27 C 137/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 23 337 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 12 741 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 146,87 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 596 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 88,27 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 23 337 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] prostřednictvím internetu úvěrovou smlouvu, kdy žalované byla bezhotovostně na účet poskytnuta částka 15 000 Kč a tuto částku spolu s poplatkem ve výši 495 Kč byla žalovaná povinna žalobkyni vrátit. K uzavření ověření žalované při podpisu smlouvy došlo prostřednictvím platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaná žalobkyni zaslala. Dále byl sjednán poplatek za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 713 Kč a úrok v pevné výši 735 Kč. Celý úvěr byl splatný ve 24 splátkách, přičemž žalovaná toliko dne [datum] uhradila 2 259 Kč. Žalované dále byla vyúčtována smluvní pokuta ve výši dohromady 2 793 Kč. [příjmení] uvedených částek žalobkyně požadovala i jistinu 14 998 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u obou jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Úvěrová smlouva opatřené datem [datum], že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši [částka] a žalovaná vrátit celkovou částku 23 215 Kč. Žalovaná je v listině označena svým jménem a příjmením, rodným číslem a adresou trvalého bydliště. V kolonce„ parametry a podmínky“ úvěru je v položce ověřovací poplatek uvedeno 1 Kč. Na konci listiny je u jména žalované uvedeno:„ IP adresa zařízení, na kterém byla smlouva podepsána: [číslo], podepsáno kódem: [číslo], SMS zpráva s podpisovým kódem byla odeslána na telefonní číslo: [číslo], SMS zpráva s podpisovým kódem byla odeslána dne: [datum] [anonymizováno], Smlouva byla úspěšně podepsána podpisovým kódem dne: [datum] [anonymizováno]“ 6. Z listiny označené jako potvrzení o provedené platbě ze dne [datum], že stejného dne byla žalobkyní zaslána žalované na účet částka 15 000 Kč.

7. Z listiny označené jako Výpis z běžného účtu ze dne [datum], že tento se týká žalované a je z něj patrné, že konečný zůstatek na účtu činí mínus 1 339,04 Kč.

8. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum], že zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě žalobou požadované částky nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Dopis byl žalované odeslán na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru dne [datum] (zjištěno z poštovního podacího archu).

9. Z ostatních u jednání provedených, avšak v rozsudku neuvedených důkazů, soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dne [datum] dohodla s žalobkyní tak, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni spolu s dalšími úhradami vrátit, žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky žalobkyni vrátit; žalovaná obdržela od žalobkyně právě 15 000 Kč a dohromady již uhradila 2 259 Kč; poprvé byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu výzvou ze dne [datum] do 30 dnů od sepsání této výzvy, která byla žalované odeslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne [datum].

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva jako taková přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak má na mysli ust. § 562 odst. 1 o. z. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovanou prověřovala prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS, Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku a že posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované, toto však z důkazů žalobkyní předložených nevyplývá. Pakliže žalobkyně předložila výpis z účtu žalované, z tohoto jednak nejsou zcela zřejmé příjmy a výdaje žalované a jednak je z tohoto výpisu patrné, že žalovaná se v rámci svého účtu dostala do záporného zůstatku, tudíž v případě, že by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, neměla jí nikdy úvěr ve výši 15 000 Kč poskytnout. Soud přitom byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaná povinna toto obohacení vrátit. Jelikož žalovaná uhradila žalobkyni celkem 2 259 Kč, soud žalobě vyhověl ohledně částky 12 741 Kč představující nevrácené peněžní prostředky. Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění výzvou ze dne [datum], která jí byla odeslána [datum] na adresu uvedenou ve smlouvě a jelikož byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy, tj. do 20. 12. 2020, má žalobkyně podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od [datum]. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud uvádí, že za dobu od [datum] do [datum] byl úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 741 Kč kapitalizován částkou ve výši 146,87 Kč. Soud následně žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 596 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 88,27 Kč, zamítl (výrok II.).

23. Výrokem III. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesní úspěch byl u každé ze stran téměř totožný.