. K námitce žalovaného učinil nesporným, že mu žalovaný sice zaplatil 233 000 Kč, z toho však 205 000 Kč na předchozí dluhy vůči žalobci dle písemného uznání ze dne 4. 7. 2016 a 28 000 Kč vrácených z peněz v roce 2014 odevzdaných žalovanému na práce pro žalobce, které však žalovaný neučinil. 2) Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné poté, co učinil nesporným, že dne 26. 7. 2016 sice podepsal listinu označenou jako Smlouva o půjčce (zápůjčka), zpochybnil ale faktické předání a převzetí částky 40 000 Kč Smlouva měla sloužit pro„ zajištění“ vrácení již dříve žalovanému předaných 28 000 Kč na práce, které měl vykonat pro žalobce a jejichž provedení žalobce následně zpochybnil a domáhal se jejich vrácení včetně případných nákladů na jejich soudní vymáhání 12 000 Kč. Ke dni 25. 7. 2017 žalovaný dlužil žalobci celkem 233 000 Kč, z toho 205 000 Kč z dřívějších půjček a 28 000 Kč ze zálohy na práce, které měl žalovaný pro žalobce učinit v roce 2014 a jež byly žalobcem zpochybněny. Částku 233 000 Kč žalovaný žalobci v deseti splátkách v době od 14. 4. 2016 do 23. 7. 2018 zaplatil a ničeho tak žalobci již dále nedluží. 3) Z listiny označené jako Smlouva o půjčce (Zápůjčka) a účastníky podepsané dne 26. 7. 2016 (jinde též jako„ Smlouva“), má soud za prokázáno mimo jiné, že žalobce jako věřitel předal v hotovosti žalovanému jako dlužníku částku 40 000 Kč, žalovaný toto převzetí v článku

II. Smlouvy výslovně potvrdil, v článku IV. se zavázal dluh vrátit ve lhůtě do 1. 9. 2017 a v článku III. se dále zavázal zaplatit též úrok ze zápůjčky ve výši 1 % měsíčně z celkové částky až do úplného zaplacení. Pokud je v článku

III. Smlouvy formulována výše úroků výslovně tak, že„ dlužník vrátí věřiteli půjčenou částku navýšenou o úrok 1 procento měsíčně (2000kč) z celkové částky až do úplného zaplacení“, ačkoliv jde o zjevnou chybu v počtech, když 1 % z částky 40 000 Kč není 2 000 Kč, nýbrž 400 Kč, je třeba již na tomto místě učinit závěr o tom, že strany smlouvy měly jednoznačně v úmyslu ujednat tzv. úrok ze zápůjčky, a ten pak ve výši minimálně 1 % měsíčně z částky zapůjčené, která měla být s takovýmto navýšením vrácena„ jednorázově ve lhůtě do 1. 9. 2017“, když takový výklad výše úroku ze zápůjčky je třeba ve smyslu § 557 o. z. učinit k tíži žalobce, coby toho, který má ze Smlouvy prospěch s ohledem na takto ujednanou odměnu z ní; ostatně úrok ze zápůjčky v této nejnižší výši žalobce žalobou takto také uplatnil. Listinou nazvanou jako Uznání dluhu ze dne 4. 7. 2016 je prokázáno, že žalovaný jejím podpisem výslovně uznal k tamnímu dni celkový svůj dluh vůči žalobci ve výši 205 000 Kč a zavázal se jej splnit v pravidelných měsíčních splátkách v době od září 2016 do srpna 2017 po 5 000 Kč měsíčně. Z tohoto uznání dluhu, jakož i nesporných tvrzení účastníků o dalších dluzích žalovaného vůči žalobci, ve spojení s výpisy z účtu žalovaného s pohyby na nich za dobu od 26. 3. 2016 do 26. 7. 2018, jakož i ve spojení s řízením před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 60/2017 a listinami z tamního spisu pořízenými a čtenými k důkazu, včetně směnky ze dne 19. 4. 2016 vystavené na částku 145 000 Kč, má soud za prokázánu finanční tíseň žalovaného v uvedeném období, kdy se mu nedostávalo finančních prostředků do té míry, aby byl schopen plnit své pohledávky a byl nucen si zapůjčovat desetitisícové částky od žalobce, ačkoliv pobíral plat přes 30 000 Kč měsíčně od [stát. instituce] (srovnej výpis z 26. 