27 C 193/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 986,86 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 6 128,25 Kč, úroku z prodlení z částky 6 128,25 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9 %, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 444,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 707,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 172,26 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a částky 5 858,61 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 11 986,86 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku (kapitalizovány byly v částce 2 407,65 Kč za dobu od [datum] do [datum] – smluvní úroky, resp. v částce 1 444,59 Kč za dobu od [datum] do [datum] – úroky z prodlení), z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyně žalobkyně – společností x [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] a žalovaným, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 26 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s příslušenstvím a poplatky ve výši 21 278 Kč (kapitalizovaný smluvní úvěr, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) vrátit, přičemž tak v celém rozsahu neučinil (žalovaný uhradil toliko 36 850 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 6 128,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 707,40 Kč (částka je tvořena součtem nesplaceného úroku 157,93 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 2 293,60 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 414,71 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 1 433,51 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu za období po konečné splatnosti ve výši 2 407,65 Kč), náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokutu 5 858,61 Kč (tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení z dlužné částky ve výši 6 128,25 Kč za dobu od [datum] do [datum]). Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný následně ode dne postoupení pohledávky uhradil částku ve výši 1 000 Kč.

2. K ústnímu jednání dne [datum] se dostavil toliko žalovaný. Žalobkyně se z jednání omluvila a soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalobkyně.

3. Úvodem nutno zkonstatovat, že ačkoli žalovaný u jednání uznal v celém rozsahu nárok žalobkyně, soud nemohl vydat rozsudek pro uznání, neboť nárok žalobkyně je bez bližšího zkoumání s ohledem na výši úrokového příslušenství v rozporu s právními předpisy (rovněž je pak v rozporu s právními předpisy z dalších důvodů – jak je níže odůvodněno) a podle ust. § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (ust. § 99 odst. 1 o. s. ř.).

4. Soud po provedeném dokazování u jednání vzal z listinných důkazů za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Žádost o úvěr, opatřené datem [datum], že žalovaný požádal právní předchůdkyni o poskytnutí částky 26 000 Kč, přičemž v listině uvedl, že je zaměstnaný od roku [datum]; dále uvedl, že jeho mzda činí 19 000 Kč (k tomu měly být předloženy 3 výplatní pásky), celkové měsíční výdaje hrazené žadatelem 9 000 Kč (bydlení, energie 3 000 Kč a doprava, jídlo, osobní náklady 6 000 Kč); celkové měsíční výdaje domácnosti (bydlení, energie 4 500 Kč a doprava, jídlo, osobní náklady 10 000 Kč); bydlí v nájmu, je ve společné domácnosti s jinou osobou; má 1 vyživované dítě, dokončené vzdělaní – základní, má osobní bankovní účet. Listina je podepsaná žalovaným.

6. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru, opatřené datem ze dne [datum], že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 26 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku včetně nákladů ve výši 21 278 Kč vrátit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 377 Kč. Žalovaný je v listině označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, číslem občanského průkazu a adresou trvalého bydliště. V listině je mj. uvedeno, že„ dlužník podpisem této Smlouvy potvrzuje, že od Věřitele převzal v místě jeho bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru“. Listina je podepsaná žalovaným a právní předchůdkyní.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy ze dne [datum], že pohledávka za žalovaným byla z právní předchůdkyně postoupena na žalobkyni.

8. Ze shodných tvrzení účastníků řízení vzal soud dále za prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně i žalovaný připojili k listině vymezené v odst. 5. tohoto rozsudku své podpisy; že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému 26 000 Kč; a že žalovaný doposud uhradil předchůdkyni žalobkyně 36 850 Kč.

9. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne [datum] dohodl s právní předchůdkyní tak, že mu právní předchůdkyně poskytne v hotovosti částku 26 000 Kč, kterou žalovaný právní předchůdkyni s dalšími poplatky vrátí; žalovaný právní předchůdkyni oproti obdržení peněž doposud uhradil částku 36 850 Kč; právní předchůdkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky právní předchůdkyni vrátit; právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným dne [datum] na žalobkyni.

11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1879 a násl. o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

19. Soud nejprve uvádí, že věcnou legitimaci žalobkyně lze dovodit ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou vyhodnocuje jako platně uzavřenou, a na základě které přešla na žalobkyni mj. pohledávka ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovaným. Soud pak uzavřenou smlouvu hodnotí jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena právní předchůdkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

22. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet z údajů získaných od žalovaného zaznamenaných v žádosti o úvěr. Soud nicméně konstatuje, že z této listiny se podává pouze prohlášení žalovaného deklarující jeho osobní, příjmové a výdajové poměry, nicméně bez toho, aby žalobkyně předložila soudu důkazy prokazující tato tvrzení (např. výplatní pásky žalovaného, výpisy z účtu apod.). Žalobkyně tak v řízení neprokázala své tvrzení uvedené v žalobě, že by právní předchůdkyně měla k dispozici doklady, kterými by taková prohlášení žalovaného i ověřovala. Soud byl proto připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě prokázat svá tvrzení, avšak tato se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění zásadně až na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici jakékoliv další důkazy o tom, že by právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nezbylo mu než uzavřít, že žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno a v důsledku toho soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

23. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku a smluvních pokutách. Žalobkyně by tak měla právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., nicméně žalovaný oproti obdržení částky 26 000 Kč zaplatil předchůdkyni žalobkyně resp. žalobkyni dohromady 37 850 Kč, lze tudíž uzavřít, že žalovaný není z titulu předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni dlužen ničeho. Proto soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého plně procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovaný žádné náklady nepožadoval, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.