118 C 58/2020

Plný text

Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě V obec dne datum příjmení značka: číslo příjmení značka: 118 C 58/2020 Žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa , PSČ obec a číslo společnost zapsána do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka číslo zast. JUDr. jméno příjmení , advokátkou, právnická osoba , se sídlem adresa ID DS: h97gm6p Žalovaný: celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa -) ve věci žaloby o zaplacení částka s příslušenstvím -) odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2020, č. j. 118 C 58/2020-37 Podáno datovou schránkou Bez příloh

I. Žalobci byl doručen shora uvedený rozsudek, kterým bylo rozhodnuto <i>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</i> <i>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 102,29 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úroku za poskytnutí úvěru ve výši 102,29 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úroku za poskytnutí úvěru ve výši 102,29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.</i> <i>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</i> Žalobce proti napadenému rozsudku podává v zákonné lhůtě 15 dnů toto <b>odvolání,</b> z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) občanského soudního řádu a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Toto odvolání směřuje proti výroku II. a III. napadeného rozsudku. <b>II. </b> Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání je dále podáváno, co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši [částka] a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka], tedy v částce ve výši [částka] se zákonným úrokem ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení. Odvolání je dále podáváno co do: -) nepřiznaných smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, -) nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu [číslo] ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, -) smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši [částka]. <b>III. </b> Žalobce své odvolání odůvodňuje následovně: Žalobce nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru žalobce naopak úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Žalobce v tomto případě dospěl k odůvodněnému a podloženému závěru, že při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činí [částka], jak je ostatně uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Po zohlednění rezervy ve výši [částka] a výdajích žalovaného dospěl žalobce k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila [částka], nebylo tak pochyb o možnosti splácet úvěr. Žalobcem jsou pečlivě zkoumány též výdaje a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobce si vyžádal doklad k ověření jeho příjmů, což v tomto případě byly potvrzení o výši příjmu, výpisy z účtu a výplatní pásky. Žalobce dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skóring žalovaného. Veškeré dokumenty byly již přiloženy k žalobě. Jak je uvedeno výše, žalovaný ve formuláři hodnocení klienta uvádí výdaje na bydlení ve výši [částka], dále k uvedeným výdajům žalobce/věřitel přičítá rezervu ve výši [částka] a zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, v tomto případě [částka]. Žalobce též zohlednil další výdaje ve výši [částka]. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti; tímto je vázán nepochybně i spotřebitel/žalovaný, když úvěrující věřitel/žalobce, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele/žalovaného odhalit. Pokud tedy spotřebitel/žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem/žalobcem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Ve věci ověření údajů sdělených žalovaným žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 238/2019 ze dne 20.3.2019, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že„ je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou“ … Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.) … je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si by vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.“ Z výše uvedeného rozhodnutí zřetelně plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Žalovaný uvedl, že bydlí ve státním/obecním bydlení, kdy žalobce stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí ve státním/obecním bydlení s náklady [částka], je třeba z takové částky vycházet. Nad to si dovolí žalobce i krátkou polemiku, když pokud žadatel o úvěr uvede, že výdaje na bydlení jsou ve výši několika tisíc korun (odlišně od běžné cenové hladiny), je možné považovat takovou výši za dostatečně prokázanou nebo je třeba další zkoumání, např. doložením nájemní smlouvy? Je třeba prohlášení třetí osoby, že u nich žadatel o úvěr bydlí a že na bydlení přispívá pouze částkou ve výši několika tisíc korun, případně, že bydlících osob skládajících se na nájemné je více (což je poměrně časté) ? Má se prověřovat, zda prohlášení podepsaly opravdu dané osoby a žadatel o úvěr jej nepadělal? Pokud budeme věřit takovému prohlášení, je třeba jej vůbec požadovat, pokud žadatel již v kartě hodnocení klienta svým podpisem potvrdil pravdivost a správnost údajů a prohlásí, jaké jsou jeho náklady na bydlení a jakou formou je bydlení uskutečňováno? Je patrné, že věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem, a kromě zjevně nepřiměřených údajů (náklad [částka] včetně služeb apod.) mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla ke dni uzavření smlouvy v § 2 stanovena na částku [částka]. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou [částka]. Tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší, než [částka] a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. A v takové chvíli by byl žalobce povinen tuto částku zkoumat. Zde je třeba uvést, že životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. I Ústavní soud ve svém nálezu

