127 C 22/2023

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Doležílka a přísedících Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno-Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno D. sídlem Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 57 946 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 57 946 Kč s 15% úrokem z prodlení od datum do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 898 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 57 946 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne datum, přičemž pracovní poměr byl ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne datum. Žalovaný neoprávněně přijal příplatky za práci za všechny soboty a neděle v období od datum do datum a příplatky za práci ve svátek dne datum a datum, a to ve výši celkem 57 946 Kč, kdy následnou kontrolou bylo z dostupných evidencí zjištěno, že žalovaný v daném období žádnou práci nekonal. Žalovaný svůj dluh písemně uznal dne datum. V dohodě o rozvázání pracovního poměru se pak zavázal dlužnou částku uhradit do datum, což neučinil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalobou požadované částky do datum, avšak ani v takové lhůtě k zaplacení nedošlo.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že veškeré žalovanému vyplacené příplatky ať již v roce Anonymizováno či kdykoli v minulosti byly vyplaceny vždy řádně a plně v souladu s politikou žalobkyně – ta je navíc auditovaným subjektem s poměrně vysoce kvalifikovaným mzdovým a pracovním aparátem, a tedy jakákoli chyba nemohla být připuštěna, rozhodně ne na straně žalovaného. K platnému uznání dluhu dne datum nemohlo dojít, neboť měl být uznán dluh, který nemohl existovat. Navíc při uznání došlo k tlaku na žalovaného s tím, že jeho podpisem zůstane pracovní poměr žalovaného u žalobce zachován, k čemuž následně nedošlo a žalobkyně připravovala organizační změnu, na základě které mělo dojít k ukončení pracovního poměru žalovaného pro nadbytečnost. Lze tedy mít pochybnosti i okolnostech uzavření předmětného dokumentu ve vztahu k tísní a nápadně nevýhodným podmínkám pro žalovaného. Navrhováno bylo zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal v řízení nejprve ze shodných tvrzení účastníků řízení (srov. ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění – v textu rozsudku dále jen jako „o. s. ř.“) za prokázáno, že oba účastníci řízení připojili své podpisy k listině označené jako Pracovní smlouva s datem datum, listině označené jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem datum, listině označené jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem datum, listině označené jako Uznání dluhu a Dohoda o plnění s datem datum a listině označené jako Dohoda o rozvázání pracovního poměru s datem datum; že žalovanému byly žalobkyní vyplaceny částky v rozsahu, který je požadován žalobou; a že hrubý příjem žalovaného a odpracovaná doba odpovídají tomu, co bylo uvedeno v žalobě.

4. Dále vzal soud po provedeném dokazování z listinných důkazů za prokázané následující podstatné skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Pracovní smlouva s datem datum ve spojení s listinou označenou jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem datum a listinou označenou jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem datum, že účastníci řízení se dohodli tak, že žalovaný bude pro žalobkyni od datum pracovat jako řidič autobusu a později jako vedoucí autoprovozu, za což bude žalobkyní pravidelně odměňován. Listiny jsou opatřeny podpisy obou účastníků řízení.

6. Z listiny označené jako Uznání dluhu a dohoda o plnění (v textu rozsudku dále jen jako „Uznání“), že v listině je žalobkyně označena jako věřitel a žalovaný jako dlužník, a dále je v listině mj. uvedeno následující: „Dlužník prohlašuje, že věřitel má vůči jeho osobě pohledávku ve výši 57 946 Kč. Tato pohledávka vznikla z důvodu neoprávněně vyúčtovaných příplatků za práci v sobotu a neděli v souvislosti s pracovní pohotovostí za rok Anonymizováno. Dlužník uznává tuto částku za svůj dluh co do výše i důvodu vůči věřiteli a zavazuje se ji uhradit jednorázově – hotově pokladna Anonymizováno-Anonymizováno Anonymizováno.“ Listina je opatřena datem datum a podpisy obou účastníků řízení.

