123 C 6/2024

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlínou Vrkočovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 2 423 475,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 892 835,84 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení žalované, zvýšené o osm procentních bodů, a to z částky 1 892 835,84 Kč od data 19. 2. 2024 až do zaplacení, to vše do sedmi dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 530 639,36 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení žalované, zvýšené o osm procentních bodů, a to z částky 530 639,36 Kč od data 19. 3. 2024 až do zaplacení, to vše do sedmi dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 271 936 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1 892 835,84 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou právnická osoba byla uzavřena Smlouva č. hodnota o úhradě zdravotní péče poskytované v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů ze dne 13. 4. 2010 (dále jen jako „Smlouva“). jméno FO základě ust. čl. 3., odst. 3 ve spojení s ust. čl. 4., odst. 4 a 9 shora citované Smlouvy se žalovaná zavázala hradit žalobkyni zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované, a to nejpozději do 30 kalendářních dnů od předání vyúčtování této zdravotní péče. V souvislosti s restriktivními opatřeními způsobenými šířením nakažlivé lidské nemoci – virem SARS-COV-2 (COVID-19) poskytovala žalobkyně řádně (tj. „lege artis“) v období roku 2021 tzv. antigenní testování pojištěncům žalované, jenž následně žalované vyúčtoval a vykázala v souladu se shora specifikovanou Smlouvou. V měsíci březnu roku 2021, který je aktuálně předmětem této žaloby, žalobkyně provedla celkem hodnota antigenních testů ve prospěch pojištěnců žalované v celkové hodnotě 32 488 245,76 Kč, kdy část takto vykázané zdravotní péče ve výši 25 533 468,20 Kč byla ze strany žalované uhrazena žalobkyni. jméno FO základě Protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21 ze dne 11. 8. 2021 (dále jen též jako „revizní protokol“) žalovaná neuznala žalobkyni úhradu za antigenní testování ve výši částky 2 423 475,20 Kč, a to z údajného důvodu, že žalobkyní poskytovaná péče nebyla provedena v souladu s ust. § 11a odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen též i jako „ZZS“). Toto žalovanou tvrzené pochybení mělo být ze strany žalobkyně způsobeno tím, že žalobkyně v dané době nedisponovala souhlasnými stanovisky orgánu ochrany veřejného zdraví. Proti tomuto reviznímu protokolu podala žalobkyně včasně dne 25. 8. 2021 námitky s tím, že s uvedenými závěry kontrolního zjištění nesouhlasí, jelikož provedené a řádně vykázané zdravotní úkony (antigenní testování) byly zcela lege artis. Jelikož kromě uvedeného revizního protokolu existovaly mezi žalobkyní a žalovanou další nejasnosti ohledně vykázané zdravotní péče, kterou pojištěncům žalované poskytla žalobkyně v souvislosti s restriktivními opatřeními způsobenými šířením nakažlivé lidské nemoci – virem SARS-COV-2 (COVID-19), probíhala mezi žalobkyní a žalovanou opakovaná komunikace od konce roku 2021. adresa se nakonec žalobkyně se žalovanou dohodla na vyjasnění vyúčtování veškeré této vykázané zdravotní péče (na tzv. „vyčištění dat“) tak, že budou vyčištěna data vždy za jednotlivé kalendářní měsíce a takto vyčištěná data zdravotní péče bude ze strany žalované uhrazena žalobkyni. Vyčištění dat za měsíc leden 2021 a únor 2021 proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Stejně tak proběhlo bez problému i vyčištění dat za měsíc březen 2021. Žalobkyně obdržela od žalované tzv. Protokol o zpracování faktury za zdravotní péči č. hodnota, na základě kterého žalovaná žalobkyni z jím uplatněné částky 32 488 245,76 Kč potvrdila řádné provedení zdravotních služeb (antigenního testování) v měsíci březnu 2021 v hodnotě 27 426 304 Kč s tím, že co do částky 5 061 941,76 Kč považuje žalovaná vykázané zdravotní úkony za chybové. Žalobkyně s tímto vyčištěním dat za měsíc březen 2021 souhlasí a nesporuje ho. Jelikož za provedení zdravotních služeb (antigenního testování) v měsíci březnu 2021 již žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 25 533 468,20 Kč, má být ze strany žalované uhrazena žalobkyni částka ve výši 1 892 835,84 Kč. Bohužel součástí Protokolu o zpracování faktury za zdravotní péči č. hodnota byla i informace, že žalovaná vůči žalobkyni započítává částku ve výši 1 892 835,84 Kč, jako pohledávku vyplývající údajně z Protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21 ze dne 11. 8. 2021. Žalobkyně předmětné započtení neuznává, jelikož předmětné antigenní testování bylo ve prospěch pojištěnců žalované řádně provedeno a tyto zdravotnické služby byly žalobkyní vůči žalované dle dikce Smlouvy prostřednictvím faktury č. hodnota řádně uplatněny. Žalovaná odvozuje svou pohledávku výši 1 892 835,84 Kč z toho, že v období měsíce března až května 2021 měla žalobkyně provádět některé zdravotnické výkony (antigenní testování) bez příslušného stanoviska orgánu ochrany veřejného zdraví, čímž mělo dojít k porušení ust. § 11a, odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Žalobkyně se závěry žalované nemůže souhlasit, neboť k žádnému porušení ust. § 11a odst. 4 zákona o zdravotních službách v daném případě nedošlo, a to z níže uvedených důvodů. Dne 1. 3. 2021 Ministerstvo zdravotnictví zejména pak v opatření IBAN nařídilo povinné testování zaměstnanců s tím, že zaměstnavatelé, kteří zaměstnávali alespoň 250 osob, byli povinni zajistit nejpozději ode dne 3. 3. 2021 pro své zaměstnance POC antigenní testy na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prováděné poskytovatelem zdravotních služeb nebo testy na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, které lze použít laickou osobou, a to s frekvencí alespoň jedenkrát za týden. Dle odůvodnění opatření MZ16 bylo nezbytnou součástí protiepidemických opatření provádění preventivního screeningového vyšetření na přítomnost SARS-CoV-2 s cílem odhalit potenciálně infekční osoby, které mají jen minimální nebo žádné příznaky infekce, a přitom mohou nevědomky šířit onemocnění. Opatření MZ 16 předpokládalo, že testování bude probíhat primárně na pracovišti zaměstnavatele. Opatření MZ 16 totiž výslovně uvádí: „Pokud zaměstnanec v rámci sedmidenního období vykonává práci výlučně mimo pracoviště zaměstnavatele, umožní mu zaměstnavatel podstoupit preventivní test podle věty druhé mimo pracoviště zaměstnavatele; to se netýká zaměstnance vykonávajícího práci na dálku (home office).“ Žalobkyně proto začala být oslovována mnoha svými vlastními klienty – velkými podniky zaměstnávajícími stovky či tisíce lidí (např. právnická osoba), kteří nebyli schopni situaci řešit tak, aby zvládli zajistit povinné antigenní testování svých zaměstnanců a díky tomu pokračovat v provozu. V případě nezajištění testování by musely tyto firmu přerušit výrobu, což by mělo fatální hospodářské následky. Žalobkyně díky svému dlouhodobému působení v oblasti závodní a pracovně lékařské péče byla schopna obstarat testy, zajistit zdravotnický personál k provádění antigenního testování kvalifikovaným způsobem a zároveň provádění testů zajistit organizačně, včetně související administrativy. Rovněž je třeba zmínit, že žalobkyně jakožto poskytovatel zdravotních služeb nesla odpovědnost za řádné a bezpečné provedení testů (a je pro případ takové odpovědnosti také pojištěn), což znamenalo pro zaměstnavatele významné snížení rizika odpovědnosti v případě chybného postupu a případných zdravotních komplikací na straně zaměstnanců po provedení testu laickou osobou. Aby žalobkyně mohla svým klientům vyhovět a napomoci tak zamezit šíření onemocnění COVID-19, oslovila Všeobecnou zdravotní pojišťovnu („VZP“) i další pojišťovny s dotazem, jak má postupovat, aby výkony antigenního testování mohly být ze strany pojišťoven uhrazeny. Ze strany VZP pak bylo žalobkyni již dne 18. 2. 2021 sděleno, že může zahájit testování přímo v sídlech svých klientů, a to bez dalšího (tj. např. bez uzavření dodatku ke smlouvě či nutnosti dokládání povolení pro provádění výkonů mimo stávající místa poskytování těchto zdravotnických služeb). Mimořádná opatření MZ představují velmi speciální právní úpravu. Z tohoto důvodu se obecná právní úprava nepoužije a nelze tedy na antigenní testování zaměstnanců prováděné žalobkyní aplikovat § 11a ZZS. Tato specialita má své hluboké opodstatnění. Získání povolení podle § 11a ZZS je časově náročné a pokud by skutečně bylo možno testovat na pracovištích až po získání povolení podle § 11a ZZS, nemohlo by se zdařit okamžitě masivně testovat zaměstnance na jejich pracovištích a zabránit dalšímu šíření nemoci, což bylo cílem relevantních mimořádných opatření. Mimořádná opatření nestanovila povolení podle § 11a ZZS ani jako podmínku úhrady antigenního testování zdravotní pojišťovnou, ani jako podmínku pro poskytování zdravotní služby. Opatření MZ16 uvádí: „Z veřejného zdravotního pojištění jsou plně hrazeny výkony vyšetření RT-PCR a POC antigenní test, pokud je prováděn k tomu příslušným poskytovatelem zdravotních služeb podle mimořádného opatření MZ č.j. MZDR č. účtu-10/MIN/KAN“. Tedy pokud jde o podmínky úhrady za provádění antigenního testování poskytovatelem zdravotních služeb, opatření MZ16 žádné další podmínky nestanoví, nýbrž odkazuje na opatření MZ10. Opatření MZ10 upravuje provádění antigenního testování poskytovateli zdravotních služeb, aniž by obsahovalo bližší požadavky na to, o jaké poskytovatele zdravotních služeb se má jednat či jakými povoleními by měli tito poskytovatelé disponovat. Opatření MZ10 neuvádí požadavek, aby poskytovatel disponoval povolením podle § 11a ZZS. Lze tedy shrnout, že opatření MZ16 (i) předpokládalo provádění antigenního testování primárně na pracovišti zaměstnavatele a zároveň (ii) nestanovilo požadavek, aby poskytovatel zdravotních služeb disponoval povolením podle § 11a ZZS. Obdobně jako opatření MZ16 i opatření MZ10 výslovně stanoví, že antigenní testování prováděné poskytovatelem zdravotních služeb (rovněž bez jakéhokoliv rozlišování, o jakého poskytovatele zdravotních služeb, s jakým povolením, se jedná) je zdravotní službou hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění. MZ10 výslovně uvádí, že je opatřením proti infekčním onemocněním podle § 30 odst. 1 ZVZP, podle něhož jsou hrazenými službami vyšetření a prohlídky prováděné v rámci opatření proti infekčním onemocněním. Z toho lze zcela jednoznačně dovodit, že záměrem MZ bylo, aby antigenní testování prováděné poskytovatelem zdravotních služeb bylo hrazeným výkonem bez toho, aby se uplatnily nějaké další podmínky. Požadavek na splnění dalších podmínek by šel proti smyslu a účelu mimořádných opatření, která měla za cíl rychle zavést efektivní opatření, která budou bránit šíření COVID-19. Při výkladu mimořádných opatření je navíc třeba přihlédnout k situaci, za které byla opatření přijata a zohlednit účel, který sledovala. Obojí vyplývá z odůvodnění opatření MZ16, kde je uvedeno: „Nezbytnou součástí protiepidemických opatření je provádění preventivního screeningového vyšetření na přítomnost SARS-CoV-2 s cílem odhalit potenciálně infekční osoby, které mají jen minimální nebo žádné příznaky infekce, a přitom mohou nevědomky šířit onemocnění. Vzhledem k nezbytnosti nalezení kompromisního řešení při předpokládané ekonomické náročnosti, nedostatku zdravotnických pracovníků, kteří by mohli provádět pravidelné testování zaměstnanců, což je i nadále považováno za zlatý standard a hlavní pilíř preventivního testování, byl z možných variant umožněn i doplňkový pilíř, tj. provádění antigenních testů laickou osobou.“ Z uvedeného je zřejmé, že cílem bylo zajistit realizaci antigenního testování v co nejširším měřítku a co nejrychleji za účelem zamezení šíření COVID-19. Dále je zřejmé, že testování prováděné poskytovatelem zdravotních služeb bylo i za těchto okolností preferovanou variantou (tzv. zlatý standard a hlavní pilíř testování), která však narážela na nedostatek kapacit. Za těchto okolností by bylo nelogické, aby MZ požadovalo, aby si poskytovatelé zdravotních služeb museli před zahájením testování na pracovištích zaměstnavatelů nejprve obstarat povolení podle § 11a ZZS, jehož získání předpokládá úspěšné absolvování dvou na sebe navazujících správních řízení. Výklad, který by došel k opačnému závěru, je zcela formalistický. Judikatura Ústavního soudu přitom formalistický výklad zákona opakovaně zakazuje. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vysvětlil „rozdíl mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým). Pro srovnání je vhodné připomenout, že mimořádná epidemická situace vedla také k tomu, že částečná úhrada (příspěvek) ze strany zdravotních pojišťoven byla přiznána dokonce i v případě antigenního testování prováděného laickou osobou!! Pokud tedy účelem bylo v co nejširším měřítku a co nejrychleji zajistit testování a tím zamezit šíření COVID – 19 i za cenu toho, že s ohledem na nedostatek kapacit nebude možné zajistit, aby testování vždy prováděli poskytovatelé zdravotních služeb, pak by požadavek, aby si poskytovatelé zdravotních služeb zajišťovali povolení podle § 11a ZZS pro pracoviště jednotlivých zaměstnavatelů, šel zcela proti smyslu a účelu mimořádných opatření. S ohledem na výše uvedené je třeba úpravu antigenního testování obsaženou v opatření MZ10 považovat za zvláštní právní úpravu, která má aplikační přednost před úpravou obecnou, která je obsažena v ZZS. Tato zvláštní úprava má své hluboké opodstatnění – vzhledem k tomu, že vydání povolení podle § 11a ZZS by bylo časově příliš náročné a kvůli tomu by se nemohlo dařit v České republice okamžitě masivně testovat zaměstnance, což bylo cílem opatření MZ16 a MZ10. Je proto zcela rozumné, že mimořádná opatření nevyžadovala povolení ve smyslu ustanovení § 11a ZSS jako podmínku pro poskytování zdravotní služby ani jako podmínku úhrady výkonu zdravotní pojišťovnou! Tento názor je pak uplatňován napříč celou odbornou a právní společností, kdy na podporu výše uvedených tvrzení si žalobkyně nechala vypracovat odborná právní stanoviska, jenž uvedenou problematiku blíže potvrzují. V tomto bodě je pak nutno zdůraznit, že žalobkyně o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení přes výše uvedené bezodkladně zažádala a získala rozhodnutí o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení ze dne 18. 10. 2021 pod č.j. MSK č. účtu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a rozhodnutí o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení ze dne 16. 7. 2021 pod č. MSK č. účtu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. V duchu výše uvedeného nelze ani opominout ten fakt, že před získáním povolení podle § 11a ZZS žalobkyně výkony prováděla se stejným zázemím (personální, odborné, materiální), s jakým je prováděla poté, co potřebná povolení získala. Pokud tedy smyslem právního požadavku na získání povolení dle §11a ZZS je, aby zdravotní výkony byly prováděny řádně, kvalifikovanými osobami a při dodržení příslušných hygienických norem tak, aby byl zajištěn bezpečný výkon těchto činností a ochrana zdraví obyvatelstva, pak je zřejmé, že následné získání příslušných povolení potvrdilo, že žalobkyně zákonné podmínky splnila a zájem chráněný § 11a ZZS nebyl nikterak z její strany porušen či ohrožen. I pokud připustíme názor žalované, že došlo k formálnímu porušení 11a ZZS, tak po materiální stránce k porušení zájmů chráněných zákonem nedošlo a dodatečným získáním povolení ze strany žalobkyně bylo formální porušení 11a ZZS zhojeno. Pozdějším získáním příslušných povolení ze strany žalobkyně tedy došlo ke zhojení původního formálně protiprávního stavu – konvalidaci. Závěrem pak nutno připomenout to, že náhlé šíření nakažlivé lidské nemoci v podobě SARS-CoV-2 (COVID-19) bylo situací zcela nepředvídatelnou a mající povahu tzv. vyšší moci, kdy celá společnost byla nucena na tuto bezodkladně reagovat tak, aby její rozšiřování bylo zastaveno či co nejvíce minimalizováno. Takto tak v inkriminovaném období postupovala i žalobkyně, který díky svým zkušenostem a bezodkladnému operativnímu zásahu k eliminaci šíření viru zcela jistě nemalou mírou přispěla. To vše za ujištění od pojišťoven, že tento jeho postup je nejen žádoucí, ale též i zcela legitimní. Aktuální postup žalované spočívající v tom, že odmítá z výše uvedených důvodů proplatit žalobkyni řádně (lege artis) provedené a vyúčtované zdravotnické výkony v podobě antigenního testování nelze proto považovat za opodstatněný. Žalobkyně konstatuje, že mezi stranami je nesporné, že žalobkyně řádně poskytla klientům žalované zdravotní služby (antigenní testování) v měsíci březnu 2021 v hodnotě 27 426 304,- Kč. Částku ve výši 25 533 468,20 Kč již žalovaná uhradila žalobkyni. Vůči zbývající částce k proplacení ve výši 1 892 835,84 Kč žalovaná započetla částku ve výši 1 892 835,84 Kč, jako svou údajnou pohledávku. Žalobkyně pohledávku žalované neuznává a započet považuje za nezákonný. Žalovaná do dnešního dne z této částky na svůj dluh ničeho neuhradila, ačkoliv byla o jeho zaplacení ze strany žalobkyně ve smyslu ust. § 142a o. s. ř. upomínána.

