27 C 141/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 338 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 10 338 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 27. 1. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 10 338 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] prostřednictvím internetu smlouvu o zápůjčce, kdy žalovanému byla bezhotovostně na účet poskytnuta částka 15 800 Kč a tuto částku spolu s poplatkem ve výši 4 108 Kč byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Celý úvěr byl splatný dne [datum], přičemž žalovaný do tohoto dne úvěr neuhradil řádně a včas. Žalovaný tak byl povinen uhradit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 900 Kč. Výše smluvní pokuty byla vypočtena jako 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a zároveň ponížená, tak aby její výše nepřesahovala součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Žalovaný na dluh uhradil celkem částku 19 970 Kč, pročež žalobkyně požaduje po žalovaném krom úrokového příslušenství částku 10 338 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce opatřené datem [datum], že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15 800 Kč a žalovaný vrátit poskytnutou částku včetně dalších plateb. Žalovaný je v listině označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvalého bydliště, kontaktní adresou a e-mailem. Na konci listiny v části podpisy smlouvy je u jména žalovaného uveden PIN kód 4WA38.

6. Z listiny označené jako Žádost o součinnost ze dne [datum], že společnost [právnická osoba] sdělila soudu, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku ve výši 15 800 Kč, kdy tato částka byla připsána dne [datum].

7. Z všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

8. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne [datum] dohodl s žalobkyní tak, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku 15 800 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni spolu s dalšími úhradami vrátit; žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky žalobkyni vrátit; žalovaný obdržel od žalobkyně právě částku 15 800 Kč a doposud uhradil částku 19 970 Kč.

9. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

12. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

16. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o zápůjčce, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva jako taková přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak má na mysli ust. § 562 odst. 1 o. z. [příjmení] relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

17. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle ust. § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

19. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě ani netvrdila, že by jakkoliv zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, tedy že by zkoumala jak příjmovou, tak výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně soudu zároveň ani nepředložila žádné důkazy k takovému případnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

20. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku a smluvních pokutách. Žalobkyně by tak měla právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., nicméně žalovaný oproti obdržení částky 15 800 Kč zaplatil žalobkyni dohromady 19 970 Kč (toto uvádí sama žalobkyně v žalobě), lze tudíž uzavřít, že žalovaný není z titulu předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni dlužen ničeho. Proto soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého plně procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.