7. Z listiny označené jako Dohoda o rozvázání pracovního poměru, že účastníci řízení (žalobkyně označená jako zaměstnavatel a žalovaný jako zaměstnanec) se dohodli na ukončení vztahu založeného pracovní smlouvou ze dne datum, a to ke dni datum, přičemž v listině je mj. uvedeno následující: „Zaměstnavatel se zavazuje, že vyplatí zaměstnanci odchodné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. (...) Zároveň se zaměstnanec zavazuje, že zaměstnavateli uhradí do datum dlužnou jistinu 57 946 Kč, kterou se zavázal uhradit na základě Uznání dluhu a dohody o plnění ze dne datum.“ Listina je opatřena datem datum a podpisy obou účastníků řízení.

8. Z listiny označené jako Výzva k úhradě 57 946 Kč ve spojení s doručenkou datové zprávy, že žalobkyně vyzvala dne datum žalovaného k zaplacení žalobou požadované částky do 7 dnů od doručení výzvy.

9. Soud vzal dále ze svědeckých výpovědí za prokázané následující podstatné skutečnosti:

10. Z výpovědi tituly před jménem jméno FO, že svědkyně je zaměstnancem žalobkyně na pozici kvestora, kdy zajišťuje personální a ekonomický útvar. Ohledně skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně svědkyně jednala osobně s žalobcem, přičemž takových jednání se zaměstnanci mívá svědkyně větší množství a všechna vede stejně. S žalovaným proběhly dvě schůzky v říjnu roku Anonymizováno, kdy žalovaný byl informován o možnostech, které existují, tedy především byl upozorněn na to, že se chystá organizační změna a zaměstnavatel je připraven se s ním dohodnout. Žalovanému bylo řečeno, že může dojít k uzavření dohody o skončení pracovního poměru a byla mu nabídnuta výše odchodného, žalovaný si vzal čas na rozmyšlenou a na druhé schůzce navrhl svou variantu odchodného, přičemž pokud svědkyně ví, s touto žalobkyně souhlasila a byla vyhotovena dohoda o rozvázání pracovního poměru, která zároveň poté, co toto bylo konzultováno s právním referentem, obsahovala i údaj o tom, že žalovaný zaplatí žalobkyni konkrétní částku. Svědkyně slyšela o tom, že žalovaný má tvrdit to, že na něj měl být údajně činěn nátlak ohledně uznání dlužné částky, ale svědkyně si nic takového nevybavuje a má za to, že k něčemu obdobnému nedošlo. Pokud by na vzájemných schůzkách s žalovaným došlo k něčemu nestandardnímu, zcela jistě by si to svědkyně vybavila. Svědkyně přitom hovořila i s vedoucí personálního útvaru paní jméno FO, která v rámci schůzky s žalovaným rovněž nic nestandardního nezaznamenala. Chystaná organizační změna týkající se žalovaného mu byla vysvětlena, celá situace se řešila dlouhodobě. Uznání je standardní listinou žalobkyně a obsahuje v levé části u kolonky za věřitele podpis svědkyně, a dále je tam parafa pana jméno FO, který byl přímým nadřízeným žalovaného; obdobné listiny jako Uznání svědkyně obvykle podepisuje ještě před zaměstnancem a následně listinu předává zaměstnanci jeho nadřízený. K Uznání došlo na základě interního auditu, kdy se přišlo na to, že se neoprávněně vyplácely částky zaměstnancům, a to ještě před rokem Anonymizováno, ale žalobkyně se k tomu postavila tak, že se bude řešit jen rok Anonymizováno. Uznání žalovanému k podpisu předával pan tituly před jménem jméno FO a svědkyně nemá žádnou informaci o tom, že by při podpisu Uznání měl být na žalovaného vytvářen nějaký nátlak. Uznání dluhu se týkalo více zaměstnanců a až na žalovaného dlužnou částku všichni zaplatili. Svědkyně si nepamatuje, že by se vůči Uznání žalovaný jakýmkoliv způsobem vymezil, k podpisu takové listiny došlo před oněmi dvěma schůzkami, jak o nich svědkyně hovořila, přičemž ani na těchto schůzkách se toto, kromě toho, že se to projevilo do Dohody o skončení pracovního poměru, neřešilo. Svědkyně neví nic o tom, že by žalovanému bylo něco přislíbeno v rámci Uznání dluhu. Pokud někdy byla žalovanému nařízena pracovní pohotovost či práce přesčas, svědkyně nikdy neřešila, že by snad takovou práci žalovaný nevykonal.