2. Dne 28. 3. 2024 žalobkyně svou žalobu rozšířila o zaplacení částky 530 639,36 Kč s příslušenstvím. Rozšíření žaloby odůvodnila tím, že v navazujícím měsíci dubnu 2021 poskytovala žalobkyně řádně (tj. „lege artis“) antigenní testování pojištěncům žalované, jenž následně obdobně jako měsíci březnu 2021 vyúčtovala a vykázala žalované v souladu se smlouvou. V měsíci dubnu 2021 žalobkyně provedla dalších celkem hodnota antigenních testů ve prospěch pojištěnců žalované v celkové hodnotě 33 998 796,80 Kč. Žalobkyně po „čištění dat“ za měsíc duben 2021 obdržela od žalované tzv. Protokol o zpracování faktury za zdravotní péči č. hodnota, na základě kterého žalovaná žalobkyni z jí uplatněné částky 33 998 796,80 Kč potvrdila řádné provedení zdravotních služeb (antigenního testování) v měsíci dubnu 2021 v hodnotě 30 883 351,04,- Kč s tím, že co do částky 3 115 445,76 Kč považuje žalovaná vykázané zdravotní úkony za chybové. Žalobkyně s tímto „vyčištěním dat“ za měsíc duben 2021 opět souhlasí a nesporuje ho. Jelikož za provedení zdravotních služeb (antigenního testování) v měsíci dubnu 2021 dosud žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 24 443 781,12 Kč, měla být ze strany žalované uhrazena žalobkyni zbývající částka ve výši 6 439 569,92 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni částku pouze ve výši 5 908 930,56 Kč, když součástí Protokolu o zpracování faktury za zdravotní péči č. hodnota byla opět i informace, že žalovaná vůči žalobkyni započítává částku ve výši 530 639,36 Kč, jako zbývající část své pohledávky vyplývající údajně z Protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21 ze dne 11. 8. 2021. Žalobkyně předmětné započtení neuznává, jelikož předmětné antigenní testování bylo ve prospěch pojištěnců žalované řádně provedeno a tyto zdravotnické služby byly žalobkyní vůči žalované dle dikce smlouvy prostřednictvím faktury č. hodnota řádně uplatněny. Žalovaná odvozuje svou pohledávku výši 530 639,36 z toho, že v období měsíce března až května 2021 měla žalobkyně provádět některé zdravotnické výkony (antigenní testování) bez příslušného stanoviska orgánu ochrany veřejného zdraví, čímž mělo dojít k porušení ust. § 11a, odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Žalobkyně se závěry žalované nemůže souhlasit, neboť k žádnému porušení ust. § 11a odst. 4 zákona o zdravotních službách v daném případě nedošlo, přičemž právní zhodnocení již obsahuje žaloba doručená soudu dne 29. 2. 2024 a žalobkyně na ní v plném rozsahu odkazuje. Žalobkyně shrnula, že mezi stranami je nesporné, že žalobkyně řádně poskytla klientům žalované zdravotní služby (antigenní testování) v měsíci březnu 2021 v hodnotě 27 426 304 Kč. Částku ve výši 25 533 468,20 Kč již žalovaná uhradila žalobkyni. Vůči zbývající částce k proplacení ve výši 1 892 835,84 Kč žalovaná započetla částku ve výši 1 892 835,84 Kč, jako svou údajnou pohledávku. Mezi stranami je dále nesporné, že žalobkyně řádně poskytla klientům žalované zdravotní služby (antigenní testování) v měsíci dubnu 2021 v hodnotě 30 883 351,04 Kč. Částku ve výši 30 352 711,68 Kč již žalovaná uhradila žalobkyni. Vůči zbývající částce k proplacení ve výši 530 639,36 Kč žalovaná započetla částku ve výši 530 639,36 Kč, jako zbývající část své údajné pohledávky. Žalobkyně pohledávky žalovaného neuznává a oba zápočty považuje za nezákonné. S ohledem na výše uvedené dluh žalované za poskytnutou zdravotní péči (antigenní testy) v měsíci dubnu roku 2021 činí částku 530 639,36 Kč. Žalovaná do dnešního dne z této částky na svůj dluh ničeho neuhradila, ačkoliv byla o jeho zaplacení ze strany žalobkyně ve smyslu ust. § 142a o.s.ř. upomínána.

