127 C 15/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 14 810 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 502 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 1 308,72 Kč, úroku 95,91 % ročně z částky 7 394,68 Kč od [datum] do [datum] ve výši 449,28 Kč a úroku 8,5 % ročně z částky 7 394,68 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 165 254 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 14 810 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku, z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezhotovostním převodem finanční prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni spolu s úrokem ve výši 151,61 % ročně a poplatky vrátit v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 869 Kč, přičemž tak v celém rozsahu neučinila, když žalovaná uhradila celkem částku ve výši 129 105 Kč, pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 8 607 Kč, dlužný úrok za poskytnutí úvěru ve výši 1 212,32 Kč, smluvní pokutu 2 495 Kč (tj. smluvní pokuta ve výši 5 x 499 Kč za prodlení se splacením splátek o délce minimálně 30 dnů, a to splátek [číslo]), smluvní pokutu 1 308,72 Kč (tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 8 607 Kč za každý den prodlení od [datum] do [datum]) a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 400 Kč (tj. 12 x 200 Kč za každou splátku u které se žalovaná ocitne v prodlení, tedy u splátek 4, 5, 6, 17, 18, 19, 20, 41, 45, 46, 19, 50). Žalovaná ani přes výzvu žalobkyně ke dni podání žaloby neuhradila ničeho.

2. K ústnímu jednání dne [datum] se dostavila toliko žalovaná. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalobkyně.

3. Úvodem nutno zkonstatovat, že ačkoli žalovaná u jednání uznala v celém rozsahu nárok žalobkyně, soud nemohl vydat rozsudek pro uznání, neboť nárok žalobkyně je bez bližšího zkoumání s ohledem na výši úrokového příslušenství v rozporu s právními předpisy (rovněž je pak v rozporu s právními předpisy z dalších důvodů – jak je níže odůvodněno) a podle ust. § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (ust. § 99 odst. 1 o. s. ř.).

4. Soud tak po provedeném dokazování u jednání vzal z listinných důkazů za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako návrh na uzavření smlouvy/smlouva o úvěru [číslo] označené datem [datum], že v této je žalovaná označena jako„ klient“ jménem, příjmením a rodným číslem datem narození a žalobkyně jako„ poskytovatel úvěru“. V listině se účastníci dále dohodli tak, že žalobkyně poskytne žalované 35 000 Kč a žalovaná tuto částku s dalšími poplatky žalobkyni vrátí, a to celkem 137 712 Kč. Listina je opatřena podpisy obou účastníků tohoto řízení.

6. Z listiny označené jako oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] že žalobkyně schválila poskytnutí úvěru žalované ve výši 35 000 Kč s měsíčními splátkami 2 869 Kč.

7. Z listiny označené jako DOKLAD O VYPLACENÍ ÚVĚRU - OTISK DAT Z ELEKTRONICKÉHO VÝPISU PŘI POHYBU NA ÚČTU, že žalobkyně zaslala dne [datum] žalované na účet označený ve smlouvě 35 000 Kč.

8. Z listiny označené jako hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo: [číslo] označené datem [datum], že v jednotlivých kolonkách jsou stran žalované uvedeny tyto údaje: pravidelný měsíční příjem – 11 500 Kč; druh příjmu – rodičovská; ostatní příjmy – 5 300 Kč, celkem příjmy – 16 800 Kč, celkem výdaje – 7 090 Kč (z toho 3 410 Kč životní minimum žalobkyni, 1 dítě v domácnosti 2 000 Kč, bydlení 1 680 Kč); volné zdroje 8 710 Kč; rodinný stav – svobodná; forma bydlení – vlastní; vzdělání – maturita; 9. Z listiny označené jako výpis záznamů z registru [příjmení], že v této jsou kolonky u jména žalované označené jako„ dlužná částka po spl.“ a„ počet dlužných splátek“ je uvedena nula.