11. Z výpovědi tituly před jménem jméno FO, že je zaměstnancem žalobkyně jako dispečer střediska dopravy od roku Anonymizováno a žalovaný byl jejím přímým nadřízeným od roku Anonymizováno do roku Anonymizováno a svědkyně ví, že někteří zaměstnanci museli žalobkyni vracet nějaké vyplacené částky, což se týkalo i žalovaného a souviselo to s pracovní pohotovostí.

12. Z výpovědi tituly před jménem jméno FO, že je bývalým zaměstnancem žalobkyně, kdy u ní působil v pozici vedoucího útvaru správy a provozu od datum do datum. Nadřízeným zaměstnancem svědka byla tituly před jménem jméno FO a nadřízeným žalovaného svědek. Dle svědka je předmětem řízení nárok žalobkyně na vrácení neoprávněně vyúčtovaných prostředků za pracovní pohotovost – to se týkalo více zaměstnanců, pouze žalovaný však takovou částku odmítl žalobkyni zaplatit. V roce Anonymizováno proběhl u žalobkyně interní audit, přičemž dle svědka bylo jedním z pochybení špatné účtování pracovní pohotovosti. Na základě pokynu svědek předložil žalovanému Uznání, které vycházelo z výsledků interního auditu a z výkazů práce, a toto žalovaný podepsal a řekl, že takovou částku zaplatí. Při předložení Uznání žalovanému na něj svědek nevyvíjel žádný tlak a zcela určitě žalovanému neřekl, že v případě nepodepsání Uznání dojde ke skončení pracovního poměru žalovaného a svědka – v té době již navíc svědek věděl, že u žalobkyně bude končit. Aktuálně svědek udržuje nahodilý kontakt s žalovanou, resp. jejími zaměstnanci.

13. Z výpovědi žalovaného jako účastníka řízení bylo dále zjištěno, že dle žalovaného žádný audit neproběhl, tituly před jménem jméno FO toliko na základě sdělení mzdové účetní rozhodla, že každý, kdo měl pracovní pohotovost, bude odměnu za ni vracet. Žalovaný a další asi 4 řidiči přitom pracovní pohotovost drželi. Žalovaný dále uvedl, že mu tituly před jménem jméno FO oznámil rozhodnutí kvestorky o vrácení peněz za pracovní pohotovost, přičemž mu tituly před jménem jméno FO měl říct, že má podepsat Uznání, jinak s ním i s tituly před jménem jméno FO bude ukončen pracovní poměr, a že se to pak případně bude dál řešit v rámci odměn, tudíž žalovaný Uznání podepsal. Podle žalovaného byla v době držení pracovní pohotovosti samotná práce žalovaným vykonávána zhruba co 14 dnů, a to např. v zimě, kdy šlo o odklízení sněhu v objektu žalované.

14. Z ostatních v řízení provedených – a v rozsudku neuvedených – důkazů soud nezjistil žádné další podstatné skutečnosti, které by měly význam pro závěr o skutkovém stavu a jeho právní hodnocení. Soud zároveň k důkazu neprováděl zprávu o auditu předloženou žalobkyní, neboť tato se týkala jiného období, než za které žalobkyně požadovala vrátit žalovanému poskytnuté odměny a zároveň nebyla způsobilá prokázat tvrzení žalovaného s ohledem na jím nesené důkazní břemeno (srov. odst. 28 a násl. tohoto rozsudku).

15. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:

16. Účastníci řízení se dne datum dohodli tak, že žalovaný bude pro žalobkyni osobně pracovat jako řidič, a posléze vedoucí úseku autodopravy, dle pokynů žalobkyně, za což bude pravidelně odměňován. Žalobkyně posléze zjistila, že žalovanému byla vyplacena částka 57 946 Kč za práci o sobotách a nedělích v období od datum do datum a dvakrát o svátcích, ačkoliv taková práce vůbec nebyla uskutečněna, což žalovaný dobrovolně potvrdil dne datum v rámci Uznání. Žalobkyně vyzvala dne datum žalovaného k zaplacení uvedené částky do sedmi dnů od doručení výzvy, to však žalovaný neučinil.

17. Pro právní posouzení byla rozhodující především následující ustanovení právních předpisů:

18. Podle ust. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce – s přihlédnutím ke dni uvedenému v Uznání – ve znění účinném do 30. 11. 2022 platí, že pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

19. Podle ust. § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – s přihlédnutím ke dni uvedenému v Uznání – ve znění účinném do 4. 1. 2023 (v textu rozsudku dále jen jako „o. z.“) platí, že o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

20. Podle ust. § 587 odst. 1 o. z. platí, že kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

21. Podle ust. § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

22. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě především citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

23. Soud se v řízení zabýval nejprve tím, zda Uznání je třeba považovat za zdánlivé s ohledem na žalovaným tvrzenou neurčitost tohoto právního jednání, a rovněž tím, zda vedlo k platnému uznání dluhu, neboť žalovaný měl také za to, že Uznání platné nebylo. Dále pak soud po takovém vyhodnocení posuzoval, jaké mělo toto (případně určité a platné) právní jednání význam pro otázku důkazního břemene v řízení, a konečně bylo namístě uzavřít, zda takové břemeno bylo účastníkem řízení, jenž jím byl zatížen, uneseno. Soud přitom dospěl k následujícím závěrům.

24. Mezi účastníky řízení vznikl pracovní poměr, jenž byl dne datum založen pracovní smlouvou, a rozvázán byl na základě dohody obou účastníků ze dne datum. V mezidobí, konkrétně dne datum, bylo svědkem tituly před jménem jméno FO předloženo žalovanému Uznání, ke kterému žalovaný připojil svůj podpis a slíbil v něm uvedenou částku žalobkyni uhradit. Obecně lze říci, že projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit; vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. hodnota, ročník 1998, pod číslem hodnota přílohy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001 nebo aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Pokud jde o obsah Uznání, považuje jej podepsaný soud s přihlédnutím k uvedeným judikaturním závěrům za natolik jednoznačný, aby toto právní jednání uspělo co do své určitosti. Je zde totiž přesně vymezena dlužná částka (uvedením její konkrétní výše) a stejně tak důvod vzniku takového dluhu žalovaného (neoprávněně účtované příplatky za práci v sobotu a neděli v souvislostí s pracovní pohotovostí za rok Anonymizováno). Není zde ani žádný rozpor mezi jednotlivými větami či užitými výrazy. Soud si tak příliš nedovede představit, jak určitěji by žalobkyně měla v Uznání, které vyhotovila a předložila žalobci k případnému podpisu, uvést předmět takového uznání dluhu, a jednoznačně se tak nelze ztotožnit s názorem žalovaného, že by Uznání bylo neurčité, a tedy zdánlivé (srov. shora cit. ust. § 553 odst. 1 o. z.).

25. Pokud jde o důvody pro případnou absolutní neplatnost Uznání, ke které by muselo být přihlédnuto i bez návrhu (srov. ust. § 588), ty nebyly soudem shledány, ani účastníky řízení tvrzeny. Žalovaný nicméně dále uváděl, že Uznání je (relativně) neplatné z toho důvodu, že bylo uskutečněno v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, stejně jako že měl být na žalovaného vyvíjen nátlak a v podstatě mu mělo být vyhrožováno. Takové důvody relativní neplatnosti lze právně podřadit pod shora citované ust. § 587 odst. 1 o bezprávné výhrůžce. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný k Uznání přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby takové právní jednání uskutečnil. Soud má naopak za to, že k žádnému tlaku ze strany žalobkyně vůči žalovanému nedošlo, neboť svědkyně tituly před jménem jméno FO v rámci svého výslechu uvedla, že v případě skončení pracovního poměru nedošlo mezi účastníky řízení k ničemu nestandardnímu a byť Uznání časově předcházelo dohodě o skončení pracovního poměru, v samotné dohodě je opětovně zmíněna povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku; pakliže by měl žalovaný od počátku výhrady vůči Uznání, lze si jen stěží představit, že by v podstatě totožný závazek znovu bez jakýchkoliv výhrad akceptoval. Uvedenému pak nasvědčuje i výpověď svědka tituly před jménem jméno FO, který vyloučil tvrzení žalovaného, podle něhož měl svědek žalovanému hrozit tím, že v případě nepodepsání Uznání bude pracovní poměr žalovaného i svědka ukončen – přinejmenším tak v tomto směru soud považuje výpověď žalovaného za vyvrácenou.

26. V případě všech v řízení vyslechnutých svědků přitom soud uzavírá, že o jejich věrohodnosti nemá důvod pochybovat, neboť nezaznamenal jakékoliv známky fabulace či záměrného zatajování skutečností, kdy zároveň výpovědi všech svědků byly v podstatných bodech ve vzájemném souladu. Pokud jde např. o okolnost, že svědkyně tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO jsou současnými zaměstnanci žalované, nemůže taková skutečnost sama o sobě vést k jejich případné nevěrohodnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněný pod č. hodnota v časopise Soudní judikatura, roč. 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka). I když ve vztahu k svědkovi tituly před jménem jméno FO žalovaný namítal, že tento si nebyl schopen vybavit okolnosti skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, ačkoliv o jiných záležitostech byl podrobně zpraven, nelze takovou skutečnost přisuzovat nevěrohodnosti svědka, nýbrž spíše slábnutí jeho paměťové stopy – bez povšimnutí nelze ponechat v tomto směru fakt, že svědek disponoval listinami týkajícími se Uznání a nikoliv skončení pracovního poměru žalovaného, tudíž je logické, že k prvému jmenovanému byl schopen poskytnout podrobnější výpověď.

27. Pokud jde o skutečnost, na kterou upozorňoval žalovaný, a sice že žalobkyně nepřistoupila k zápočtu své pohledávky vůči pohledávce žalovaného týkající se „odchodného“ vymezeného v dohodě o skončení pracovního poměru, je třeba především zmínit, že žalobkyně žádnou povinnost uskutečnit jednostranný zápočet neměla a záleželo toliko na ní, zda tak učiní či nikoliv. Přitom však nelze shledat nic kuriozního na tom, že k jednostrannému započtení žalobkyně nepřistoupila za situace, kdy „odchodné“ bylo v dohodě o skončení pracovního poměru vymezeno jako desetinásobek průměrného měsíčního výdělku žalovaného, neboť žalobkyně ke dni podepsání takové dohody nemusela znát přesnou výši takové pohledávky žalovaného (na rozdíl od pohledávky vlastní), a to za situace, kdy fakticky takovou dohodu připravovala tituly před jménem jméno FO, která u žalobkyně nepracuje jako mzdová účetní – i pokud by však žalobkyně (resp. tituly před jménem jméno FO) přesnou výši takové pohledávky žalovaného znala, na uvedeném závěru soudu by to ničeho nezměnilo.