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 27. 9. 2024 uvedla, že tvrzený nárok vznesený žalobou a její následnou změnou (rozšířením) žalovaná neuznává, a to ani zčásti, ani co do základu. Žalovaná nečiní sporným fakt, že žalovaná (jako zdravotní pojišťovna) a žalobkyně (jako poskytovatel zdravotních služeb) jsou ve smluvním vztahu založeném Smlouvou o úhradě zdravotní péče poskytované v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o veřejném zdravotním pojištění“). Podle ust. § 42 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o veřejném zdravotním pojištění“) platí, že „zdravotní pojišťovny kontrolují využívání a poskytování hrazených služeb a jejich vyúčtování zdravotní pojišťovně, a to z hlediska objemu a kvality, včetně dodržování cen u poskytovatelů a pojištěnců.“ jméno FO základě cit. zák. ustanovení byla během srpna 2021 ze strany žalované provedena revize poskytování a vyúčtování hrazených služeb u žalobkyně jako poskytovatele zdravotních služeb, jejíž průběh a výsledky jsou zachyceny v „Protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21“ ze dne 11.8.2021 (dále jen „Revizní protokol“). Tato revize byla provedena na základě oznámení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 7. 2021, který obdržel podnět právnická osoba Moravskoslezského kraje ze dne 23. 6. 2021. Podle ust. § 11a odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o zdravotních službách“) platí, že „mimo zdravotnické zařízení mohou být poskytovány zdravotní výkony v rámci preventivní péče zaměřené na předcházení onemocnění a jeho včasné rozpoznání, a to na základě povolení uděleného krajským úřadem.“ Podle odst. 4 téhož zák. ust. platí, že „povolení lze udělit jen na základě souhlasného závazného stanoviska krajské hygienické stanice, v jejímž správním obvodu budou zdravotní výkony poskytovány mimo zdravotnické zařízení.“ Při analýze k úhradě vykazované péče v rámci revize zakončené Revizním protokolem bylo zjištěno, že pracovníci žalobkyně prováděli v níže uvedených firmách odběry biologického materiálu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS–CoV–2 prostřednictvím POC antigenních testů, aniž by bylo pro tato konkrétní místa vydáno povolení k poskytování zdravotních výkonů mimo zdravotnické zařízení ve smyslu právě citovaného ust. § 11a Zákona o zdravotních službách. Zároveň bylo žalované ze strany Krajského úřadu Moravskoslezského kraje oznámeno (písemností ze dne 1. 7. 2021 označenou „Postoupení podnětu právnická osoba Moravskoslezského kraje ve věci provádění antigenního testování na COVID-19“), že k těmto místům poskytování bylo dne 14. 6. 2021 vydáno Krajskou hygienickou stanicí Moravskoslezského kraje (dále jen „KHS“) nesouhlasné stanovisko k poskytování zdravotních výkonů v těchto konkrétních místech (firmách) jakožto výkonů poskytovaných mimo zdravotnické zařízení. Z uvedeného je zřejmé, že v období března 2021 a dubna 2021 nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytování zdravotních výkonů v těchto konkrétních místech. Pro objasnění kontextu žalovaná dodává, že s ohledem na mimořádnost situace související s pandemií COVID-19 obecně vzato přicházelo v úvahu proplatit zdravotní výkony poskytnuté v těch místech (firmách), ve vztahu k nimž nesouhlasné stanovisko KHS vydáno nebylo, a poskytovatel zdravotních služeb doložil povolení poskytování zdravotních výkonů mimo zdravotnické zařízení dodatečně. Pro některá místa tak učinila i žalobkyně a žalovaná v takových případech úhradu provedla. V případě konkrétních míst s nesouhlasným stanoviskem KHS žalovaná provedla úhrady výkonů vykázaných poté, co bylo případně následně vydáno ze strany KHS stanovisko souhlasné. To, co však s ohledem na shora citovanou právní úpravu v úvahu nepřichází, je, aby byly hrazeny zdravotní výkony provedené v místech (firmách), ve vztahu k nimž povolení k poskytování výkonů mimo zdravotnické zařízení v době, kdy tyto výkony byly prováděny, neexistovalo, a následně byla ve vztahu k těmto místům (firmám) vydána nesouhlasná stanoviska KHS. A právě to je případ zdravotních výkonů, ve vztahu k nimž se žalobkyně domáhá úhrady žalobou v tomto řízení. Jednalo se o prostory těchto firem: 1) právnická osoba, adresa, 2) ABB adresa, 3) právnická osoba, CTP adresa, 4) EKOVA ELECTRIC a.s., adresa, 5) právnická osoba., adresa, 6) právnická osoba, adresa. Zdravotní výkony spočívající v provedení antigenních testů na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 v prostorách shora uvedených firem pracovníky žalobkyně byly tedy zcela zřejmě provedeny nikoli v souladu se zákonem, a je tedy zcela na místě závěr, že kontrola uzavřená Revizním protokolem prokázala v uvedeném rozsahu neoprávněnost vyúčtovaných služeb ve smyslu ust. § 42 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na právě uvedené Revizní protokol uzavřel, že žalovaná provedla odečet vykázaných kódů výkonu 99949 (průkaz antigenu SARS-CoV-2 realizovaný v rámci plošného testování) u všech testovaných zaměstnanců výše jmenovaných firem za období 3. 3. 2021 – 31. 5. 2021, což ve finančním vyhodnocení představuje částku 2 423 475,20 Kč. Revizní protokol dále v rámci svých závěrů zkonstatoval, že závěr kontroly bude zpětně zahrnut do vyhodnocení úhrady zdravotní péče předmětného období a následně bude přehodnocen výsledek úhrady tohoto období. Z důvodů shora uvedených se rozhodně nelze ztotožnit s tvrzením žalobkyně (čl. II odstavec první žaloby), že údajně tzv. antigenní testování v souvislosti s onemocněním SARS-CoV-2 provedla žalobkyně všem pojištěncům žalované v období roku 2021 řádně (tj. „lege artis“). V souladu se závěry Revizního protokolu žalovaná pak vůči žalobkyní vystavené faktuře za období březen 2021 (tj. faktura č. hodnota) započetla částku odpovídající finančnímu vyhodnocení revize na nedoplatek, který podle faktury žalobkyně z vyúčtování poskytnutých zdravotních služeb za uvedené období vyplynul. K námitkám, které žalobkyně podala proti Reviznímu protokolu (tj. dopis žalobkyně ze dne 25. 8. 2021) se následně žalovaná vyjádřila „Stanoviskem k námitkám k Protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21“ ze dne 23. 9. 2021, přičemž na toto stanovisko žalované pak nijak dále nereagovala. Dopisem ze dne 31. 1. 2024 pak žalovaná navrhla žalobkyni vyrovnání úhrady dlužné částky plynoucí z revize uzavřené Revizním protokolem formou dohody o splátkách. Tento návrh žalobkyně dopisem ze dne 5. 2. 2024 odmítla s tím, že trvá na tom, že předmětné zdravotní výkony byly údajně provedeny a vykázány k úhradě řádně. Dopisem ze dne 21. 2. 2024 pak žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku, kde znovu uvedla, že nesouhlasí se žalovanou provedeným zápočtem a požaduje plnou úhradu odpovídající jím vystavené faktuře d. 142002. jméno FO tuto předžalobní výzvu reagovala žalovaná dopisem svého právního zástupce ze dne 14. 3. 2024, kterým tvrzený nárok odmítla a opakovaně uvedla právní argumentaci, na níž své stanovisko zakládá. V rámci shora rekapitulované korespondence žalovaná opakovaně žalobkyni zdůvodnila, na základě jakých skutečností jeho tvrzený nárok na úhradu za předmětné zdravotní výkony odmítá jako neoprávněný. Žalovaná v této korespondenci rovněž uvedla, na jaké právní argumentaci své stanovisko zakládá. jméno FO tomto místě tedy žalovaná znovu opakuje, že její stanovisko k právnímu posouzení věci je následující: Žalovaná trvá na tom, že za situace, kdy antigenní testování zaměstnanců na COVID-19 bylo ve firmách zmíněných v Revizním protokolu v kontrolovaném období prováděno, aniž by bylo žalobkyni příslušným krajským úřadem vydáno pro tato konkrétní místa povolení k poskytování zdravotních výkonů mimo zdravotnické zařízení dle ust. § 11a odst. 1 Zákona o zdravotních službách a zároveň co se týče firem zmíněných v Revizním protokolu, bylo následně dne 14. 6. 2021 vydáno Krajskou hygienickou stanicí Moravskoslezského kraje nesouhlasné stanovisko k poskytování zdravotních výkonů mimo zdravotnické zařízení, se jedná o zdravotní výkony provedené nikoli v souladu se zákonem, a je tedy zcela na místě závěr, že kontrola uzavřená Revizním protokolem prokázala v uvedeném rozsahu neoprávněnost vyúčtovaných služeb ve smyslu ust. § 42 odst. 3 Zákona o veřejném zdravotním pojištění. Žalovaná se neztotožňuje s argumentací prezentovanou ve stanoviscích žalobkyně obsažených v dosavadní komunikaci, tj. mimo jiné v námitkách ze dne 25. 8. 2021 proti Reviznímu protokolu či v dopise ze dne 5. 2. 2024. Z toho, že v textu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví (konkrétně specifikovaných níže) není výslovně zmíněno, že k poskytování výkonů spočívajících v antigenním testování na COVID-19 mimo zdravotnické zařízení je třeba povolení příslušného krajského úřadu dle ust. § 11a Zákona o zdravotních službách, nelze dovozovat neexistenci této povinnosti. Plyne to z následujícího: Zákon o zdravotních službách je zákonem upravujícím podmínky poskytování zdravotních služeb a s tím spojený výkon státní správy (viz ust. § 1 Zákona o zdravotních službách). Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví MZDR č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 1. 3. 2021 (dále jen „MZ16“) je mimořádným opatřením vydaným podle (i) ust. § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož Ministerstvo zdravotnictví k ochraně a podpoře veřejného zdraví nařizuje mimořádná opatření (mimo jiné) při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, pokud mají být provedena celostátně nebo na území několika krajů, a podle (ii) ust. § 2 odst. 1 zák. č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, podle něhož Ministerstvo zdravotnictví, krajská hygienická stanice nebo právnická osoba může za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. V souladu s uvedeným účelem, pro který bylo mimořádné opatření MZ16 vydáno, je jím stanovena povinnost „všem zaměstnavatelům na území ČR, kteří jsou podnikatelem nebo státním nebo národním podnikem a zaměstnávají alespoň 250 osob, nejpozději od 12. 3. 2021 umožnit svým zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že zaměstnanec podstoupil v posledních 7 dnech RT-PCR test na přítomnost viru SARS-CoV-2, POC antigenní test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo na pracovišti zaměstnavatele preventivní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím testu poskytnutého mu zaměstnavatelem, není-li v čl. III stanoveno jinak, a jeho výsledek je negativní.“ Je tedy zjevné, že mimořádné opatření MZ16 cílí na ochranu veřejného zdraví za mimořádné epidemické situace a stanoví za tímto účelem povinnost zaměstnavatelům neumožnit přítomnost na pracovišti zaměstnancům, kteří neabsolvovali v předepsaném intervalu antigenní test na COVID-19, resp. výsledek testu nebyl negativní. Je zcela zjevné, že účelem tohoto předpisu není stanovit podmínky poskytování zdravotních služeb či měnit cokoli na tom, jak jsou tyto podmínky nastaveny zákonem, konkrétně Zákonem o zdravotních službách. Ani pokud se v odůvodnění mimořádného opatření MZ16 hovoří o tom, že provedení antigenních testů není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, pokud je provedeno laickou osobou, a naopak je plně hrazeno, pokud je provedeno k tomu příslušným poskytovatelem zdravotních služeb, rozhodně se nejedná (mj. už proto, že jde o text odůvodnění) o změnu či zrušení zákonem stanovené povinnosti poskytovat zdravotní výkony (tedy i antigenní testování na COVID-19) mimo zdravotnické zařízení pouze na základě povolení příslušného krajského úřadu dle ust. § 11a Zákona o zdravotních službách. Stejně tak mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví MZDR č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 14. 12. 2020 je mimořádným opatřením cílícím na ochranu veřejného zdraví v době epidemie a stanoví za tímto účelem povinnosti poskytovatelům zdravotních služeb týkající se provádění testů, hlášení pozitivně testovaných osob, nařízení jejich izolace atd. Ani toto mimořádné opatření není předpisem, který by stanovil či jakkoli měnil či rušil podmínky poskytování zdravotních služeb, jak jsou stanoveny zákonem, konkrétně Zákonem o zdravotních službách. Pokud tedy v tomto mimořádném opatření nejsou duplicitně k Zákonu o zdravotních službách opakovány povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb, nelze vyvozovat, že snad byly tímto mimořádným opatřením zrušeny. Tvrzený nárok uplatněný změnou (rozšířením) žaloby, tj. podáním žalobkyně datovaným 28. 3. 2024, ve vztahu, k němž soud následně rozhodl usnesením na č. listu 19 spisu tak, že změna žaloby se připouští, je tvrzeným nárokem založeným na zcela obdobných skutkových základech jako nároku uplatněný žalobou, pouze se jedná o další časové období, tj. o duben 2021. Žalovaná tento tvrzený nárok žalobkyně zcela odmítá, a to s naprosto shodnou právní argumentací, která je uvedena shora v tomto podání a která se týká nároku uplatněného žalobou. jméno FO předžalobní upomínku žalobkyně týkající se tohoto tvrzeného nároku reagovala žalovaná dopisem svého právního zástupce ze dne 28. 3. 2024. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. Žalobkyně na vyjádření žalované reagovala replikou ze dne 22. 10. 2024, kdy s právním závěrem žalované nikterak nesouhlasí a zcela jej odmítá, neboť veškeré zdravotní výkony v podobě antigenního testování provedeného žalobkyní ve prospěch pojištěnců žalované v období měsíce března 2021 a dubna 2021, jakož i v období předchozím a následujícím, byly vždy provedeny zcela de lege artis, v souladu se smlouvou a příslušnou právní úpravou! Již totiž před březnem 2021 žalobkyně vykazovala ve stejném režimu vůči žalované zdravotní výkony v celkové výši cca 78 000 Kč, kdy tato částka byla ze strany žalované plně uhrazena a její vrácení tak žalovaná nikdy nepožadovala, což jen dokládá fakt, že tyto zdravotní výkony jakož i výkony provedené za období od března 2021 dále byly provedeny zcela v souladu se smlouvou a příslušnou legislativou. Žalobkyně poukázala na zcela mimořádnou situaci způsobenou šířením nakažlivé lidské nemoci v podobě SARS-CoV- (COVID-19), která se začala vyskytovat na území České republiky již v průběhu roku 2020. Tato nepředvídatelná a neočekávatelná situace byla zcela bezprecedentní, mající povahu tzv. vis maior (vyšší moci), jež ve svém důsledku zapříčinila plošné uzavření veškerých veřejných prostor, jakož i pracovišť, což ochromilo celou společnost a výdělečnou činnost všech zaměstnavatelů a osob vyskytujících se na území České republiky. To vedlo k celkovému ekonomickému ohrožení a destabilizaci celé společnosti. Opomenout nelze ani ten fakt, že kvůli šíření tohoto virového onemocnění, na které v dané době nebyly dostatečné a příslušné medikamenty, umíral denně nespočet nakažených osob. Danou situaci tak bylo nezbytné řešit všemi možnými prostředky tak, aby šíření tohoto viru bylo zastaveno či minimálně omezeno na co nejnižší míru. Za tímto účelem byla vydávána Usnesení vlády ČR upravující zákaz vstupu do ČR (usnesení vlády ČR č. hodnota ze dne 12. 3. 2020), zákaz maloobchodního prodeje a provozování služeb (usnesení vlády ČR ze č. hodnota ze dne 14. 3. 2020), jakož i upravující zákaz pohybu (usnesení vlády ČR č. hodnota ze dne 15. 3. 2020). V souvislosti s neutichajícím a nepříznivým vývojem epidemiologické situace ve výskytu a plošném šíření onemocnění COVID-19 v ČR začalo Ministerstvo zdravotnictví vydávat mimořádná opatření. Stěžejním pak bylo Mimořádné opatření právnická osoba pod č.j. MZDR č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 14. 12. 2020 (dále jen „MZ10“), jež vstoupilo v účinnost dne 18. 12. 2020, které zavádělo plošné provádění POC antigenních testů u všech osob, které jsou účastny veřejného zdravotního pojištění v České republice (tj. nejen zaměstnanců, ale ve své podstatě všech osob vyskytujících se na území ČR). Toto opatření MZ10 bylo prezentováno jako jedno z důležitých předpokladů zamezení šíření onemocnění COVID-19. Opatření MZ10 mělo především směřovat k maximální prevenci přenosu nákazy COVID-19, a to zejména včasnou detekcí bezpříznakových infikovaných osob, oddělením osob zdravých od osob nemocných a dodržováním potřebných hygienicko-epidemiologických opatření. Následně dne 1. 3. 2021 právnická osoba, v navazujícím opatření MZ16,1 nařídilo povinné testování zaměstnanců s tím, že zaměstnavatelé, kteří zaměstnávali alespoň 250 osob, byli povinni zajistit nejpozději ode dne 3. 3. 