5. 2016). Výpisy z účtu žalovaného ve spojení s nespornými tvrzeními účastníků o celkové výši takto zaplacené částky 233 000 Kč, je prokázáno, že žalovaný v deseti splátkách, z toho s poslední dne 23. 7. 2018 zaplatil žalobci celkovou částku 233 000 Kč. Z logické posloupnosti písemného uznání dluhu 205 000 Kč shora a vrácení 205 000 Kč a 28 000 Kč (viz nesporná tvrzení účastníků shora v odstavcích 1. a 2. tohoto odůvodnění) je prokázáno, že žalovaný takto plnil na předchozí (zá) půjčky, které žalobce žalovanému poskytl před datem 4. 7. 2016 (blíže též viz odstavec 4. tohoto odůvodnění) a rovněž také žalobci takto vrátil onu zálohu na„ sporné“ práce z roku 2014, avšak zcela až 23. 7. 2018. Neučinil tak totiž řádně a včas, jak se žalovaný bránil, neboť nedodržoval výši splátek dle Uznání dluhu ze dne 4. 7. 2016, když neplnil po 5 000 Kč měsíčně a takto uznaný dluh v celkové výši 233 000 Kč nesplnil nejpozději do srpna 2017 E-mailovou korespondencí mezi zástupcem žalobce, nikoliv žalobcem samotným, a žalovaným ze dne 19. 7. 2017 a 25. 7. 2017 (e-mail soudu předložen jak žalobcem, tak žalovaným) ve spojení s nespornými skutkovými tvrzeními účastníků, jakož i listinnými důkazy shora citovanými, včetně písemného Uznání dluhu ze dne 4. 7. 2016, je prokázáno, že žalobce žalovanému opakovaně předával peněžité částky, že žalobce informoval svého advokáta, že„ veškeré“ závazky žalovaného vůči žalobci (tedy logicky i s úroky z prodlení i s náklady na jejich vymáhání – vždyť již v té době jednal žalovaný nikoliv přímo se žalobce, ale s jeho advokátem a je notorietou, že zastoupení advokátem, nikoliv jen v řízení před soudem, je zpoplatněno odměnou buď smluvní, či mimosmluvní) činí 251 650 Kč s náklady již tehdy probíhajícího soudního řízení o vydání směnečného platebního rozkazu pak 275 187,50 Kč (viz e-mail z 19. 7. 2017) a vzhledem k následné reakci žalovaného a jeho ochotě dosáhnout dohody (viz v e-mailu ze dne 25. 7. 2017 citovaná reakce žalovaného„ Noo tak celkova castaka je 205.000 plus tech 28.000“) byly nakonec vyčísleny na 233 000 Kč bez náhrady nákladů směnečného řízení, jak také byly žalovaným v oněch deseti splátkách v době od 14. 4. 2016 do 23. 7. 2018 nakonec zaplaceny, když sumu dluhů včetně jejich příslušenství vyčíslenou v Návrhu dohody narovnání„ jednou pro vždy“ v částce 250 000 Kč (včetně nároku ze směnky na 145 000 Kč shora a nákladů směnečného řízení), která byla žalovanému zástupcem žalobce zaslána přílohou k e-mailu ze dne 28. 8. 2017, žalovaný neakceptoval a nepodepsal. Žalovaný v řízení namítal, že v sumě jím akceptované 233 000 Kč byla započítána též částka 40 000 Kč, jež je předmětem tohoto řízení, avšak z e-mailů shora je prokázáno, že takto se žalovaným komunikoval toliko zástupce žalobce, byť se odkazoval na informace od klienta a navíc i z judikatury níže citované vyplývá, že jde o obranu irelevantní, neboť žalobce, jako člověk plně svéprávný Smlouvu vlastnoručně podepsal a stvrdil v ní mimo jiné též, že jde o zápůjčku 40 000 Kč a že tyto peněžité prostředky také od žalobce předem obdržel. Obrana žalovaného, že tak učinil, aby se jeho nadřízený v práci (žalovaný pracoval jako policista) nedozvěděl o zápůjčkách od žalobce, považuje soud rovněž za zcela irelevantní za situace, kdy z ničeho nevyplývá, z jakého důvodu by se měl žalobce obávat blíže nijak neupřesněné reakce svého nadřízeného na takovou vědomost. Listinami soudem pořízenými ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17 Cm 60/2017, a to Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne 2. 