28. Vzhledem k výše uvedenému lze dojít k dílčímu k závěru, a sice že Uznání představuje platné právní jednání, které žalovaného jednak zavazovalo a zavazuje, a jednak založilo právní domněnku existence dluhu v době uznání. To nevede k tomu, že by věřitel (žalobkyně) nemusel rozhodná skutková tvrzení umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět, naopak toto učinit musí (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka), což ale žalobkyně v daném případě jednoznačně splnila v rámci skutkové narace v žalobě uvedené. Důsledkem uznání závazku však je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Jinými slovy a prizmatem projednávané věci, v řízení bylo na žalovaném, aby prokázal jím tvrzenou skutečnost, že částku, kterou prostřednictvím Uznání uznal co do důvodu i výše, mu žalobkyně vyplatila po právu, tedy že skutečně odpracoval to, co dle žalobkyně (a textu Uznání) naopak neodpracoval.

29. Žalobce k prokázání vyvrácení existence uznaného závazku navrhoval především výslech svědků uvedených shora. Žádný z nich však neuvedl nic, co by takovému závěru nasvědčovalo, naopak se shodli (až na svědkyni tituly před jménem jméno FO, která si na takovou skutečnost nepamatovala) na tom, že u žalobkyně proběhl audit, na základě kterého bylo zjištěno, že konkrétním zaměstnancům byly neoprávněně vyplaceny částky související s jejich pracovní pohotovostí. Žádný svědek neuvedl, že by např. došlo k omylu při takovém auditu, nebo že by ke svým závěrům žalobkyně dospěla účelově s úmyslem poškodit žalobce či cokoliv jiného, co by mohlo nasvědčovat případné neexistenci závazku uvedeného v Uznání. Pokud přitom jde o výslech žalovaného, který měl neexistenci závazku plynoucího z Uznání rovněž prokázat, je třeba uvést, že žalovaný především zdůrazňoval, že držel pracovní pohotovost (taková skutečnost přitom v řízení nebyla sporná), nebyl však schopen přesně vymezit, v kterých dnech, za něž žalobkyně požadovala vrátit vyplacenou odměnu, skutečně pracoval, tudíž ani výslech žalovaného nebyl způsobilý prokázat to, že dluh žalobkyní tvrzený nevznikl.

30. S přihlédnutím k tomu, že důkazní břemeno ohledně neexistence závazku vyplývajícího z Uznání nesl žalovaný a uvedené se mu prokázat nedařilo (srov. výše), přistoupil soud ve vztahu k němu k poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., žalovaný však po takovém (opětovném – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. hodnota, ročník 2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka) poučení žádné další důkazy nenavrhl. Soudu tak nezbylo než uzavřít, že v případě svého tvrzení, že závazek vyplývající z Uznání nevznikl, žalovaný neunesl důkazní břemeno.

31. S ohledem na vše výše uvedené lze uzavřít, že vzhledem k určitému a platnému Uznání soud v souladu s ust. § 133 o. s. ř. a citovanou judikaturou vzal v žalobě tvrzené skutečnosti, kterých se týkalo Uznání, za prokázány a žalobě v celém rozsahu vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Úroky z prodlení byly žalobkyni přiznány v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to (v souladu s požadavkem žalobkyně) od data splatnosti dle předžalobní upomínky zaslané žalovanému. Lhůta k plnění byla určena podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého zavázal soud žalovaného zaplatit v řízení plně procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 898 Kč, která se skládá z paušálních náhrad po 300 Kč za deset úkonů (výzva k plnění, návrh ve věci samé, příprava účasti na jednání dne datum, účast na jednání dne datum, příprava účasti na jednání dne datum, účast na jednání dne datum, které přesáhlo dvě hodiny, což tvoří dva úkony, příprava účasti na jednání dne datum a účast na jednání dne datum, které přesáhlo dvě hodiny, což tvoří dva úkony) dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 898 Kč. Pokud jde o podání žalobkyně ze dne datum, nebyla za takový úkon paušální náhrada přiznána, neboť se nejednalo o podání ve věci samé. Lhůta k plnění plyne z ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí (exekuci).