2021 pro své zaměstnance POC antigenní testy na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prováděné poskytovatelem zdravotních služeb nebo testy na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, které lze použít laickou osobou, a to s frekvencí alespoň jedenkrát za týden. Podle odůvodnění opatření MZ16 bylo nezbytnou součástí protiepidemických opatření provádění preventivního screeningového vyšetření na přítomnost SARS-CoV-2 s cílem odhalit potenciálně infekční osoby, které mají jen minimální nebo žádné příznaky infekce, a přitom mohou nevědomky šířit onemocnění. Opatření MZ 16 stanovovalo, že testování bude probíhat primárně na pracovišti zaměstnavatele a jen výjimečně mimo pracoviště zaměstnavatele. Firmy zaměstnávající 250 a více osob tedy měly za úkol v několika dnech (v podstatě dvou dnech) zajistit testování svých zaměstnanců, jinak musely své provozy zavřít. Zavření firem by znamenalo naprostou ekonomickou katastrofu pro Českou republiku, která již tak byla značně poškozena covidovou situací. Žalobkyně uvedla, že je jedním z největších poskytovatelů pracovní zdravotní péči pro významné firmy. Aktuálně zajišťuje žalobkyně pracovní zdravotní péči pro 16 společností, které zaměstnávají cca 27 000 zaměstnanců. Zde jen okrajově žalobkyně poznamenává, že v pandemické době prováděla antigenní testování pro více jak 700 společností. Žalobkyně začala být okamžitě oslovována mnoha svými vlastními klienty, kterým zajišťovala v té době pracovní lékařství, kteří nebyli schopni zajistit povinné antigenní testování svých zaměstnanců, a tedy pokračovat v provozu. Žalobkyně vyvinula enormní úsilí a vynaložila významné finanční prostředky, aby v několika dnech nakoupila potřebné množství testů, zajistila zdravotnický personál k provádění antigenního testování kvalifikovaným způsobem a zároveň provádění testů zajistila organizačně, včetně související a nezbytné administrativy. Zdůrazňujeme, že žalobkyně jakožto poskytovatel zdravotních služeb, nesla odpovědnost za řádné a bezpečné provedení testů (a je pro případ takové odpovědnosti také pojištěna), což znamenalo pro zaměstnance, zaměstnavatele i zdravotní systém jistotu odhalení nakažených zaměstnanců a významné snížení rizika chybného postupu a případných zdravotních komplikací na straně zaměstnanců v případě provedení testu laickou osobou. Díky práci žalobkyně tak nedošlo k uzavření naprosto zásadních podniků pro hospodářství České republiky, jako je např. právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba Aby žalobkyně, dostála všem svým zákonným závazkům, oslovila Všeobecnou zdravotní pojišťovnu („VZP“) i další pojišťovny s dotazem, jak má postupovat, aby výkony antigenního testování mohly být ze strany pojišťoven uhrazeny. Ze strany VZP pak bylo žalobkyni dne 18. 2. 2021 sděleno, že může zahájit testování přímo v sídlech svých klientů, a to bez dalšího (tj. např. bez uzavření dodatku ke smlouvě či nutnosti povolení pro provádění výkonů mimo stávající místa poskytování zdravotnických služeb). Mimořádná opatření MZ jsou beze vší pochybnosti opatřeními vydanými na základě zákona č. 94/2021 Sb., tzv. pandemický zákon, a jedná se tak o tzv. „lex specialis,“ speciální právní úpravu. K aplikační přednosti pandemického zákona jakož i samotného MZ16 se zcela explicitně vyjádřil Nejvyšší správní soudu v rámci svého rozsudku uveřejněného pod č.j. spisová značka (shodně též i rozsudek NSS pod č.j. spisová značka), jenž zkonstatoval, že Pandemický zákon (resp. z něj vyplývající mimořádná opatření MZ) je zvláštním právním předpisem k zákonu o zdravotních službách, ale i k občanskému zákoníku, případně zákoníku práce, neboť se vztahuje na věcně i osobně úžeji vymezený okruh případů než obecná právní úprava, navíc za stavu tzv. pandemické pohotovosti. Uplatní se tedy zásada „lex specialis derogat legi generali.“ Obdobné závěry pak zaujímá též i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 12. 2021 pod Pl. ÚS 20/21, kdy výslovně uvádí, že: „o tom, že pandemický zákon (jakož i zákonná opatření přijímána podle tohoto zákona) byl přijímán právě jako speciální právní předpis vůči dosavadním předpisům upravující krizové stavy, není pochyb.“ Z tohoto důvodu se obecná právní úprava na antigenní testování zaměstnanců nepoužije a nelze proto na ně aplikovat ani § 11a ZZS. Tato specialita má své hluboké opodstatnění. Pokud by bylo nutno aplikovat § 11a ZZS, získání povolení by bylo časově příliš náročné, resp. nestihnutelné, a nemohlo by se podařit okamžitě masivně testovat zaměstnance a zabránit dalšímu šíření nemoci COVID-19 v České republice. Hlavním cílem všech navazujících mimořádných opatření bylo přerušit souvislý epidemický proces a zastavit epidemii v co nejkratším čase a za co nejmenších ztrát lidských životů, stejně jako negativních dopadů do ekonomiky. Z uvedených důvodů je třeba vymezit vztah pandemického zákona k zákonu o ochraně veřejného zdraví tak, že zákon o ochraně veřejného zdraví se použije pouze, pokud pandemický zákon nestanoví v konkrétní oblasti jinak. Podle důvodové zprávy k pandemickému zákonu je ustanovení § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví upravující mimořádná opatření nepřehledné a nevyvážené, a především ve vztahu k současné epidemii COVID-19 již zastaralé, když neumožnuje adekvátně reagovat na specifika této epidemie. Proto byla vytvořena nová a zpřesňující procedura, při které Ministerstvo zdravotnictví může za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření s celostátní působností, kterým přikáže určitou činnost nebo zakáže nebo omezí určité činnost nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19 nebo stanovit podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. Jinými slovy, samotná důvodová zpráva pandemického zákona jednoznačně stanovuje, že mimořádná opatření jsou též právními předpisy lex specialis přijímanými za účelem zastavení či minimalizace šíření nakažlivé lidské nemoci pod unifikovaným názvem COVID-19. Žalobkyně odkázala na judikáty, které mají relevanci k tvrzením o specialitě pandemického zákona a navazujících mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, rozsudek nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/21. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, zejména z jeho rozhodnutí pod sp. zn. spisová značka, vyplývá, že ust. § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona (jež upravovalo možnost testovat zaměstnance a jiné pracovníky na COVID-19) je speciální vůči § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách, a zdravotní služby lze pacientovi poskytnout bez jeho svobodného a informovaného souhlasu. Z tohoto závěru je podle názoru žalobkyně možné analogicky dovodit, že ust. § 2 odst. 2 písm. m) tehdy platného pandemického zákona umožňovalo výkon zdravotních služeb bez nutnosti souhlasů orgánů ochrany veřejného zdraví podle § 11a ZZS. Tento závěr podporuje též i skutečnost, že mimořádná opatření s povoleními podle § 11a ZZS nepočítala a tyto výslovně po poskytovateli zdravotní péče nevyžadovala. Je proto zcela rozumné, že mimořádná opatření nestanovila povolení podle § 11a ZZS ani jako podmínku úhrady antigenního testování zdravotní pojišťovnou, ani jako podmínku pro poskytování zdravotní služby! Opatření MZ16 dále uvádí: „Z veřejného zdravotního pojištění jsou plně hrazeny výkony vyšetření RT-PCR a POC antigenní test, pokud je prováděn k tomu příslušným poskytovatelem zdravotních služeb podle mimořádného opatření MZ č.j. MZDR č. účtu-10/MIN/KAN“. Jedinou podmínkou úhrady antigenního testování z veřejného zdravotního pojištění je tak jeho provedení poskytovatelem zdravotních služeb! Žádné další podmínky úhrady opatření MZ16 nestanoví, pouze odkazuje na opatření MZ10. Opatření MZ10 pak upravuje provádění antigenního testování poskytovateli zdravotních služeb, aniž by také obsahovalo bližší požadavky na to, o jaké poskytovatele zdravotních služeb se má jednat či jakými povoleními by měli tito poskytovatelé disponovat. Opatření MZ10 zejména neuvádí požadavek, aby poskytovatel disponoval povolením podle § 11a ZZS. Obdobně jako opatření MZ16 i opatření MZ10 výslovně stanoví, že antigenní testování prováděné poskytovatelem zdravotních služeb (rovněž bez jakéhokoliv rozlišování typu poskytovatele zdravotních služeb a bez nutnosti disponovat povolením) je zdravotní službou hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění. MZ10 totiž výslovně uvádí, že je opatřením proti infekčním onemocněním podle § 30 odst. 1 ZVZP, podle něhož jsou hrazenými službami vyšetření a prohlídky prováděné v rámci opatření proti infekčním onemocněním. Lze tedy shrnout, že opatření MZ16 (i) předpokládalo provádění antigenního testování primárně na pracovišti zaměstnavatele poskytovatelem zdravotních služeb a zároveň (ii) nestanovilo požadavek, aby poskytovatel zdravotních služeb (žalovaná) disponoval/a povolením podle § 11a ZZS! Při výkladu výše uvedených mimořádných opatření je třeba přihlédnout k situaci, za které byla opatření přijata a zohlednit účel a smysl, který sledovala. Obojí vyplývá z odůvodnění opatření MZ16, kde je uvedeno: „Nezbytnou součástí protiepidemických opatření je provádění preventivního screeningového vyšetření na přítomnost SARS-CoV-2 s cílem odhalit potenciálně infekční osoby, které mají jen minimální nebo žádné příznaky infekce a přitom mohou nevědomky šířit onemocnění. Vzhledem k nezbytnosti nalezení kompromisního řešení při předpokládané ekonomické náročnosti, nedostatku zdravotnických pracovníků, kteří by mohli provádět pravidelné testování zaměstnanců, což je i nadále považováno za zlatý standard a hlavní pilíř preventivního testování, byl z možných variant umožněn i doplňkový pilíř, tj. provádění antigenních testů laickou osobou.“ Z uvedeného je zřejmé, že cílem bylo zajistit realizaci antigenního testování v co nejširším měřítku a co nejrychleji za účelem zamezení šíření COVID-19. Dále je zřejmé, že testování prováděné poskytovatelem zdravotních služeb (tj. žalobkyní) bylo i za těchto okolností preferovanou variantou (tzv. zlatý standard a hlavní pilíř testování), která však narážela na nedostatek kapacit. Za těchto okolností by bylo nelogické („jdoucí proti smyslu a účelu mimořádných opatření“), aby MZ požadovalo, aby si poskytovatelé zdravotních služeb museli před zahájením testování na pracovištích zaměstnavatelů nejprve obstarat povolení podle § 11a ZZS, jehož získání předpokládá úspěšné absolvování dvou na sebe navazujících a v mnoha případech zdlouhavých správních řízení. Výklad, který by došel k opačnému závěru, je nutno považovat za absurdní a naprosto formalistický, přičemž judikatura Ústavního soudu formalistický výklad zákona opakovaně zakazuje. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vysvětluje, že „rozdíl mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým. Pro srovnání je vhodné připomenout, že mimořádná epidemická situace vedla také k tomu, že částečná úhrada (příspěvek) ze strany zdravotních pojišťoven byla přiznána dokonce i v případě antigenního testování prováděného laickou osobou. Pokud tedy účelem a smyslem mimořádných opatření bylo v co nejširším měřítku a co nejrychleji zajistit testování a tím zamezit šíření COVID – 19 i za cenu toho, že s ohledem na nedostatek kapacit nebude možné zajistit, aby testování vždy prováděli poskytovatelé zdravotních služeb, pak by požadavek, aby si nejprve poskytovatelé zdravotních služeb zajišťovali povolení podle § 11a ZZS pro pracoviště jednotlivých zaměstnavatelů, šel zcela proti smyslu a účelu mimořádných opatření. S ohledem na výše uvedené je proto třeba úpravu antigenního testování obsaženou v opatření MZ10 a MZ16 považovat za zvláštní právní úpravu, která má aplikační přednost před úpravou obecnou, která je obsažena v ZZS. Tato zvláštní úprava má své hluboké opodstatnění a smysl – vydání povolení podle § 11a ZZS by bylo časově příliš náročné a nemohlo by se zdařit v České republice okamžitě masivně testovat zaměstnance, což bylo cílem opatření MZ16 a MZ10. Proto je zcela rozumné, že mimořádná opatření nevyžadovala povolení ve smyslu ustanovení § 11a ZSS jako podmínku pro poskytování zdravotní služby ani jako podmínku úhrady výkonu zdravotní pojišťovnou! Tento názor je pak uplatňován napříč celou odbornou a právní společností, kdy na podporu výše uvedených tvrzení si žalobkyně nechala vypracovat odborná právní stanoviska, jež uvedenou problematiku blíže potvrzují. Tato stanoviska tak žalobkyně opětovně přikládá jako níže uvedené důkazy. V tomto bodě je nutno zdůraznit, že přes shora uvedené žalobkyně o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení přesto bezodkladně požádala a získala rozhodnutí o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení ze dne 18. 10. 2021 pod č.j. MSK č. účtu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a rozhodnutí o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení ze dne 16. 7. 2021 pod č. MSK č. účtu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Žalobkyně zdůraznila, že před získáním povolení podle § 11a ZZS žalobkyně výkony prováděla se stejným zázemím (personální, odborné, materiální), s jakým je prováděla poté, co potřebná povolení získala. Pokud tedy smyslem právního požadavku na získání povolení podle §11a ZZS je, aby zdravotní výkony byly prováděny řádně, kvalifikovanými osobami a při dodržení příslušných hygienických norem tak, aby byl zajištěn bezpečný výkon těchto činností a ochrana zdraví obyvatelstva, pak je zřejmé, že následné získání příslušných povolení potvrdilo, že žalobkyně zákonné podmínky splnila a zájem chráněný § 11a ZZS nebyl nikterak z její strany porušen či ohrožen. I pokud hypoteticky žalobkyně připustí (což však z procesní opatrnosti tímto nikterak fakticky nečiní) názor žalované, že došlo k potencionálnímu formálnímu porušení ust. § 11a ZZS, tak po materiální stránce k porušení zájmů chráněných zákonem nedošlo a dodatečným získáním povolení ze strany žalobkyně bylo formální porušení § 11a ZZS zcela zhojeno. Pozdějším získáním příslušných povolení ze strany žalobkyně tedy došlo ke zhojení původního formálně protiprávního stavu – konvalidaci. Pakliže žalovaná poukazuje na to, že výše citovaná mimořádná opatření byla vydána podle ust. § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších právních předpisů, pak je nutno toto právní tvrzení označit v duchu uvedeného za zcela nesprávné a liché. V případě, že by i přes shora uvedené bylo ryze hypoteticky možné uvažovat o potencionálním nedodržení požadavku podle ust. §11a ZZS ze strany žalobkyně, tak by tato skutečnost nemohla být žádným podkladem (právním důvodem) pro neuhrazení předmětné zdravotní péče ze strany žalované, neboť nedodržení požadavku podle ust. §11a ZZS by bylo možné vyhodnotit pouze snad jako „přestupek.“ ZZS upravuje v § 114 a násl. přestupky, tzn. situace, kdy určitá osoba poruší určitá ustanovení ZZS. V případě žalobkyně by bylo opět pouze hypoteticky možné uvažovat o přestupku podle § 117 odst. 1 písm. a) ZZS, kterého by se dopustila tím, že by v rozporu s § 11 odst. 1 poskytovala zdravotní služby neuvedené v oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Uložení pokuty za výše nastíněný přestupek je však v případě žalobkyně zcela vyloučeno. V daném případě lze plně odkázat na závěry přijaté např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 pod č.j. spisová značka, kde tento soud uvedl, že: „Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ Nejde však pouze o vyloučení spáchání přestupku. Nebyl-li ohrožen právem chráněný zájem společnosti, pak nebyl ohrožen ani zájem, který sleduje ust. § 11a ZZS. Nelze tedy v žádném případě hovořit o materiálním porušení zákona. Přechodná absence povolení podle § 11a ZZS nemá a nemohla mít žádný vliv na materiální podmínky provedených výkonů, které byly prováděny po celou dobu způsobilými pracovníky žalobkyně. Jen okrajově pak žalobkyně poukazuje na to, že vůči ní v rámci provedeného antigenního testování za celé období roku 2021 nebylo nikdy zahájeno žádné správní řízení pro porušení či nedodržení ust. § 11, resp. §11a ZZS, což jen svědčí o racionalitě všech výše uvedených závěrů. Zmínila, že náhlé šíření nakažlivé lidské nemoci v podobě SARS-CoV-2 (COVID-19) bylo situací zcela nepředvídatelnou a mající povahu tzv. vyšší moci, kdy celá společnost byla nucena na tuto bezodkladně reagovat tak, aby její rozšiřování bylo co nejrychleji zastaveno a co nejvíce minimalizováno. Žalobkyně, která provedla v daném období roku 2021 cca 1.850.220 testů, díky svým zkušenostem a bezodkladnému operativnímu zásahu zcela jistě nemalou mírou přispěla k eliminaci šíření viru COVID-19. To vše za ujištění od pojišťoven (též i žalované), že tento její postup je nejen žádoucí, ale též i zcela legitimní a urgentní. K tvrzení žalované, že ze strany KHS byla ke společnostem právnická osoba, ABB adresa, právnická osoba, Anonymizováno Anonymizováno a.s., právnická osoba. či právnická osoba vydána nesouhlasná stanoviska, žalobkyně sdělila, že ke všem uvedeným společnostem (snad vyjma ABB adresa, což však bylo způsobeno ryze vlastním přičiněním této společnosti a nikoliv žalobkyní) byla následně vydána souhlasná stanoviska, čímž byl potencionální nesouhlas (nesoulad) zcela zhojen – konvalidován. Žalobkyně připomenula, že v duchu všeho shora vedeného vlastně ani žádná závazná stanoviska KHS potřebná pro antigenní testování na COVID-19 v inkriminované době nebyla. Tvrzení žalované o nesouhlasných závazných stanoviscích KHS je tak nutno považovat za zcela irelevantní, a to i s ohledem na to, že žalobkyně tyto souhlasy následně získala, tedy tento stav plně rehabilitovala. jméno FO žalobě nadále setrvala.