5. 2017 (došlý tamnímu soudu dne 18. 5. 2017), jemu předcházející Výzvou k úhradě ze dne 12. 12. 2016, Směnkou ze dne 19. 4. 2016 vystavenou na částku 145 000 Kč, Doplněním tamního návrhu ze dne 5. 6. 2017, Směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 17 Cm 60/2017-14, Usnesením o jeho zrušení ze dne 30. 8. 2017, č. j. 17 Cm 60/2017-26, Zpětvzetím tamního návrhu ze dne 31. 8. 2017 a usnesením tamního soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 17 Cm 60/2017-30, je prokázáno, že tamní řízení bylo paralelně s vyjednáváním formou e-mailové korespondence shora, vedeno žalobcem proti žalovanému o zaplacení částky 145 000 Kč zajištěné směnkou s 6 % úrokem z této částky od 20. 5. 2016 do zaplacení, včetně směnečné odměny 483 Kč a náhrady nákladů tamního řízení 29 357,50 Kč a že následně bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu v souvislosti s dobrovolným započetím plnění ze strany žalovaného v deseti splátkách od 14. 4. 2016 do 23. 7. 2018 (z toho tří z nich ve výši 40 000Kč, 60 000 Kč a 105 000 Kč v jeden den 30. 8. 2017); zpětvzetí bylo učiněno obratem dne 31. 8. 2017. Soud vzal za prokázáno z nesporných tvrzení účastníků ve spojení s listinami dále označenými, že zástupce žalobce vyzval žalovaného ještě před zahájením řízení k zaplacení žalované částky s příslušenstvím Výzvou k úhradě – předžalobní výzvou ze dne 17. 7. 2018, žalovaný na ni reagoval dopisem ze dne 23. 7. 2018, který byl připojen k e-mailu zástupce žalovaného adresovanému zástupci žalobci ze dne 23. 7. 2018. 4) Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázáno, že v roce 2014 žalobce předal žalovanému 28 000 Kč jako zálohu na práce, které měl žalovaný pro žalobce provést, avšak následně žalovaný tuto částku žalobci vrátil spolu s dluhem uznaným písemně v úhrnné výši 205 000 Kč ke dni 4. 7. 2016 (viz písemné uznání níže). K tomu je třeba již zde dále uvést, že vzhledem k listinným důkazům výše citovaným, proti kterým nebylo žádných námitek a které soud posoudil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu, soud považuje obranné tvrzení žalovaného, že Smlouva ze dne 26. 7. 2016 byla„ jakýmsi zajišťovacím instrumentem“ na vrácení částky 28 000 Kč a nákladů s jejich případným soudním vymáháním spojených ve výši 13 000 Kč, za nevěrohodné vedené snahou žalovaného zprostit se povinnosti vyplývající z písemné, jím vlastnoručně podepsané Smlouvy a nikoliv, jak se dělo do té doby, například z uznání dluhu či směnky a podobně. Žalovaný totiž v rámci své obrany sám tvrdil, že uvedenou částku žalobci již zaplatil v rámci 10 splátek do celkové výše 233 000 Kč z titulu vrácení jím nespotřebované zálohy na odměnu za práce, které měl pro žalobce v minulosti provádět. Za takové situace, kdy již fakticky existovaly spory mezi účastníky ohledně výší dlužných částek a bylo tudíž již dne 4. 7. 2016 jako zajišťovací instrument zvoleno písemné uznávací prohlášení žalovaného a ještě dříve pak dokonce i směnky vystavené dne 19. 4. 2016 na částku 145 000 Kč a dne 3. 3. 