10. Z listiny označené jako VÝPIS Z NEBANKOVNÍHO REGISTRU KLIENTSKÝCH INFORMACÍ (NRKI), že u jména žalované je uvedeno skóre 273, což dle tabulky v druhé polovině listiny představuje tzv. kategorii I. –„ nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně zamítán.“ 11. Z oznámení Úřadu práce České republiky – Krajská pobočka v Ostravě ze dne [datum], že žalovaná pobírá rodičovský příspěvek ve výši 11 500 Kč.

12. Z oznámení Úřadu práce České republiky – Krajská pobočka v Ostravě ze dne [datum], že žalovaná pobírá také příspěvek na bydlení ve výši 5 329 Kč.

13. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti. Listina označená jako vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek neobsahovala žádné skutečnosti mající vliv na rozhodnutí soudu (úročením pohledávky se soud v daném případě v rámci právního hodnocení vůbec nezabýval – srov. odst. 22. a násl. tohoto rozsudku).

14. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:

15. Žalovaná se dne [datum] dohodla s žalobkyní tak, že jí žalobkyně poskytne částku 35 000 Kč, kterou žalovaná žalobkyni s dalšími poplatky vrátí; žalovaná žalobkyni doposud zaplatila 129 105 Kč; žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy mezi účastníky řízení (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

19. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 588 odst. o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

23. Soud ujednání mezi účastníky řízení hodnotí jako smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Klíčovou relevanci přitom v projednávaném sporu mají citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

24. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze rovněž zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke které soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

26. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že tuto svou povinnost splnila prostřednictvím dokladů získaných od žalované a rovněž prostřednictvím nebankovních registrů klientských informací. Z důkazů žalobkyní předložených soud zjistil, že příjmovou stránku žalované žalobkyně zkoumala mj. z oznámení Úřadu práce České republiky o poskytování dávek – rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení žalované, v dalším (to se týká zejména výdajové stránky) se pak žalobkyně spolehla na tvrzení samotné žalované, aniž by takto získané údaje ověřovala. Informace, které stran své výdajové stránky žalovaná žalobkyni poskytla, jsou nadto zcela nereálné, když tvrzené náklady na bydlení ve výši 1 680 Kč nedosahují prakticky ani jedné třetiny nákladů na bydlení v nejlevnějších jednopokojových bytech v obvyklých případech. I když žalovaná dle svých tvrzení bydlí v bytě/domě v osobním vlastnictví, je zjevné, že žalobkyně přinejmenším v tomto rozsahu na ověření výdajové stránky žalované zcela rezignovala. Žalobkyně si dále ani nevyžádala například výpis z účtu žalované, aby mohla řádně posoudit, kterak žalovaná běžně hospodaří, popř. jiný zdroj, jenž by jí takovou informaci mohl vyjevit. Pakliže taková zjištění např. nebyla v možnostech žalobkyně (neměla je jak zjistit), vůbec neměla v takovém případě žalované úvěr poskytnout. Je navíc zjevné, že sama žalobkyně si byla vědoma potenciálního rizika u splácení úvěru žalovanou, když u žalované se v nebankovním registru klientských informací uvádí, že žalovaná má nízké body do interní databáze, tudíž je zde vyšší riziko stran úspěšného splacení. Jestliže žalobkyně úvěr žalované přesto poskytla, je nutno toto jednání brát výlučně k její tíži, a tedy v neprospěch platnosti celé smlouvy. Soud proto byl připraven žalobkyni poučit dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Jelikož po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované neposoudila řádně úvěruschopnost žalované, dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost soud dodává, že záznamy z veřejně dostupných lustrací (SOLUS a NRKI) jsou pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalované, a to i ve spojení s ostatními důkazy, zcela nedostatečné.

27. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku a smluvních pokutách. Žalobkyně by tak měla právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., nicméně žalovaná oproti obdržení částky 35 000 Kč zaplatila žalobkyni dohromady 129 105 Kč, lze tudíž uzavřít, že žalovaná není z titulu předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni dlužna ničeho. Proto soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého plně procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovaná žádné náklady nepožadovala, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.