5. Z reakce žalované na repliku žalobkyně ze den 13. 7. 2025 bylo zjištěno, že žádný z argumentů obsažených v replice nemá oporu v právu, v tom smyslu, že by z něj plynula důvodnost žalobou uplatněného údajného nároku na zaplacení vůči žalované. Žalovaná trvá na tom, co uvedla v rámci svého vyjádření k žalobě (tj. podání ze dne 27. 9. 2024), tj. že finanční částky, které jsou předmětem této žaloby, žalovaná odmítla uhradit v souladu se zákonem, jakožto neoprávněně vyúčtované zdravotní služby ve smyslu ust. § 42 odst. 3 Zákona o veřejném zdravotním pojištění. Důvody, proč žalovaná odmítla úhradu předmětných žalobkyní vykázaných konkrétních výkonů, (tj. výkonů spočívajících v odběrech biologického materiálu na provedení tzv. antigenních testů na přítomnost antigenu viru SARS-CoV2 provedených pracovníky žalobkyně v prostorách firem uvedených pod bodem 10 vyjádření k žalobě, a to v období březen 2021 a duben 2021), jsou uvedeny, včetně právní argumentace k nim se vztahující, ve vyjádření žalované k žalobě (tj. podání ze dne 27. 9. 2024). Žalovaná na těchto důvodech zcela trvá a zcela odkazuje na právě zmíněné články svého vyjádření k žalobě. Předmětné zdravotní výkony v rámci preventivní péče (tj. odběry biologického materiálu na testování přítomnosti antigenu viru SARS-CoV2) nebyly žalobkyní provedeny lege artis, jelikož tyto odběry prováděli pracovníci žalobkyně ve firmách uvedených pod bodem 10 vyjádření žalobě, aniž bylo pro tato konkrétní místa vydáno povolení k poskytování zdravotních výkonů mimo zdravotnické zařízení ve smyslu ust. § 11a zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o zdravotních službách“) a zároveň k těmto místům dne 14. 6. 2021 vydala právnická osoba Moravskoslezského kraje (dále jen „KHS“) své nesouhlasné stanovisko k poskytování zdravotních výkonů v těchto firmách (viz body 4 až 11 vyjádření k žalobě). Právní posouzení toho, zda úhradu předmětných zdravotních výkonů, (tj. těch, kterých se týká žaloba v této věci), žalovaná odmítla po právu či nikoli, se tedy odvíjí od toho, že šlo o žalobkyní neoprávněně vyúčtované zdravotní služby (§ 42 odst. 3 Zákona o zdravotních službách), a to pro nedodržení shora citované právní úpravy § 11a Zákona o zdravotních službách žalobkyní jako poskytovatelem právních služeb. jméno FO právní posouzení toho, zda úhradu těchto předmětných zdravotních výkonů žalovaná odmítla po právu či nikoli, tedy v principu nemůže mít vliv, zda žalovaná úhradu nějakých dalších/jiných výkonů vykázaných žalobkyní v předcházejícím časovém období odmítla či neodmítla. Usneseními vlády ČR, na která žalobkyně poukazuje, (tj. vydanými v souvislosti s pandemií viru SARS-CoV2 upravujícími jednotlivé zákazy pro občany ČR v souvislosti se snahou omezit šíření tohoto viru), nebyla zrušena ani nijak suspendována povinnost dle ust. § 11a Zákona o zdravotních službách, ostatně žalobkyně ani netvrdí, že by se tak stalo. Tato usnesení je nadbytečné provádět k důkazu v tomto řízení, jelikož na právní posouzení věci nemají žádný vliv. Žalobkyní dále zmiňované Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví Anonymizováno č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 14. 12. 2020 je mimořádným opatřením cílícím na ochranu veřejného zdraví v době epidemie a stanoví za tímto účelem povinnosti poskytovatelům zdravotních služeb týkající se provádění testů, hlášení pozitivně testovaných osob, nařízení jejich izolace atd. Ani toto mimořádné opatření není předpisem, který by stanovil či jakkoli měnil či rušil podmínky poskytování zdravotních služeb, jak jsou stanoveny Zákonem o zdravotních službách. Pokud tedy v tomto mimořádném opatření nejsou duplicitně k Zákonu o zdravotních službách opakovány povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb, nelze vyvozovat, že snad byly tímto mimořádným opatřením zrušeny. Žalobkyně argumentuje tím, že Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví MZDR č. účtu-16/MIN/KAN ze dne 1. 3. 2021 (dále jen „MZ16“) mimo jiné stanovilo povinnost „všem zaměstnavatelům na území ČR, kteří jsou podnikatelem nebo státním nebo národním podnikem a zaměstnávají alespoň 250 osob zajistit nejpozději od 3. 3. 2021 pro své zaměstnance POC antigenní testy na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prováděné poskytovatelem zdravotních služeb nebo testy na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, které lze použít laickou osobou, a to s frekvencí alespoň jedenkrát za týden.“ Žalobkyně poukazuje na to, že firmy spadající pod uvedenou specifikaci tak měly prakticky za úkol zajistit zmíněné testy pro své zaměstnance do dvou dnů, jinak musely své provozy zavřít. Žalobkyně tvrdí, že díky jeho úsilí toto zajištěno bylo a nedošlo tak uzavření „naprosto zásadních podniků“. Ani tato tvrzení žalobkyně nesměřují k podstatě věci a neplyne z nich, že by předmětné zdravotní výkony, (jichž se týká žaloba v tomto řízení), byly žalobcem vyúčtovány oprávněně. Jak žalovaná uvedla pod body 19 až 23 vyjádření k žalobě, mimořádné opatření MZ16 cílí na ochranu veřejného zdraví za mimořádné epidemické situace a stanoví za tímto účelem povinnosti týkající se testování zaměstnanců ve firmách. Oproti tomu Zákon o zdravotních službách je zákonem upravujícím podmínky poskytování zdravotních služeb a s tím spojený výkon státní správy (viz ust. § 1 cit. zákona). Je zjevné, že účelem mimořádného opatření MZ16 není stanovit podmínky poskytování zdravotních služeb či měnit cokoli na tom, jak jsou tyto podmínky nastaveny Zákonem o zdravotních službách. V případě obou mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, kterými žalobkyně argumentuje (tj. mimořádná opatření ze dne 14. 12. 2020 a ze dne 1. 3. 2021) nejde jejich povahou, resp. jejich účelem ani jejich obsahem o právní předpisy, jejichž cílem by bylo komplexně upravit podmínky poskytování zdravotních služeb během pandemie SARS-CoV2 a zcela tak „nahradit“ jejich úpravu, jak je stanovena Zákonem o zdravotních službách. Argumentuje-li žalobkyně extrémně krátkou dobou (2 dnů), v níž byly firmy povinny zajistit pro své zaměstnance (tj. povinnost stanovená mimořádným opatřením MZ16, jak je citována shora), poukazuje žalovaná jednak na to, co již uvedla pod bodem 9 vyjádření k žalobě, tj. že v situaci, kdy následně bylo pro danou firmu vydáno souhlasné stanovisko, ČPZP uhradila i výkony provedené na tomto místě před datem vydání takového souhlasného stanoviska. Ovšem zdravotní výkony, jichž se týká žaloba v tomto řízení, byly provedeny na místech (ve firmách), pro která byla následně vydána nesouhlasná stanoviska KHS k poskytování zdravotních výkonů mimo zdravotnické zařízení (§ 11a Zákona o zdravotních službách) a jednak na to, že (jak plyne ze shora uvedené citace), zmíněnou povinnost zajistit do 3. 3. 2021 tzv. antigenní testy pro zaměstnance, bylo možné splnit i tím způsobem, že mohly být zajištěny testy provedené laickými osobami, (ovšem nikoli jako výkony hrazené ze zdravotního pojištění). Není tedy pravdou, že jedinou možností bylo, aby testy byly prováděny poskytovatelem zdravotních služeb i bez souhlasného stanoviska KHS, resp. dokud nebylo souhlasné stanovisko KHS vydáno. Ani argumentace odpovědností žalobkyně jako poskytovatele zdravotních služeb za „řádné a bezpečné provedení testů“ na uvedeném nic nemění. V případě tzv. antigenních testů je navíc z povahy věci prakticky vyloučeno, že by bylo možné v konkrétním případě zpětně prokázat, že daný konkrétní test byl proveden chybně. Ohledně údajného přepisu údajného telefonického hovoru s VZP žalovaná namítla, že takovýto list papíru má prakticky nulovou věrohodnost, neboť na tento list papíru mohl kdokoli napsat kdykoli cokoli. Současně je nad míru zřejmé, že jakýmikoli listinami, které se mají týkat komunikace žalobkyně se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, resp. jí vydaných „organizačních opatření“, nelze v principu ve sporu mezi účastníky tohoto řízení prokázat nic. Všeobecná zdravotní pojišťovna účastníkem tohoto řízení není a není ani subjektem, který by ve věci jakkoli figuroval, způsobem, který by mohl mít relevanci pro posouzení důvodnosti žaloby soudem. Závěry o poměru speciality mezi dvěma právními předpisy a o údajných konkrétních důsledcích, které by z ní měly plynout, však nelze činit takto „šmahem“, jak to činí žalobkyně. Žalobkyně např. cituje rozhodnutí Ústavního soudu, které se však vyjadřuje ve smyslu speciality zák. č. 94/2021 Sb. (tzv. pandemického zákona) „vůči dosavadním právním předpisům upravujícím krizové stavy“. Zákon o zdravotních službách však není právním předpisem upravujícím krizové stavy. V dalším odstavci pak žalobkyně hovoří o specialitě ve vztahu k „zákonu o ochraně veřejného zdraví“, což však není Zákon o zdravotních službách, který stanoví v § 11a povinnost klíčovou pro posouzení důvodnosti žaloby v tomto řízení. Žalobkyně rovněž opět argumentuje tím, že „získání povolení by bylo příliš časově náročné“, tedy je nutno opět připomenout, že podstatou zde posuzované věci je, že žalobkyně prováděla testování v místech (firmách), pro které následně bylo vydáno nesouhlasné stanovisko KHS znemožňující vydání povolení krajského úřadu. Žaloba se přitom týká výkonů provedených v období před vydáním nesouhlasného stanoviska KHS. Vydání nesouhlasného stanoviska mělo přirozeně své důvody (k tomu viz níže), tedy žaloba se vztahuje k tomuto časovému období, nikoli k období, kdy žalobkyně souhlasné stanovisko KHS (potažmo povolení krajského úřadu) neměl vydáno „pouze“ z časových důvodů. Žalobkyně pak dále zmiňuje judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou bylo rozhodováno o návrzích na zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydaných k omezení šíření pandemie SARS-CoV2. Nejvyšší správní soud zde porovnává legitimitu cíle spočívajícího ve zpomalení šíření pandemie ve vztahu k povinnosti poskytovatele zdravotních služeb mít před poskytnutím zdravotní služby svobodný a informovaný souhlas pacienta, která plyne ze Zákona o zdravotních službách, resp. (v další věci) ve vztahu ke svobodě pohybu či právu na podnikání atd. Zmiňované rozsudky v tomto ohledu shledávají přednost legitimního cíle omezení šíření pandemie a konstatují tak ve většině případů přednost (specialitu) Zákona č. 94/2021 Sb. před příslušnými ustanoveními zákona o ochraně veřejného zdraví (č. 258/2000 Sb.), což jak již zmíněno je jiný zákon než Zákon o zdravotních službách. Jediný ze zmíněných rozsudků konstatuje, pokud jde o antigenní testování, specialitu Zákona č. 94/2021 Sb. ve vztahu k zákonnému ustanovení povinnosti poskytovatele zdravotních služeb mít před poskytnutím zdravotní služby svobodný a informovaný souhlas pacienta, které je obsaženo v Zákoně o zdravotních službách. Ani toto však není právní otázka, která je podstatou posouzení důvodnosti žaloby v této, shora označené věci. Z těchto závěrů Nejvyššího správního soudu, které shledaly jako legitimní, že s ohledem na cíl spočívající v omezení šíření pandemie lze antigenní testování na přítomnost SARS-CoV2 provádět bez svobodného informovaného souhlasu, přitom zcela jistě nelze (jak tvrdí žalobce) vyvodit, že by tím bylo zároveň řečeno, že pokud jde o provádění tzv. antigenního testování poskytovatelem zdravotních služeb, by měla být „suspendována“ jeho povinnost dle ust. § 11a Zákona o zdravotních službách, tj. mít k provádění úkonů mimo zdravotnické zařízení povolení krajského úřadu, vydávané na základě souhlasného stanoviska KHS. Z toho, že mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, která povinné tzv. antigenní testování stanovila, výslovně (znovu) neuvádějí povinnost poskytovatele stanovenou v § 11a Zákona o zdravotních službách, nelze vyvozovat, že by pro tento případ neexistovala. Jak již bylo zmíněno, tato mimořádná opatření nejsou svou povahou, resp. svým účelem ani svým obsahem právními předpisy, jejichž cílem by bylo komplexně upravit podmínky poskytování zdravotních služeb během pandemie SARS-CoV2 a zcela tak „nahradit“ jejich úpravu, jak je stanovena Zákonem o zdravotních službách. Pokud tedy v těchto mimořádných opatřeních nejsou duplicitně k Zákonu o zdravotních službách opakovány povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb, nelze vyvozovat, že snad byly těmito mimořádnými opatřeními (resp. jméno FO č. 94/2021 Sb.) zrušeny. Jak je navíc zřejmé z listinných důkazů předložených v této věci, jak KHS tak krajský úřad vycházely i v době pandemie SARS-CoV2 z toho, že k provádění preventivních zdravotnických výkonů mimo zdravotnické zařízení povolení poskytovatele podle ust. § 11a Zákona o zdravotních službách nezbytné je. Vycházela z toho i sám žalobkyně, když o tato povolení i během pandemie SARS-CoV2 žádal. Její nynější argumentace je zjevně účelová. Žalovaná znovu konstatovala, že předmětná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví nejsou svou povahou, resp. svým účelem ani svým obsahem právními předpisy, jejichž cílem by bylo komplexně upravit podmínky poskytování zdravotních služeb během pandemie SARS-CoV2 a zcela tak „nahradit“ jejich úpravu, jak je stanovena Zákonem o zdravotních službách. Pokud tedy v těchto mimořádných opatřeních nejsou duplicitně k Zákonu o zdravotních službách opakovány povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb, nelze vyvozovat, že snad byly těmito mimořádnými opatřeními (resp. jméno FO č. 94/2021 Sb.) zrušeny. Žalovaná předložila k důkazu nesouhlasné závazné stanovisko KHS č.j. KHSMS č. účtu/OV/EPID ze dne 14. 6. 2021 (dále jen „Nesouhlasné stanovisko“), vydané k žádosti žalobce podle ust. § 11a odst. 4 Zákona o zdravotních službách. O existenci Nesouhlasného stanoviska je opřena argumentace žalované ve vyjádření k žalobě v této věci (viz body 8,9 vyjádření k žalobě), jelikož jeho existence byla žalované známa (z písemnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje „Postoupení podnětu“, jakož i z tohoto Podnětu samotného – viz důkazní návrhy k čl. III vyjádření k žalobě), ale doposud žalovaná neznala důvody, proč bylo stanovisko negativní. Ve vztahu k šesti firmám, jakožto místům provádění antigenního testování, kterých se týká tento spor a které jsou uvedeny pod bodem 10 vyjádření k žalobě, uvádí Nesouhlasné stanovisko tyto důvody: pokud jde o firmy právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., Vítkovické Slevárny, spol. s.r.o., EKOVA ELECTRIC a.s., je důvodem, že „v prostorách určených k manipulaci s biologickým materiálem (POC antigenních testů na přítomnost viru SARS-CoV-2) nejsou snadno čistitelné, omyvatelné a dezinfikovatelné povrchy (podlahy, nábytek), což neodpovídá požadavkům dle § 1 odst. 1 v příloze č. hodnota. odst. 3 vyhlášky č. 92/2012 Sb. o požadavcích na technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, a dle § 17 odst. 1 zákona č. 258/200 Sb., ve spojení s § 10 odst. 1 vyhlášky č. 306/2012 Sb. o podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče. Pokud jde o firmu RKL Slevárna, s.r.o., je důvodem, že „nejsou místnosti určené k odběrům biologických materiálů vybavené umyvadlem, což neodpovídá požadavkům dle §1 odst. 2 písm a) a příloha č. hodnota.I.A odst. 9b., vyhlášky č. 92/2012 Sb. o požadavcích na technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče.“ Žalobkyně v příloze k „replice“ soudu předložila dvě souhlasná stanoviska KHS vydaná k žádosti žalobce podle ust. § 11a odst. 4 Zákona o zdravotních službách, a to souhlasné stanovisko ze dne 9. 7. 2021 ve vztahu k firmám Vítkovické Slevárny, spol. s.r.o., RKL Slevárna, s.r.o., právnická osoba, EKOVA ELECTRIC a.s. a souhlasné stanovisko KHS ze dne 13. 7. 2021 ve vztahu k firmě právnická osoba. jméno FO základě těchto souhlasných stanovisek byla pak posléze vydána Krajským úřadem Moravskoslezského kraje i jim odpovídající povolení k provádění antigenního testování v prostorách těchto firem pro žalobkyni, a to dne 16. 7. 2021 (ve vztahu k prvnímu souhlasnému stanovisku dle předchozí věty) a 18. 10. 2021 (ve vztahu ke druhému souhlasnému stanovisku dle předchozí věty). Ve vztahu k poslední z uvedených firem, tj. právnická osoba. žalobkyně v příloze „repliky“ soudu předložila nesouhlasné stanovisko KHS ze dne 15. 11. 2021 k žádosti žalobce podle ust. § 11a odst. 4 Zákona o zdravotních službách, v jehož odůvodnění se uvádí, že „KHS provedla dne 9. 11. 2021 místní ohledání a zjistila nesoulad předloženého návrhu s požadavky předpisů v oblasti ochrany veřejného zdraví. Při místním šetření, …, bylo zjištěno, že společnost právnická osoba. nevyčlenila žádné prostory pro provádění POC antigenních testů na stanovení přítomnosti SARS-CoV-2 u svých zaměstnanců, neboť dle sdělení jejího pracovníka, nemají o tyto služby zájem. Z tohoto důvodu nemohlo být pracovníky orgánu ochrany veřejného zdraví ohledání prostor provedeno, neboť žádné prostory nebyly zpřístupněny.“ Shora uvedené nové podklady tak zcela zřejmě dokládají skutkový stav, na kterém je postavena argumentace žalované v této věci, tj. že v období březen a duben 2021 ve vztahu k prostorám shora uvedených firem žalobkyně nedisponovala povolením příslušného krajského úřadu k poskytování výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení. Resp. ještě konkrétněji, že ve vztahu k prostorám těchto firem bylo dne 14. 6. 2021 vydáno ze strany KHS Nesouhlasné stanovisko, přičemž teprve následně, dne 9. 7. 2021, resp. dle 13. 7. 2021, bylo vydáno stanovisko souhlasné a posléze i potřebné povolení krajského úřadu, to však s výjimkou firmy právnická osoba., ve vztahu k níž bylo opětovně dne 15. 11. 2021 vydáno ze strany KHS stanovisko nesouhlasné. Ze shora citovaných pasáží Nesouhlasného stanoviska je přitom zřejmé, že důvody spočívaly v nesplnění konkrétně specifikovaných hygienických předpokladů, které plynou z právních předpisů. Je přitom (i pro laika v oboru zdravotnictví) zřejmé, že tyto nezbytné hygienické standardy mají z hlediska kvality prováděného antigenního testování svou nepochybnou reálnou důležitost. Souhlasná stanoviska byla ze strany KHS pro tyto prostory zjevně udělena až teprve poté, co byla učiněna opatření, aby tyto potřebné hygienické standardy byly zajištěny. Tomuto skutkovému stavu zcela odpovídá dosavadní argumentace žalované v této věci, tj. že výkony spočívající v antigenním testování provedené na těchto místech v období březen a duben 2021 nebyly provedeny v souladu se zákonem, a tedy jde o neoprávněně vyúčtované služby ve smyslu ust. § 42 odst. 3 Zákona o veřejném zdravotním pojištění. Navrhla zamítnutí žaloby.