2016 na částku 40 000 Kč, si jen stěží lze představit, že by žalovaný, jako zcela svéprávný nadaný minimálně rozumem průměrného člověka podepisoval onu Smlouvu ze dne 26. 7. 2016 s jednoznačně formulovaným obsahem, a to vše, aniž by po takových předchozích„ zkušenostech“ se žalobcem jako jeho věřitelem, takto písemně stvrdil mimo jiné též výslovné prohlášení, že„ … potvrzuje převzetí částky uvedené v článku I. této smlouvy …“, dokonce i to, že zápůjčku vrátí žalobci„ … navýšenou o úrok 1 procento měsíčně (2000 Kč) z celkové částky až do úplného zaplacení …“, aniž by její obsah nebyl pravdivý a neodpovídal tak právnímu jednání stran předmětné Smlouvy. Předmětná smlouva o zápůjčce 40 000 Kč tak v právě popsaném kontextu zcela jistě nebyla zajišťovacím instrumentem dluhu ve výši 28 000 Kč z nespotřebované zálohy na práce žalovaného pro žalobce a k tomu připočtených nákladů na její případné soudní vymáhání. Takové právní jednání by bylo zcela nelogické a vymykalo by se tehdejší již„ běžné praxi“ mezi účastníky při jejich tehdejších vzájemných finančních transakcích. Nelze tedy přistoupit na obranné tvrzení žalovaného, že by vrácení peněz v té době žalobce zajišťoval„ nově“ a tudíž i překvapivě s ohledem na běžné tehdejší finanční vztahy mezi účastníky, sepisováním smlouvy o zápůjčce se všemi jejími ujednáními včetně sjednaného úroku ze zápůjčky, když již předtím běžně účastníci mezi sebou zajišťovali dluhy směnkami, ale též písemným uznávacím prohlášením, coby nejméně formálními zajišťovacími právními instrumenty. Naopak je poté logické vysvětlení žalobce, že teprve až po onom písemném uznání předchozích dluhů a závazku na jejich splácení ze strany žalovaného ze dne 4. 7. 2016, žalovanému„ opět“ zapůjčil čtyřicetitisícovou částku dne 26. 7. 2016, když žalovaný se nadále nacházel ve finanční tísni, ačkoliv pobíral plat přes třicet tisíc Kč (viz dokazování ve 3. odstavci tohoto odůvodnění a tam dovozená finanční tíseň žalovaného). 5) Soud pro nadbytečnost neprovedl účastnický výslech žalovaného jím navržený„ k upřesnění toho, co bylo čteno z listin, které byly provedeny k důkazu“ u jednání, když účastnický výslech nelze provádět k „ doplňování tvrzení“, nýbrž k prokázání již existujících tvrzení, jež nelze prokázat jinak; rozhodující skutková tvrzení v projednávané věci přitom byla již prokázána listinnými důkazy shora, k jejichž obsahu či pravosti nebylo jakýchkoliv připomínek. 6) Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Účastníci uzavřeli dne 26. 7. 2016 písemnou smlouva o zápůjčce, na základě které žalobce jako zapůjčitel předal v hotovosti žalovanému jako vydlužiteli částku 40 000 Kč a žalovaný její převzetí stvrdil svým vlastnoručním podpisem a zavázal se tuto zápůjčku žalobci vrátit ve lhůtě do 1. 9. 2017 spolu s úrokem ze zápůjčky ve výši 1 % měsíčně z celkové částky až do úplného zaplacení. Zápůjčce předcházelo písemné uznání dluhu žalovaným ze dne 4. 7. 2016 s tím, že k uvedenému dni činí celkový dluh vůči žalobci 205 000 Kč, spolu se závazkem žalovaného dluh žalobci splácet v pravidelných měsíčních splátkách v době od září 2016 do srpna 2017 po 5 000 Kč měsíčně. Žalovaný se v uvedené době nacházel ve finanční tísni, když si opakovaně od žalobce (za) půjčoval desetitisícové finanční částky, ačkoliv pobíral plat přes 30 000 Kč měsíčně od [stát. instituce]. Žalovaný v deseti splátkách, z toho s poslední dne 23. 7. 