140 C 19/2025

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 84 541,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 58 813 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 16. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 20 409 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 79 222 Kč za dobu od 24. 6. 2025 do 15. 8. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 409 Kč za dobu od 16. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 58 813 Kč za dobu od 16. 8. 2025 do zaplacení, částky 5 319,30 Kč a úroku ve výši 78,07 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 24. 6. 2025 do 16. 7. 2025 ve výši 3 043,13 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 17. 7. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 6. 2025 dosáhne částky 252 057 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 787,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 79 222 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 5 319,20 Kč. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 64 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 4 987 Kč spolu s úrokem ve výši 78,07 % ročně, počínaje od března 2025. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka a bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný do zesplatnění úvěru uhradil celkem 5 187 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni 17. 5. 2025 a dosud nesplacená jistina a nezaplacené úroky z úvěru se staly součástí nové jistiny ve výši 75 991,74 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni podle bodu 6.1. smlouvy právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč a dále dle bodu 6.2. smlouvy právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč. Dále byla v bodě 6.5. smlouvy sjednána v případě nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny, a proto žalobkyně požaduje po žalovaném i zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 319,30 Kč za dobu od 24. 6. 2025 do vyhotovení žaloby. Dle bodu 2.2. smlouvy žalobkyně požaduje i zaplacení úroku ve výši 78,07 % ročně z původní jistiny úvěru ve výši 63 787,58 Kč od 24. 6. 2025 do 16. 7. 2025 a poté ve výši 12 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 17. 7. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 252 057 Kč. Součástí všech splátek byla i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet uvěr ve výši 611 Kč, jak bylo sjednáno v Příloze č. 1 smlouvy. Dlužná částka úhrady za pojištění činí celkem 1 833 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání dne 7. 11. 2025 se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Soud provedl k důkazu listiny předložené a navržené žalobkyní a z provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 13. 2. 2025 žalobkyně podepsala smlouvu o úvěru. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvaného bydliště, shodnou s adresou pro doručování, dále zde bylo uvedeno jeho telefonní číslo, email a číslo účtu. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 64 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky běžícími od poskytnutí peněžních prostředků ve 48 splátkách ve výši 4 987 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 78,07 % ročně. V místě podpisu žalovaného je uvedeno „Jedinečný kód , Anonymizováno, “. Předmětem Dodatku č. 1 k této smlouvě je žádost žalovaného o podpis návrhu smlouvy elektronicky a uzavření smlouvy elektronicky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. V místě podpisu žalovaného je uvedeno „Jedinečný kód , Anonymizováno, “. Přílohou č. 1 bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr za měsíční poplatek 611 Kč. I tato příloha byla podepsána jedinečným kódem (zjištěno ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, včetně Dodatku č. 1 a Přílohy č. 1). Uvedením podpisu „Jedinečný kód , Anonymizováno, “ byly označeny i informace obsažené v listinách Prohlášení klienta/Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Přihláška do pojištění a informačním dokumentu Pojištění schopnosti splácet úvěry. Z listiny Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A) bylo zjištěno, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavíraná na dálku – tzv. produkt A, je sjednáván poradci společnosti , právnická osoba, . (úvěrový poradce, TLS operátor, externí úvěrový poradce) s klientem telefonicky či osobně. Smluvní dokumenty klient podepisuje 10-ti místným náhodně vygenerovaným číselným kódem pomocí odpovědní SMS. Datum a čas veškeré komunikace s klientem (SMS, email a AML platby) jsou ze strany společnosti , právnická osoba, . evidovány a uchovávány. Žalobkyně oznámila žalovanému akceptaci úvěrové smlouvy dopisem ze dne 14. 2. 2025, který byl doručen žalovanému odeslán na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě. Zásilka byla poštou vrácena zpět odesílateli s poznámkou nevyzvednuto (zjištěno z Oznámení o schválení úvěru včetně dodejky). V den podpisu smlouvy byl vyhotoven i formulář se základními informace týkající se předmětného spotřebitelského úvěru (zjištěno z Předsmluvního formuláře). Z listiny Hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný je zaměstnaný s čistým měsíčním příjmem 28 646 Kč. Na výdaje byla započtena částka životní minima ve výši 4 860 Kč, částka 5 546 Kč na bydlení, tj. celkové výdaje 10 000 Kč, a rezerva 1 000 Kč. V doplňujících údajích byla uvedena adresa zaměstnavatele, informace o rodinném stavu žalovaného, dosaženém vzdělání a formě bydlení (státní/obecní). Z Výplatního lístku ve spojení s Potvrzením o příchozí úhradě soud zjistil, že čistý příjem žalovaného v prosinci 2024 činil 27 090 Kč a za leden 2025 pak 27 435 Kč. K datu 12. 2. 2025 13:04:49 nebyly uvedeny k výsledku hledání podle rodného čísla žalovaného v registru SOLUS žádné negativní informace (zjištěno z Výpisu záznamů z registru SOLUS). Z předložené listiny Ověření v registru NRKI soud zjistil, že dotaz v registru provedlo 7 bank a finančních institucí, u kterých žalovaný žádal o úvěr, se zařazením do III. kategorie (60 bodů do interního scóre). Dne 13. 2. 2025 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho běžný účet částku 64 000 Kč (zjištěno z Dokladu o vyplacení úvěru ve spojení s Potvrzením o příchozí úhradě). Žalovaný žalobkyni uhradil žalobkyni celkem 5 187 Kč (zjištěno z Karty klienta). Výzvou k zaplacení ze dne 19. 5. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné 2. a 3. splátky, Výzvou k zaplacení ze dne 17. 6. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné 2., 3. a 4. splátky a dopisem ze dne 22. 6. 2025 oznámila žalovanému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, vyzvala jej k uhrazení částky 79 222 Kč (zjištěno z Oznámení). U žádné z těchto listin nebylo prokázáno odeslání a ani doručení žalovanému. Dne 13. 8. 2025 žalobkyně odeslala žalovanému na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu, jíž žalovaného vyzvala k okamžité úhradě částek uplatněných v žalobě. Výzva byla doručována žalovanému dne 14. 8. 2025 (zjištěno z Předžalobní výzvy ve spojení s Podacím archem a Sledováním zásilky). Z výpisu ze seznamu subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně od 11. 5. 2018 má povolení ČNB k činnosti podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Žádná zjištění soud nečinil z kopie občanského průkazu žalovaného a z důvodu nadbytečnosti ani z listin Důkaz o odeslání 1 Kč, Informace o vyplacení a Důkaz o přijaté SMS pro vyplacení.