6. U jednání žalobkyně setrvala na žalobě v plném rozsahu.

7. U jednání žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

8. Ze smlouvy č. hodnota o úhradě zdravotní péče poskytované v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 13. 4. 2010 bylo zjištěno, že mezi účastníky byla uzavřena tato smlouva, kdy na základě čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a 9 se žalovaná zavázala hradit žalobkyni zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované, a to nejpozději do 30 kalendářních dnů od předání vyúčtování této zdravotní péče.

9. Z protokolu o zpracování faktury za zdravotní péči č. hodnota vystaveného žalovanou ze dne 15. 2. 2024 (735 stran) a z faktury č. hodnota splatné dne 18. 2. 2024 bylo zjištěno, že od 1. 3. 2021 do 31. 3. 2021 žalobkyně provedla 92 633 antigenních testů ve prospěch pojištěnců žalované v celkové hodnotě 32 488 245,76 Kč, žalovaná uznala provedení zdravotních služeb ve výši 27 426 304 Kč, za chybové označila služby ve výši 5 061 941,76 Kč. Žalovaná neuhradila žalobkyni částku 2 423 475,20 Kč, na kterou započetla vůči žalobkyni částku 1 892 835,84 Kč jako pohledávku údajně vyplývající z protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21 ze dne 11. 8. 2021.

10. Z protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 11. 8. 2021bylo zjištěno, že žalovaná neuznala žalobkyni úhradu za antigenní testování v částce 2 423 475,20 Kč z důvodu porušení § 11a odst. 4 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování., neboť žalobkyně neměla souhlasné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví.

11. Z námitky žalobkyně proti protokolu o provedené kontrole č. Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 25. 8. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně si podala námitky s tím, že s postupem žalované nesouhlasí a žádá o přehodnocení závěrů protokolu.

12. Ze stanoviska žalované k námitkám žalobkyně proti Reviznímu protokolu ze dne 23. 9. 2021 bylo zjištěno, že výkon Anonymizováno (PRŮKAZ ANTIGENU SARS COV-2 REALIZOVANÝ V RÁMCI PLOŠNÉHO TESTOVÁNÍ) u zaměstnanců uvedených zaměstnavatelů: právnická osoba; ABB adresa; právnická osoba; Anonymizováno Anonymizováno a.s.; právnická osoba.; právnická osoba nebyl proveden v souladu se zákonem (konkrétně byl proveden mimo zdravotnické pracoviště bez povolení KÚ MSK jako příslušného krajského úřadu, tudíž v rozporu s ust. § 11a ZoZS) a tedy byl k úhradě vykázán v rozporu s RS a nemůže být tedy ze strany ČPZP uhrazen, respektive pokud uhrazen byl, je žalovaná oprávněna požadovat zpětnou úhradu či pohledávku započíst (čl. 4 odst. 9 RS). Výkony byly poskytnuty mimo zdravotnické zařízení bez povolení KÚ MSK v rozporu s ust. § 11a ZoZS a tudíž vyúčtovány v rozporu s RS. Žalovaná trvá na svém stanovisku uvedeném v Protokolu. Námitky žalobkyně bohužel nelze akceptovat z důvodů uvedených výše. Dle ust. § 43 ZoVeZP zdravotní pojišťovny podléhají kontrole státních orgánů České republiky a jsou povinny dbát na to, aby nedocházelo k neúčelnému vynakládání jim svěřených finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění. Pokud kontrola prokáže neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování hrazených služeb, zdravotní pojišťovna takovéto služby neuhradí. Pakliže již k úhradě došlo, je povinna tyto prostředky ČPZP vymáhat všemi prostředky.

13. Z přepisu telefonického spojení ze dne 18. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně předložila listinu, která má být přepisem telefonického rozhovoru pracovnice žalobkyně paní jméno FO s pracovnicí Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) paní jméno FO. Pracovnice VZP sděluje, že žalobkyně má své IČZ a IČP a může testovat celoplošně kdekoliv, dostane zaplacená test, když bude testovat pod kódem 99949, je tam 350 Kč. Z hovoru vyplývá, že mohou zahájit celoplošné testování.

14. Z návrhu žalované na uznání dluhu a dohody o splátkách ze dne 31. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná vyzvala žalobkyni, aby jako dlužník uznala vůči žalované jako věřiteli částku 2 423 475,20 Kč z revize vykázané zdravotní péče, která proběhla z PZS v srpnu 2021, prostřednictvím informačního systému žalované na podnět Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

15. Ze sdělení žalobkyně k návrhu na uznání dluhu ze dne 5. 2. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně nemůže přistoupit k navrhovanému uznání dluhu a dohodě o splátkách, kdy naopak setrvává na svém požadavku k následné a bezodkladné úhradě těchto služeb ze strany žalované.

16. Z rozhodnutí o udělení povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení vydaných Krajským úřadem Moravskoslezský kraj, odbor zdravotnictví ze dne 16. 7. 2021, čj. MSK č. účtu a ze dne 18. 10. 2021 č.j. MSK č. účtu bylo zjištěno, že žalobkyně získala povolení k poskytování zdravotnických výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení.

17. Ze závěrů právního stanoviska zpracovaného tituly před jménem jméno FO dne 8. 9. 2021 bylo zjištěno, že při svém právním posouzení dospěli k závěru, že žalobkyně byla oprávněna provádět antigenní testování ve firmách i bez jednotlivých povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení dle § 11a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v platném znění. Jakýkoliv jiný výklad by popíral smysl opatření MZ10 i MZ16 a odporoval by i smyslu vyhlášení nouzového stavu. Zároveň by opačný výklad byl vážným zásahem do základních principů právního státu i principu legitimního očekávání, který žalobkyni v tomto případě jednoznačně svědčí.