2018 zaplatil žalobci celkovou částku 233 000 Kč, z toho 205 000 Kč dle uznání dluhu na předchozí (zá) půjčky z doby před 4. 7. 2016 a 28 000 Kč ze zálohy mu žalobcem předané v roce 2014 na práce, které měl žalovaný pro žalobce provést a které byly následně žalobcem zpochybněny a žalovaným ve výši 28 000 Kč žalobci vráceny. Uznaný dluh 205 000 Kč tak žalovaný rovněž žalobci neplnil včas ani řádně, neboť nedodržoval jak splatnosti, tak výše splátek a uznanou částku dluhu žalobci splnil nikoliv do srpna 2017, ale až v červenci 2018. Žalovaný i v průběhu splácení zpochybňoval svůj dluh vůči žalobci žalobcem vyčíslený v částce 275 187,50 Kč v e-mailu z 19. 7. 2017 a nepřistoupil ani k návrhu žalobce na dohodu o narovnání„ jednou pro vždy“ ze dne 28. 8. 2017 v částce 250 000 Kč, ačkoliv již dokonce bylo od května 2017 vedeno řízení před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 60/2017, o vydání směnečného platebního rozkazu dle směnky ze dne 19. 4. 2016 vystavené na částku 145 000 Kč. Po zpětvzetí tamního návrhu ze dne 31. 8. 2017 bylo tamní řízení následně zastaveno, když žalovaný dobrovolně třemi platbami provedenými v jeden den 30. 8. 2017 zaplatil žalobci 205 000 Kč (40 000 + 60 000 + 105 000 Kč). Částku 40 000 Kč ze zápůjčky ze dne 26. 7. 2016 však žalobci dosud nezaplatil, ačkoliv k tomu byl opakovaně písemně zástupcem žalobce vyzýván ještě před zahájením řízení. 7) Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, když žalobci coby zapůjčiteli se podařilo prokázat, že v souladu s ustanovením § 2390 o. z. žalovanému, jako vydlužiteli, předal a ten od něj převzal peněžitou částku ve výši 40 000 Kč za podmínek výslovně a bez jakýchkoliv významových pochybností upravených v písemné smlouvě, kterou obě strany sporu dne 26. 7. 2016 podepsaly a stvrdily mimo jiné, že tak činí poté, co si smlouvu řádně přečetly, obsahu rozumějí a že ji uzavírají svobodně a vážně (viz článek VII. odstavec 3. Smlouvy). Ve Smlouvě strany sjednaly též odměnu ve formě tzv. úroku ze zápůjčky dle § 2392 odst. 1 věty první o. z., a to ve výši 1 % měsíčně z částky 40 000 Kč až do jejího zaplacení (k tomu srovnej již v rámci dokazování shora vyslovený závěr o ujednaném úroku ve výši 1 % měsíčně ze zapůjčené částky a nikoliv ve výši 2 000 Kč měsíčně). Žalobce se v rámci dispozice se žalobou domáhá zaplacení úroku ze zápůjčky až od 1. 8. 2017 do zaplacení. Výši takto ujednaného úroku soud nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., když 1 % úroku měsíčně činí toliko 12 % ročně. Pokud žalovaný zpochybnil faktické předání 40 000 Kč dle Smlouvy shora, je nutno zdůraznit s odkazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, že ve sporu o zaplacení dluhu ze zápůjčky tíží zapůjčitele povinnost tvrdit, že s vydlužitelem uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky a tyto následně vydlužitel řádně a včas nevrátil. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro zapůjčitele důkazní břemeno, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena, že ve shodě s projevenou vůlí stran přenechal vydlužiteli peněžní prostředky a že tyto následně vydlužitel nevrátil, což také žalobce listinnými důkazy shora beze zbytku prokázal a unesl tak své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Prohlášení žalovaného, coby vydlužitele, že zápůjčku reálně nepřevzal, ačkoliv podpisem Smlouvy stvrdil opak, shledává soud i s ohledem na to, co