5. Po právní stránce soud zhodnotil smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZoSÚ“).

6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/77, ECLI:EU:C:1978:49). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

10. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

11. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

12. Soud nevzal za prokázáno, že žalobkyně při uzavírání smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť žalobkyně vůbec nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když v této oblasti se omezila na uvedení ničím nepodložených částek. Žalovanému byl žalobkyní poskytnut úvěr za situace, kdy žalobkyně bezpečně znala pouze příjmovou situaci žalovaného. Při zohledňování výdajů žalovaného žalobkyně použila státem publikované údaje o životním minimu, což jí nezbavuje povinnosti řádně zkoumat skutečnou výdajovou stránku. Zákonem stanovená výše životního minima je pouze minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Tato částka následně slouží jako podklad pro výpočet případných dalších nároků. Rozhodně se nejedná o částku, za kterou průměrný člověk dlouhodobě žije a z níž uspokojí všechny své dlouhodobější potřeby. Tato částka nic nevypovídá o skutečných výdajích žadatele o úvěr. Rovněž tak žalobkyně nijak neověřovala údaje žalovaného o způsobu bydlení a nákladech vynakládaných na bydlení ve výši 5 546 Kč. Co se týče ověření bonity klienta prostřednictvím údajů z jeho bankovního účtu, si žalobkyně nechala předložit klientem pouze výpis transakcí prokazující připsání výplaty od zaměstnavatele na jeho účet. Ze všech žalobkyní předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že prověření úvěruschopnosti klienta prováděla pouze za účelem formálního zajištění podkladů pro poskytnutí úvěru, což odporuje požadavku zákona. Na základě provedených zjištění nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru č. , hodnota, pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

13. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni vyzvat k případnému doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů a poučit ji dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ovšem žalobkyně se svou dobrovolnou neúčastí u jednání připravila o možnost tohoto poučení. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost sdělovat ještě před jednáním účastníkům, že v žalobě s ohledem na uplatněný nárok popř. absentují žalobní tvrzení, nebo že se případně určitá jimi tvrzená skutečnost z navržených důkazů neprokazuje. Soud totiž činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.

14. Provedenými důkazy vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 64 000 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni celkem 5 187 Kč. První výzva k plnění, která byla prokazatelně doručena žalovanému, byla až dne 14. 8. 2025 předžalobní výzva.

15. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že žalobkyně poskytla žalovanému bez prokázaného právního důvodu částku 64 000 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je povinen toto obohacení vrátit. Žalovaný uhradil toliko 5 187 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 58 813 Kč (nevrácené peněžní prostředky). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení za dobu od 16. 8. 2025, což je první prokázaný den prodlení žalovaného. Splatnost nebyla dle názoru soudu sjednána a žalovaný byl podle § 1958 odst. 2 o. z. povinen poprvé plnit až poté, kdy k tomu byla žalobkyní vyzván. Výše zákonného úroku z prodlení činila k okamžiku vzniku prodlení žalovaného 11,5 % ročně, a proto soud zavázal žalovaného platit úrok z prodlení v této výši.

16. Ohledně zbývajících dílčích uplatněných nároků soud žalobu zamítnul (výrok II.).

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně se původně žalobou domáhala zaplacení částky 84541,30 Kč spolu s příslušenstvím v podobě smluvního a zákonného úroku z prodlení od 29. 6. 2021 do zaplacení. Soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 58 813 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 8. 2025 do zaplacení. Procesní úspěch žalobkyně činí 30 %. Plně úspěšné žalobkyni by vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 16 678 Kč (plus DPH), které sestávají z odměny advokáta ve výši 11 250 Kč za dva úkony právní služby ve výši podle ust. § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) a písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen vyhláška), a odměny ve výši jedné poloviny tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby podle ust. § 7 ve spojení s ust. § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby ve výši dle § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem 1 200 Kč, a zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 228 Kč. Jelikož byla žalobkyně úspěšná v 30 %, přiznal jí soud na nákladech řízení částku 5 003,40 Kč, spolu s 21 % DPH ve výši 784,40 Kč dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 5 787,80 Kč. V souladu s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 byla stanovena přiměřená odměna advokáta podle výše uvedené vyhlášky, neboť soud má zato, že tato částka odpovídá účelně vynaloženým nákladům, které žalobkyně musela vynaložit, aby úspěšně hájila své právo u soudu. Jelikož byla žalobkyně v řízení zastoupena advokátem, je žalovaný povinen podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně.

18. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když ke stanovení lhůty odlišné soud neshledal důvodu.