18. Ze závěrů právního stanoviska zpracovaného Anonymizováno & Anonymizováno advokátní kancelář, s. r. o. ze dne 20. 9. 2021 bylo zjištěno, že relevantní mimořádná opatření vydávána ministerstvem zdravotnictví představují velmi specifické akty, vydané za velmi specifické situace – v době nouzového stavu. Žalobkyně mohla legitimně očekávat, že za daných okolností není nutné (a ani vhodné) vyčkávat do vydání povolení dle ZZS. To by navíc s ohledem na lhůty k vydání rozhodnutí dle správního řádu bylo vydáno až dlouho poté, kdy bylo nezbytné zahájit testování. Tomu nasvědčovala mimo jiné skutečnost, že z opatření MZ16 ani opatření MZ10 povolení dle § 11a ZZS jako podmínka úhrady výkonů nevyplývá. Proto se zpracovatel kloní k závěru, že s ohledem na popsané okolnosti nárok na úhradu výkonů existuje. Prvotní absence povolení ve smyslu § 11a ZZS byla jeho pozdějším získáním zhojena. A to zejména s ohledem na to, že žalobkyně nejednala úmyslně protiprávně, ale naopak v návaznosti na informaci od osoby, od které mohla oprávněně očekávat podání pravdivé a úplné informace. Ještě zásadnější je skutečnost, že výkony prováděla se stejným zázemím (personální, odborné, materiální), s jakým jej prováděla poté, co potřebné povolení získala. Přechodná absence povolení dle § 11a ZZS jako formálního úředního dokumentu nemá žádný vliv na materiální podmínky provedených výkonů, které byly prováděny způsobilými pracovníky subjektu, který v krátké době příslušné povolení získal. Věc by mohla být hypoteticky řešena pouze v rovině správní (potenciální spáchání přestupku). I zde však lze očekávat, že by jednání žalobkyně obstálo. Nelze totiž hovořit o porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu společnosti. Žalobkyně naopak naplnění zájmu společnosti zásadním způsobem přispívala. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je proto vyloučena i odpovědnost za přestupek. Nejde však pouze o vyloučení spáchání přestupku. Nebyl-li ohrožen právem chráněný zájem společnosti, pak nebyl ohrožen ani zájem, který sleduje § 11a ZZS. Nelze tedy hovořit o materiálním porušení zákona. Za takové situace zcela odpadá argument, o který VZP opírá své odmítání úhrady výkonů provedených žalobkyní. Zpracovatel považuje za významný argument materiální znak provádění výkonů, tedy přítomnost odborného personálu. V tomto ohledu je zásadní text odůvodnění MZ16, jehož výklad vylučuje úhradu pouze v případě, že je testování prováděno laickými osobami: „Provedení testu laickou osobou není zdravotní službou ve smyslu příslušných právních předpisů (test není prováděn zdravotnickým pracovníkem na náležité odborné úrovni v rámci poskytování zdravotních služeb), a samotný test, který je zdravotnickým prostředkem, nelze v případě použití laickou osobou uhradit z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Z veřejného zdravotního pojištění jsou plně hrazeny výkony vyšetření RT-PCR a POC antigenní test, pokud je prováděn k tomu příslušným poskytovatelem zdravotních služeb podle mimořádného opatření MZ č.j. MZDR č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno.“ Roli hraje i skutečnost, že žalobkyně byla ve správnosti svého postupu utvrzována i samotnou VZP, která výkony i přes nyní tvrzenou vadu po určitou dobu hradila. Žalobkyni tak svědčí i právo na ochranu dobré víry a legitimního očekávání. To vše navíc za situace, kdy stát vyvíjel tlak na bezodkladné a velmi rozsáhlé testování, kdy podobná akce nemá v historii ČR obdoby a nesplnění povinnosti testování by mělo pro povinné zaměstnavatele zásadní negativní účinky (omezení/zastavení provozu, ztráta zakázek a obchodních partnerů, ušlý zisk). Za takové situace, s přihlédnutím k relevantní judikatuře, má zpracovatel za to, že žalobkyně má nárok na to, aby jí byly provedené výkony zdravotní pojišťovnou uhrazeny. V případě, že by žalobkyni i přes vše výše uvedené nebyly uhrazeny provedené výkony, vznikla by na její straně škoda, jejíž rozsah by představovala příslušná fakturovaná, avšak neproplacená částka. Dle konkrétních okolností se přitom nemusí jednat pouze o částku neuhrazenou samotnou VZP, ale i dalšími subjekty (pojišťovnami), které by odmítly úhradu výkonů, o jejichž řádném provedení byla žalobkyně přesvědčena v návaznosti na sdělení VZP. V takovém případě je třeba posoudit, v jakém postavení VZP vůči žalobkyni vystupovala a z jakého titulu je případně odpovědná za způsobenou škodu (vedle naplnění dalších podmínek odpovědnosti za škodu a zkoumání postavení a vědomosti zadavatele o rozhodných skutečnostech). V úvahu připadá primárně odpovědnost dle OZ, případně odpovědnost za škodu v režimu OdpŠk (nesprávný úřední postup, viz dále). Otázku, jakým způsobem, lze jednání VZP v tomto smyslu kvalifikovat, považuje zpracovatel za klíčovou (vedle posouzení splnění dalších podmínek povinnosti nahradit škodu). Z informací předložených žalobkyní vyplývá, že při svém jednání vycházela ze sdělení VZP. Tedy z informace, resp. rady. jméno FO posuzovanou situaci tak může dopadat ustanovení § 2950 OZ (věta druhá), které upravuje škodu způsobenou informací nebo radou tak, že ji váže na podmínku, kdy škoda musela být (informací nebo radou) způsobena vědomě, resp. by musela být shledána přítomnost úmyslu (alespoň nepřímého) na straně VZP. Pro učinění závěru s vyšší mírou jistoty by bylo zejména nezbytné zkoumat podrobně jednání VZP, resp. konkrétní pracovnice, která sdělení vůči žalobkyni učinila, a to včetně její vědomosti o možném způsobení škody. Výsledky prvotní analýzy však naznačují, že s možným vznikem škody na straně žalobkyně byla přinejmenším srozuměna, když uvedla: „Ano, vy dostanete zaplacený ten test, když budete testovat pod tím kódem 99949, takže tam je 350 Kč.“ S ohledem na povahu veřejného zdravotního pojištění je třeba zkoumat i alternativu, že VZP v daném případě vystupovala v takovém postavení, které by (v kombinaci se splněním dalších podmínek) zakládalo povinnost k náhradě škody dle OdpŠk. VZP rozhoduje o individuálních žádostech o úhradu zdravotních služeb, které jsou jinak ze zdravotního pojištění nehrazeny nebo jsou hrazeny jen za určitých podmínek, ve správním řízení. V některých situacích tak vystupuje v pozici správního orgánu, resp. její činnost lze považovat za výkon veřejné správy. V případě § 13 ZVZP, který se službami hrazenými ze zdravotního pojištění primárně zabývá, však toto přímo nevyplývá. Nelze tak učinit s jistotou závěr o tom, že by zde zdravotní pojišťovna (za popsaných konkrétních okolností) vystupovala ve vrchnostenském postavení, resp. že by byla splněna výše zmíněná podmínka dle § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Pokud by tomu však bylo, lze mít za to, že s ohledem na podání nesprávné informace (resp. rady) a objektivní odpovědnost dle § 2 OdpŠk by byla založena povinnost k náhradě škody žalobkyni. Uplatnění nároku na náhradu škody se zabývají ustanovení OdpŠk. Pro úplnost lze zmínit, že OdpŠk upravuje i možnost státu požadovat regresní úhradu na příslušných úředních osobách.

19. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 2. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby zaslal žalované předžalobní výzvu, která byla žalované doručena do datové schránky dne 22. 2. 2024.

20. Z reakce právního zástupce žalované na předžalobní výzvu ze dne 14. 3. 2024 bylo zjištěno, že nárok žalobkyně považuje za neoprávněný a zcela jej odmítá. Trvá na svém stanovisku.

21. Z protokolu o zpracování faktury za zdravotní péči č. hodnota vystaveného žalovanou (457 stran) ze dne 12. 3. 2024 a faktury č. hodnota bylo zjištěno, že za měsíc duben 2021 žalobkyně provedla 96 940 antigenních testů v celkové hodnotě 33 998 796,80 Kč. Po „čištění dat“ žalovaná potvrdila řádné provedení zdravotních služeb (antigenního testování) v měsíci dubnu 2021 v hodnotě 30 883 351,04 Kč, co do částky 3 115 445,76 Kč považuje žalované zdravotní výkony za chybové. Žalovaná vůči žalobkyni započítává částku 530 639,36 Kč jako pohledávku údajně vyplývající z protokolu o provedené kontrole poskytovatele zdravotních služeb č. 01534/21 ze dne 11. 8. 2021.

22. Z předžalobní upomínky ze dne 20. 3. 2024 bylo zjištěno, že ohledně zaplacení částky 530 639,60 Kč žalobkyně také zaslala žalované předžalobní výzvu, která byla doručena do datové schránky žalované dne 21. 3. 2024.

23. Z reakce žalované na předžalobní výzvu ze dne 28. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná i nadále považuje nárok žalobkyně za neoprávněný a zcela jej odmítá.

24. Z podnětu právnická osoba Moravskoslezského kraje (KHS) ze dne 23. 6. 2021 adresované Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje bylo zjištěno, že KHS vydala nesouhlasné závazné stanovisko k poskytování zdravotní péče mimo zdravotnické zařízení dne 14. 6. 2021 níže uvedeným firmám: 1) právnická osoba, adresa, 2) Anonymizováno adresa, 3) právnická osoba, CTP adresa, 4) Anonymizováno Anonymizováno a.s., adresa, 5) právnická osoba., adresa, 6) RKL Slevárna, s.r.o., adresa. KHS má důvodné podezření, že žalobkyně na území Moravskoslezského kraje poskytovala či v současné době ještě poskytuje ve výše uvedených firmách zdravotní výkony v rámci preventivní péče zaměřené na předcházení onemocnění a jeho včasné rozpoznání, aniž by disponovala souhlasným závazným stanoviskem KHS, a v návaznosti na něj povolením, které uděluje Krajský úřad Moravskoslezského kraje v souladu s § 11a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

25. Z dopisu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru zdravotnictví, ze dne 1. 7. 2021 pod názvem „Postoupení podnětu právnická osoba Moravskoslezského kraje ve věci provádění antigenního testování na COVID-19“ adresovaného Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, žalovaná, Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR, Oborová zdravotní pojišťovna právnická osoba, právnická osoba Vojenská zdravotní pojišťovna ČR bylo zjištěno, že žalobkyni vydal krajský úřad rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb dne 24. 2. 2021, pod č. j. MSK č. účtu, s nabytím právní moci dne 17. 3. 2021. Následně bylo žalobkyni vydáno v souladu s ust. § 11a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“) několik povolení k poskytování zdravotních výkonů rámci preventivní péče zaměřené na předcházení onemocnění a jejich včasné rozpoznání – antigenní testování COVID-19. Zároveň doplňujeme, že krajský úřad eviduje i další žádosti o povolení (v řádu desítek míst), která bude v nejbližší době vydána, k dnešnímu dni však nejsou pravomocná. Krajský úřad Vám tímto v příloze předkládá obdržený podnět KHS MSK včetně přehledu míst, pro která byly krajským úřadem vydána na základě souhlasného stanoviska KHS MSK povolení (již pravomocná) za účelem Vašeho případného dalšího postupu. Zároveň si Vás krajský úřad dovoluje požádat, pokud budou z Vaší strany činěny nějaké kroky, o zaslání jejich výsledku.

26. Z nesouhlasného závazného stanoviska právnická osoba ze dne 14. 6. 2021 č. j. Anonymizováno č. účtu/Anonymizováno/Anonymizováno bylo zjištěno, že KHS nesouhlasí s návrhem žalobkyně na k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení spočívající v provádění POC antigenních testů na přítomnost viru SARS-CoV-2 výtěrem z nosu a sliznice nosohltanu u zaměstnanců v místě: právnická osoba, adresa, právnická osoba., adresa, RKL Slevárna, s.r.o., adresa, právnická osoba., se sídlem právnická osoba. adresa, areál průmyslové zóny adresa, Hyundai Glovis Czech republic s.r.o., právnická osoba adresa, právnická osoba., Pobočka adresa, právnická osoba, adresa, právnická osoba., pracoviště adresa, Vítkovické Slevárny, spol. s.r.o., adresa, EKOVA ELECTRIC a.s., adresa- kancelář personalisty.

27. Ze závazného stanoviska KHS ze dne 9. 7. 2021, č. j. KHSMS č. účtu/OV/EPID bylo zjištěno, že KHS souhlasí s návrhem žalobkyně k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení spočívající v odběru biologického materiálu za účelem přímé diagnostiky SARS-CoV-2 metodou antigenních testů výtěrem z nosu, nosohltanu a následné vyhodnocení těchto testů v době od 15. 7. 2021 do 15. 7. 2022 ve dnech pondělí – pátek od 8,00 – 18,00 hod. dle požadavků objednavatele v místě: Vítkovické právnická osoba., adresa, právnická osoba, adresa, právnická osoba, adresa, EKOVA ELECTRIC a.s., adresa.

28. Ze závazného stanoviska KHS ze dne 13. 7. 2021, č. j. KHSMS č. účtu/OV/EPID bylo zjištěno, že KHS souhlasí s návrhem žalobkyně k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení, spočívajících v provádění odběrů biologického materiálu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC antigenních testů, v období od 15. 7. 2021 do 31. 12. 2021, a to na odběrovém místě právnická osoba., adresa.

29. Z nesouhlasného závazného stanoviska právnická osoba ze dne 15. 11. 2021 č. j. KHSMS č. účtu/OV/EPID bylo zjištěno, že KHS nesouhlasí s návrhem žalobkyně na k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení spočívající v provádění POC antigenních testů na přítomnost viru SARS-CoV-2 v místě právnická osoba., adresa.

30. Z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. 7. 2021, č. j. MSK č. účtu bylo zjištěno, že žalobkyni se uděluje povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení v rozsahu odběrů biologického materiálu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 metodou antigenních testů výtěrem z nosu, nosohltanu a následné vyhodnocení těchto testů v místech: Vítkovické právnická osoba., adresa, právnická osoba, adresa, právnická osoba, adresa, EKOVA ELECTRIC a.s., adresa.

31. Z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 18. 10. 2021, č. j. MSK č. účtu bylo zjištěno, že žalobkyni se uděluje povolení k poskytování zdravotních výkonů v rámci preventivní péče mimo zdravotnické zařízení v rozsahu odběrů biologického materiálu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC antigenních testů, v období od 15. 7. 2021 do 31. 12. 2021, a to na odběrovém místě právnická osoba., adresa.

32. Z mimořádného opatření ze dne 14. 12. 2020, č. j.: Anonymizováno č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno (MZ 10) bylo zjištěno, že toto mimořádné opatření zavádělo plošné provádění POC antigenních testů u všech osob, které jsou účastny zdravotního pojištění v ČR. Opatření směřovalo k maximální prevenci přenosu nákazy virem SARS-CoV-2, a to zejména včasnou detekcí bezpříznakových infikovaných osob, oddělením osob zdravých od osob nemocných a dodržováním potřebných hygienicko-epidemiologických opatření.

33. Z mimořádného opatření ze dne 1. 3. 2021, č. j.: Anonymizováno č. účtu-Anonymizováno/Anonymizováno/Anonymizováno (MZ 16) bylo zjištěno, že toto mimořádné opatření nařídilo povinné testování zaměstnanců s tím, že zaměstnavatelé, kteří zaměstnávali alespoň 250 osob, byli povinni zajistit nejpozději ode dne 3. 3. 2021 pro své zaměstnance POC antigenní testy na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prováděné poskytovatelem zdravotních služeb nebo testy na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, které lze použít laickou osobou, a to s frekvencí alespoň jedenkrát za týden. Opatření MZ 16 stanovilo, že testování bude probíhat na pracovišti zaměstnavatele a jen výjimečně mimo pracoviště zaměstnavatele. V závěru opatření MZ 16 je uvedeno, že z veřejného zdravotního pojištění jsou plně hrazeny výkony vyšetření RT-PCR a POC antigenní test, pokud je prováděn k tomu příslušným poskytovatelem zdravotních služeb podle mimořádného opatření MZ č. j. Anonymizováno č. účtu Anonymizováno 10/Anonymizováno/Anonymizováno (Anonymizováno Anonymizováno).

34. Z usnesení vlády ČR ze dne 12. 3. 2020 č. hodnota bylo zjištěno, že s účinností od 14. 3. 2020 byl nařízen zákaz vstupu do ČR. Z usnesení vlády ČR ze dne 14. 3. 2020 č. hodnota bylo zjištěno, že s účinností od 14. 3. 2020 byl zákaz maloobchodního prodeje a provozování služeb. Z usnesení vlády ČR ze dne 15. 3. 2020 č. hodnota bylo zjištěno, že s účinností od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 byl zakázán volný pohyb osob na území ČR s výjimkami uvedenými v tomto usnesení.

35. Z organizačního opatření VZP ČR č. 4/2021 bylo zjištěno, že toto opatření upravovalo vykazování a úhradu antigenních testů, přičemž zde není výslovně uvedena nutnost povolení pro provádění výkonů mimo stávající místa poskytování zdravotnických služeb.

36. Z dopisu žalované ze dne 18. 2. 2025 adresovaného žalobkyni bylo zjištěno, že z podkladů předložených žalobkyní neplynou nové skutečnosti, na základě kterých by žalovaná uznala sporné pohledávky. Mimosoudní řešení věci nepovažuje za možné.

37. Z právního stanoviska právnická osoba, ze dne 9. 6. 2025 bylo zjištěno ze závěrů stanoviska, že KHS při posuzování žádosti žalobkyně podle § 11a odst. 4 ZZS – tj. pro potřeby provádění preventivní péče mimo zdravotnické zařízení – zkoumala splnění podmínek kladených citovanými právními předpisy na prostory zdravotnických zařízení, aniž by se zabývala smyslem a účelem daného ustanovení a důvody pro jeho přijetí. Důvody, pro které KHS vydala nesouhlasné závazné stanovisko, jsou tak v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 11a ZZS a nemůže k nim být přihlíženo. Smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený Smlouvou má soukromoprávní povahu. Vzhledem k zásadám, na kterých spočívá soukromé právo, mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, společenské situaci, v rámci které bylo antigenní testování prováděno, skutečnosti, že žalovaná část antigenního testování uhradila, a dalším okolnostem posuzované věci, nemůže existence nesouhlasného závazného stanoviska KHS, natožpak při zohlednění důvodů pro jeho vydání, odůvodnit neuhrazení žalobkyní de lege artis provedeného antigenního testování. Závěry tohoto Právního stanoviska a právní úvahy v něm obsažené vyjadřují jejich právní názor a jejich interpretaci právních a jiných zdrojů, na které v tomto Právním stanovisku odkazovali. Upozornili, že není možné s jistotou odhadnout budoucí praxi soudů nebo správních orgánů a že jejich právní názory se mohou od uvedených právních úvah lišit. Závěry tohoto Právního stanoviska jsou určeny výhradně pro žalobkyni a odrážejí stav právních předpisů do dne jeho vypracování.

38. Z doplnění právního stanoviska právnická osoba ze dne 24. 6. 2025 bylo zjištěno z jeho závěrů, že žalovaná odmítá uhradit žalobkyni část antigenního testování, protože žalobkyně obdržela nesouhlasná závazná stanoviska KHS. Žalovaná tak uvádí, že se jedná o neoprávněné nebo nesprávně vyúčtované hrazené služby, které může žalovaná podle ustanovení § 42 odst. 3 ZoVZP odmítnout uhradit. Ustanovení § 42 ZoVZP dává právo ČPZP kontrolovat „využívání a poskytování hrazených služeb a jejich vyúčtování zdravotní pojišťovně, a to z hlediska objemu a kvality, včetně dodržování cen u poskytovatelů a pojištěnců.“ Bližší podmínky kontroly ze strany revizních lékařů jsou stanoveny v § 42 odst. 3 ZoVZP. Dané ustanovení dopadá na jiné situace a existence nesouhlasného závazného stanoviska, nadto nesprávného, viz. Právní stanovisko, nezakládá neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování hrazených služeb ve smyslu ustanovení § 42 odst. 3 ZoVZP. Podmínkou uhrazení výkonu antigenního testování totiž nebyla existence povolení podle § 11a ZZS. ČPZP proto nemůže odmítnout uhradit zbývající část antigenního testování s odkazem na § 42 odst. 3 ZoVZP. Závěry tohoto doplnění Právního stanoviska a právní úvahy v něm obsažené vyjadřují jejich právní názor a interpretaci právních a jiných zdrojů, na které v tomto doplnění Právního stanoviska odkazovali.

39. Z emailu žalobkyně ze dne 31. 7. 2025 byli zjištěno, že po jednání mezi účastníky dne 26. 6. 2025 plánují další jednání mezi účastníky na říjen 2025.

40. Z organizačního opatření žalované ze dne 3. 3. 2021, aktualizace 31. 5. 2021 bylo zjištěno, že toto opatření upravovalo vykazování a úhradu antigenních testů, přičemž zde není výslovně uvedena nutnost povolení pro provádění výkonů mimo stávající místa poskytování zdravotnických služeb.

41. Z informací ZP MV ČR ze dne 4. 3. 2021, 8. 3. 2021, 1. 6. 2021 bylo zjištěno, že předpokladem pro úhradu zdravotních služeb je i to, že externí poskytovatel má oprávnění k poskytování zdravotních služeb v prostorách firmy.

42. Z dohody o narovnání ze dne 14. 5. 2025 uzavřené mezi právnická osoba a žalobkyní bylo zjištěno, že strany mezi sebou zavřely dohodu o narovnání dle § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdy původním předmětem sporů byla skutečnost, že žalobkyně neměla povolení dle § 11a ZZS a podle RBP pojišťovny neměla na úhradu nárok. Žalobkyně odkázala na mimořádnost situace s tím, že aplikační přednost měla jednotlivá opatření MZ ČR platná v té době. Po pečlivém zvážení všech okolností strany mezi sebou uzavřely dohodu o narovnání s tím, že došlo ke zpětvzetí žalob a zastavení řízení u deseti soudních sporů, které strany mezi sebou vedly.

43. Z článku pod názvem Lege artis – náležitá odborná úroveň a profesní standardy sepsaného jméno FO, advokátem (zdroj Zdravotnické fórum 8/2012) předloženého žalovanou vyplývá, že „Pro lékaře a další zdravotníky jsou závazné pouze ty postupy, které stanoví obecně závazný právní předpis, například zákon, nebo na základě zákonného zmocnění podzákonný právní předpis, například nařízení vlády nebo vyhláška Ministerstva zdravotnictví. Pokud obecně závazný právní předpis stanoví závazná pravidla a postupy při poskytování zdravotních služeb, je povinností poskytovatele zdravotních služeb a každého zdravotníka tato pravidla respektovat“. 44. jméno FO základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla klientům žalované zdravotní služby (antigenní testování) v měsíci březnu a dubnu 2021. Žalovaná odmítla uhradit žalobkyni poskytnuté zdravotnické služby s tím, že v období března až května 2021 žalobkyně prováděla zdravotnické výkony (antigenní testy) bez příslušného povolení orgánu ochrany veřejného zdraví a tím porušila ustanovení §11a odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „ZZS“). Žalovaná má pravdu v tom, že poskytovatel pracovně-lékařských, který nemá sídlo přímo v areálu podniku, musí požádat příslušný krajský úřad o vydání povolení k poskytování zdravotních služeb mimo zdravotnické zařízení podle § 11a ZZS. Je všeobecně známo a řada lidí covidovou pandemii pamatuje, že od února 2021 se stala situace ve vývoji pandemie kritická, a proto vláda přijala opatření k provádění preventivního vyšetření na přítomnost SARS-CoV-2. Jednalo se o mimořádné opatření MZ16 ze dne 1. 3. 2021 navazující na mimořádné opatření MZ10. Toto mimořádné opatření MZ16 nevyžadovalo povolení dle § 11a ZZS. Jednalo se totiž o bezprecedentní situaci, kdy stát vydával mimořádná opatření v závislosti na vývoji situace kolem pandemie COVID-19. Mimořádné opatření je podzákonný právní předpis, ale v dané době se jednalo o mimořádnou situaci, o pandemii virového onemocnění, kdy nikdo nevěděl, jak se situace bude vyvíjet a ačkoli § 11a ZZS nebyl zrušen, povolení dle tohoto ustanovení nebylo vyžadováno. Žalobkyně byla oprávněna provádět antigenní testování bez jednotlivých povolení. Jakýkoli jiný výklad by popíral smysl mimořádných opatření MZ10 a MZ16. Žalobkyně doložila, že povolení získala dodatečně. Dle názoru soudu žalobkyně v posuzované době provedla úkony lege artis v souladu se smlouvou a příslušnou právní úpravou a odkázala na mimořádnost situace, kdy bylo třeba provádět antigenní testování i bez povolení dle §11a ZZS. Soud se přiklonil k argumentům žalobkyně, že zejména v měsíci březnu a dubnu 2021 nebylo nutné povolení dle § 11a ZZS. S odkazem na § 42 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění nelze odmítnout úhradu antigenního testování, když se nejedná o neoprávněné ani nesprávně vyúčtované služby. V době mimořádných opatření MZ10 a MZ16 antigenní testování nemuselo splnit podmínku získání povolení dle § 11a ZZS. Je nutné si uvědomit, že se jednalo o bezprecedentní situaci a bylo nutno reagovat rychle, pokud se týká antigenního testování. Každý z nás si pamatuje a ví, že to byla mimořádně složitá doba, kdy nikdo nevěděl, co bude, řada lidí situaci srovnávala s pandemií tzv. Španělské chřipky s velkými ztrátami na životech. Přístup žalované lze hodnotit jako příliš formalistický. Přitom je nutné vycházet z kontextu doby. Argumenty žalované by měly své opodstatnění, kdyby v uvedené době (březen, duben 2021) nebyl vyhlášen nouzový stav a neplatila by mimořádná opatření. Anebo, kdyby mimořádná opatření navzdory kritické situaci vyžadovala povolení dle § 11a ZZS. Ani VZP ani žalovaná ve svých organizačních opatřeních v té době neměly uvedené, že externí poskytovatel má mít oprávnění k poskytování zdravotních služeb v prostorách firmy, jak tomu měla např. ZP MV ČR. S tím koresponduje také přepis telefonického hovoru mezi pracovnicí žalobkyně a pracovnicí VZP. Právní posouzení předložená žalobkyní soud považuje za správná, článek předložený žalovanou je z roku 2012 a nezahrnuje situaci v případě pandemie a platnosti mimořádných opatření. A žalobkyně zákon neporušila, postupovala v souladu s konkrétní situací a úpravou platnou v dané době (březen, duben 2021). Dále soud uvádí, že nelze přezkoumávat v civilním soudním řízení zákonnost správního rozhodnutí. Jak uvedla žalovaná, žalobkyně měla využít zákonných prostředků ve správním řízení, které by posoudily zákonnost závazného stanoviska právnická osoba. S ohledem na výše uvedené soud vyhověl žalobě v plném rozsahu pod výroky I. a II.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 271 936 Kč (výrok III.). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 121 170 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 892 835,84 Kč do 27. 3. 2024 a od 28. 3. 2024 z tarifní hodnoty ve výši 2 423 475,20 Kč sestávající ze 2 úkonů po 15 900 Kč a 2 režijních paušálů po 300 Kč za 1) převzetí věci a přípravu, 2) sepis žaloby 29. 2. 2024, dále 5 úkonů po 18 020 Kč 1) podání ze dne 28. 3. 2024, 2) podání ze dne 6. 8. 2025, 3) podání ze dne 4. 11. 2025, 4) účast u jednání dne 4. 11. 2025, 5) účast na vyhlášení dne 11. 11. 2025, včetně 1 režijního paušálu po 300 Kč a 4 režijních paušálů od 1. 1. 2025 po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 124 600 Kč ve výši 26 166 Kč.

46. Lhůta k plnění je dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.