III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] uvedl, že by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“. Proto je rozhodující, jak uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud České republiky při mírném riziku, nikoli stoprocentně, posouzení možnosti reálného splacení úvěru. Nad to je třeba uvést, že pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádu tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak uvedený úvěr může sloužit, aby příjmů mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že ji zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy například z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tato směrnice hovoří o posouzení úvěruschopnosti v čl. 8 tak, že: <i>Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.</i> Směrnice v tomto bodě hovoří, že věřitel může vyjít z vyjádřeních spotřebitele a fakultativně z příslušných databází. A pokud legislativa členských států požaduje pouze na základě příslušné databáze, může tento požadavek ponechat. V této směrnici není stanoveno, že i v případě že by to nebylo náležitě přezkoumáno, že by se jednalo absolutní, natož pak relativní neplatnost. Především však směrnice EU není přímo aplikovatelná, nejde o nařízení EU. Tzn., že směrnice stanovuje cíl pro státy a je na jednotlivých státech, jak vnitrostátní úpravou tohoto cíle dosáhnou. Argumentace směrnicí ze strany soudu je tak zcela nepřiléhavá. Výklad soudu prvního stupně jde svým rozhodnutím nejen za hranici české právní úpravy, ale za hranici práva komunitárního, kdy česká právní úprava je přísnější, než požaduje samotná směrnice (gold-plating), a to ve znění: „ (...) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů“. Pokud by se striktně aplikoval postup soudu prvního stupně, byla by zpochybněna velká část bankovních i nebankovních úvěrů v České republice, a to absolutně všech, i tam, kde by se strany nedomáhaly zaplacení celého úvěru, ale bylo by sporu jen o jeho část, např. o plnění na jiný účet, postoupení atp., kde obě strany sporu by mohly v zásadě na dalším pokračováním úvěrové smlouvy setrvávat a nezpochybňovali by ji a soud by z úřední povinnosti, bez návrhu či námitky prohlásil smlouvu za absolutně neplatnou. I v rámci eurokonformního výkladu je zřejmé, že toto není cílem žádné ze směrnic Evropské unie. Podle soudu prvního stupně by tak mohly být úvěry poskytnuty pouze osobám, u kterých se nade vší pochybnost prokáže, že finanční prostředky poskytnout nepotřebují. Při uvedeném výkladu soudu prvního stupně bude docházet k tomu, že žadatelům o úvěr, při tíživých finančních situacích spojených s neočekávaným výdajem (jakožto rozbitá pračka, léky, nemocenská, jenž dočasně sníží příjmy, atp.), nebude nikdo, vyjma subjektů, které nemají licenci k poskytování úvěrů, kdo by těmto žadatelům o úvěr půjčil a pomohl. Ani toto, v rámci eurokonformního výkladu, není cílem žádné ze směrnic Evropské unie. Navíc podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Zákon tedy rozhodně nedává možnost soudu – i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobce nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. V opačném případě by se jednalo o výklad contra legem. V návaznosti na výše uvedené má žalobce za to, že okresní soud učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. <b>Úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto žalobce v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu ve výši 20 % ročně.</b> <b>IV. </b> Co se týče nároku na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, sděluje žalobce následující: Je nutné zohlednit to, že žalobce žádal toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokutu. Podle § 2 a 3 pak platí:„ (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka]. <i>(3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka]“</i> Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Co se týče nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, tak dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na [částka] za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 1599/2010. Žalobce tak požaduje též přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka. <b>V. </b> Žalobce je zároveň přesvědčen, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobci přiznány v plné výši. <b>VI. </b> V neposlední řadě žalobce poukazuje na § 3002 o.z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobcem a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobci náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobce. Žalobce v tomto případě odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84 Odvolací soud v bodě 21 odůvodnění dospěl k následujícím závěrům:„ Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnilyli obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, které žalobkyni poskytla. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku vzájemného plnění v řízení v jakékoliv formě nevznesla, nebyl okresní soud oprávněn plnění, která žalovaná žalobkyni poskytla na vyplacenou jistinu úvěru, sám započíst, a byl povinen žalobkyni přiznat jí požadovanou neuhrazenou původní jistinu dluhu ve výši [částka], která odpovídá vyplacenému úvěru ([částka]) po odečtení části uhrazených splátek určených na jistinu, když žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by na jistinu dluhu žalobkyni uhradila více. Okresní soud tedy na jistině úvěru přiznal žalobkyni méně, než jí náleželo,…“ Ačkoliv žalobce nesouhlasí se soudem prvního stupně, který vyslovil neplatnost smlouvy o úvěru, pokud soud prvního stupně měl v úmyslu smlouvu vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobci přiznat částku ve výši [částka] s příslušenstvím. <b>VII. </b> Žalobce tedy navrhuje, aby odvolací soud vydal tento <b>r ozsudek:</b> <b>I. Výrok II. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Výrok III. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> Za žalobce: JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka