27 C 130/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zdržující se na adrese: adresa žalovaného o zaplacení 13 108 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3 848 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 16. 4. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 260 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 1. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 848 Kč za dobu od 1. 1. 2022 do 15. 4. 2022, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 269,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit státu – České Republice na soudním poplatku 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Ostravě.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 13 108 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 1. 1. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 5. 5. 2021 prostřednictvím internetu smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] kdy žalovanému byla bezhotovostně na účet poskytnuta částka ve výši 10 650 Kč a tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2 130 Kč a úrokem ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný tak však neučinil, pročež se dluh stal v souladu se smlouvou splatným dne 1. 1. 2022. Žalovaný na dlužnou částku uhradil toliko 6 802 Kč, pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 10 650 Kč, poplatek za čerpání úvěru 2 130 Kč a účelně vynaložené náklady za mimosoudní vymáhání dlužné částky ve výši 363 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se vyjádřil u jednání dne [datum], když uvedl, že s žalobou nesouhlasí, neboť žalovaná částka je příliš vysoká a neodpovídá tomu, co žalovaný od žalobkyně skutečně čerpal.

3. K ústnímu jednání dne [datum] se dostavil toliko žalovaný. Žalobkyně se z jednání omluvila a soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalobkyně.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] opatřené datem [datum], že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do celkové výše 50 000 Kč a žalovaný vrátit poskytnutou částku včetně dalších plateb. Žalovaný je v listině označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvalého bydliště, číslem OP, e-mailem.

6. Z výpisu z účtu žalovaného za únor 2021, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil 16 850,13 Kč, konečný zůstatek 28,60 Kč, na účet celkem přišlo 24 338 Kč a odešlo 41 159,53 Kč.

7. Z listiny označení jako Výzva k úhradě – předžalobní upomínka ze dne [datum] vč. Podacího archu ze dne [datum], že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do [datum], když mu výzva byla zaslána dne [datum] na adresu uvedenou ve smlouvě.

8. Z nesporných tvrzení obou účastníků vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému prostřednictvím jednotlivých plateb (čerpání) částku ve výši 10 650 Kč.

9. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených důkazů, soud nezjistil žádné další podstatné skutečnosti, které by měly význam pro právní hodnocení skutkového stavu.

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne 5. 5. 2021 dohodl s žalobkyní tak, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku 10 650 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni spolu s dalšími úhradami vrátit; žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky žalobkyni vrátit; žalovaný obdržel od žalobkyně právě částku 10 650 Kč a doposud uhradil částku 6 802 Kč; žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalobou požadované částky do [datum].

11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva jako taková přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak má na mysli ust. § 562 odst. 1 o. z. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle ust. § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě ani netvrdila, že by jakkoliv zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, tedy že by zkoumala jak příjmovou, tak výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně soudu sice předložila výpis z účtu žalovaného za jeden měsíc, avšak toliko z tohoto jednoho výpisu nemohly být žalobkyni zřejmé pravidelné příjmy a výdaje žalovaného, a pakliže přesto pouze z tohoto výpisu žalobkyně vyšla, je zjevné, že na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala, neboť z výpisu je patrné, že výdaje žalovaného za tento jeden měsíc vysoce přesáhly jeho příjmy. Soud byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani jakákoliv vedlejší ujednání o dalších platbách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s ust. § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení v celkovém rozsahu 3 848 Kč vrátit (žalobkyně zaslala žalovanému bezhotovostním převodem částku ve výši 10 650 Kč, což bylo mezi účastníky řízení nesporné, a žalovaný doposud žalobkyni uhradil toliko částku 6 802 Kč). Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní upomínkou ze dne [datum], která mu byla odeslána dne [datum], soud tak má podle ust. § 573 o. z. za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den po odeslání, přičemž žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do [datum], tudíž se žalovaný dostal do prodlení [datum] a žalobkyně tak má podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkem částky 11 040 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 3 848 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí) a neúspěšná byla co do částky 9 260 Kč (výrok II. tohoto rozhodnutí). Je tedy zjevné, že převážně procesně úspěšnější byl žalovaný (z větší části byla žaloba zamítnuta) a jeho celkový úspěch tak představuje 83,9 % a neúspěch 16,1 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalovanému přiznal 67,8 % nákladů řízení, které žalovanému vznikly. Soud žalovanému přiznal doložené hotové výdaje, a to ušlou mzdu dle potvrzení společnosti [právnická osoba] za 2 hodiny ve výši 2 x 163,14 Kč, tedy celkem 326,28 Kč, kdy žalovaný odjížděl na jednání k podepsanému soudu dne [datum] z pracoviště v [obec], přičemž jednání se konalo ve 14 hodin a pracovní doba žalovaného trvá od 6 do 14 hodin, tudíž za účelem včasného dostavení se k jednání považuje soud jako účelný odchod z pracoviště žalovaného v [obec] ve 12 hodin. Dále bylo žalovanému přiznáno jízdné ve výši 19 Kč z [obec] u [obec] do [obec] dle doložené jízdenky. Jízdné z [obec] do [obec] doloženo nebylo, tudíž soud žalovanému přiznal obvyklé jízdné, a to 52 Kč (viz jízdné např. na internetových stránkách https://idos.idnes.cz/vlakyautobusymhdvse/spojeni/).

24. Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 397,28 Kč pak náleží žalobkyni 67,8 %, což představuje částka 269,36 Kč.

25. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, z něhož uhradila soudní poplatek ve výši 800 Kč, elektronický platební rozkaz ve věci vydán nebyl a věc byla převedena do řízení C, přičemž s ohledem na ustanovení položky 2 bod 2 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek ve věci uhrazen dle položky 1 písm. a) sazebníku poplatků, a to ve výši 1 000 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit státu na soudním poplatku částku 200 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě, jak je uvedeno ve výroku IV. Lhůta splatnosti byla určena v souladu s ust. § 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.