již bylo řečeno shora, zejména v odstavci 4. tohoto odůvodnění a s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako odporující pravidlům logického myšlení, jemuž nelze bez dalšího uvěřit. Z dalšího, pro tuto věc relevantního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3008/2019, je třeba citovat, že obsah smluvního ujednání nemůže být vyvrácen pouhým popřením účastníka, jenž nechce být nositelem povinností ze smluvního vztahu. Vzhledem k tomu, že si účastníci ve Smlouvě sjednali splatnost do 1. 9. 2017 v souladu s § 1958 o. z. a žalovaný dosud dluh ze Smlouvy nesplnil, ocitl se dle § 1968 o. z. počínaje dnem 2. 9. 2017 v prodlení a žalobci tak vzniká dle § 1970 o. z. nárok též na úrok z prodlení, jehož výši stanoví § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8) Pro úplnost je třeba dodat, že pokud se žalovaný v závěrečné řeči snažil započíst částku 28 000 Kč ve smyslu § 1982 a násl. o. z., pak jde o nelogický hmotněprávní krok za situace, kdy sám žalovaný v rámci své obrany tvrdil, že uvedenou částku žalobci již dobrovolně zaplatil z titulu vrácení jím nespotřebované zálohy na odměnu za práce, které měl pro žalobce v minulosti provádět. Jednoduše řečeno, nelze započítávat neexistující pohledávku, která již zanikla tím, že byla dobrovolně a po právu splněna a nárok na její zaplacení například nijak následně nezpochybněn. Srovnej obranu žalovaného, že ke dni 25. 7. 2017 dlužil žalobci celkem 233 000 Kč, z toho 205 000 Kč z dřívějších půjček a 28 000 Kč ze zálohy na práce, které měl žalovaný pro žalobce učinit v roce 2014 a jež byly žalobcem zpochybněny, to vše s tím, že žalovaný částku 233 000 Kč žalobci v deseti splátkách v době od 14. 4. 2016 do 23. 7. 2018 zaplatil. Žalobce totiž mylně vycházel ze skutečnosti, že předmětná smlouva o zápůjčce 40 000 Kč byla jakýmsi zajišťovacím instrumentem právě dluhu ve výši 28 000 Kč nespotřebované zálohy na práce pro žalobce a k tomu připočtených nákladů na její případné vymáhání. Takový právní názor žalovaného však není správný. Bylo by nelogické a vymykalo by se tehdejší„ běžné“ praxi mezi účastníky při jejich tehdejších vzájemných finančních transakcích, bylo-li by přistoupeno na takové tvrzení žalovaného, že by vrácení peněz v té době žalobce zajišťoval sepisováním smlouvy o zápůjčce, když již předtím běžně účastníci mezi sebou zajišťovali dluhy směnkami, coby nejméně formálními zajišťovacími instrumenty (blíže viz zejména výše uvedené ve 4. odstavci tohoto odůvodnění). 9) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně procesně úspěšnému žalobci tak náleží právo na náhradu toho, co v řízení účelně vynaložil, a to na náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměnu za zastupování advokátem po 2 700 Kč za každý ze 6 úkonů právní služby dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen„ AT“), a to za přípravu a převzetí věci, sepis předžalobní upomínky, sepis žaloby a 2 vyjádření ve věci samé a za účast u jednání před soudem, dále 6 režijních paušálů po 300 Kč za úkony shora dle § 13 odst. 4 AT, a 21% DPH z částek shora vyjmenovaných, vyjma soudního poplatku, když zástupce žalobce je plátcem DPH dle osvědčení ze dne 27. 7. 2021. Náhrada nákladů řízení se dle § 149 odst. 1 o. s. ř. platí k rukám zástupce žalobce. 10) Lhůty k plnění jsou dány § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci tohoto rozsudku.