27 C 263/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 51 468,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 36 255 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 695,95 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od 7. 6. 2022 do zaplacení, částky 6 517,89 Kč, 8,5% úroku z prodlení z částky 36 255 Kč od 7. 6. 2022 do 8. 7. 2022, kapitalizovaného úroku 58 668,36 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 517,86 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit státu – České Republice na soudním poplatku 515 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Ostravě.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 51 468,84 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. a II. tohoto rozsudku (kapitalizovány byly v částce 9 193,04 Kč – smluvní úroky, resp. v částce 1 517,86 Kč za dobu od [datum] do [datum] – úroky z prodlení), z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyně žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 50 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkem částku ve výši 112 900 Kč ve 20 měsíčních splátkách, přičemž tak v dohodnuté době do [datum] neučinila (žalovaná uhradila na dlužnou částku celkem 13 745 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 44 950,95 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 58 668,36 Kč (částka je tvořena součtem nesplaceného smluvního úroku 9 193,04 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 31 178,10 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 4 611,20 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 9 221,71 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 4 464,31 Kč), náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokutu 6 517,89 Kč (tj. 0,1 % za každý započatý den prodlení z dlužné částky ve výši 44 950,95 Kč za dobu od [datum] do [datum]). S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru takové výše, jaká jí byla poskytnuta. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru, opatřené datem ze dne [datum], že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované v hotovosti finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala včetně nákladů vrátit částku 112 900 Kč ve 20 měsíčních splátkách ve výši 5 645 Kč. Žalovaná je v listině označena svým jménem a příjmením, rodným číslem, číslem občanského průkazu a adresou trvalého bydliště. V listině je mj. uvedeno, že„ dlužník podpisem této Smlouvy potvrzuje, že od Věřitele převzal v místě jeho bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru“. Listina je podepsaná žalovanou a právní předchůdkyní.

6. Z listiny označené jako Žádost o úvěr, opatřené datem [datum], že žalovaná požádala právní předchůdkyni o poskytnutí částky 50 000 Kč, přičemž v listině uvedla, že je zaměstnaná od [datum], nemá sjednaný rezidenční úvěr; dále uvedla, že její mzda činí 14 510 Kč (k tomu měly být předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva), použitelný měsíční příjem 5 859 Kč, celkové měsíční výdaje hrazené žalovanou 8 000 Kč (bydlení, energie 3 000 Kč a doprava, jídlo, osobní náklady 3 000 Kč, jiné 2 000 Kč); bydlí v nájmu, je rozvedená, nemá žádné vyživované děti, dokončené vzdělaní – střední, má osobní bankovní účet. V kolonce předložené dokumenty – OP. Listina je podepsaná žalovanou.

7. Z Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], že pohledávka za žalovanou byla z právní předchůdkyně postoupena na žalobkyni.

8. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu, že právní předchůdkyně vyzvala žalovanou k zaplacení žalobou požadované částky do deseti dnů od obdržení dopisu; toto oznámení zaslala právní předchůdkyně na adresu žalované uvedenou ve smlouvě dne [datum].

9. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dne [datum] dohodla s právní předchůdkyní žalobkyně tak, že právní předchůdkyně žalobkyně jí poskytne v hotovosti částku 50 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně spolu s dalšími úhradami vrátit; právní předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky žalobkyni vrátit; žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně právě částku 50 000 Kč a doposud uhradila toliko 13 745 Kč, právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovanou dne [datum] na žalobkyni.

11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že věcnou legitimaci žalobkyně lze dovodit ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou vyhodnocuje jako platně uzavřenou, a na základě které přešla na žalobkyni mj. pohledávka ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovanou. Soud pak uzavřenou smlouvu hodnotí jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena právní předchůdkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle ust. § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně prověřila schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet z údajů získaných od žalované zaznamenaných v žádosti o úvěr. Soud nicméně konstatuje, že z této listiny se podává pouze prohlášení žalované deklarující její osobní, příjmové a výdajové poměry, avšak žalobkyně nepředložila soudu důkazy tato tvrzení prokazující (např. výplatní pásky či pracovní smlouvu žalovaného předložené právní předchůdkyni žalobkyně). Žalobkyně tak v řízení neprokázala své tvrzení uvedené v žalobě, že by právní předchůdkyně měla k dispozici doklady, kterými by taková prohlášení žalované i ověřovala. Soud byl proto připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě prokázat svá tvrzení, avšak tato se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění zásadně až na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici jakékoliv další důkazy o tom, že by právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, nezbylo mu než uzavřít, že žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno a v důsledku toho soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 9 odst. 1 ZoSÚ10, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaná povinna toto obohacení v celkovém rozsahu 36 255 Kč vrátit. Jelikož žalovaná oproti převzetí finanční hotovosti ve výši 50 000 Kč uhradila právní předchůdkyni 13 745 Kč, jak tvrdila sama žalobkyně, soud žalobě vyhověl právě ohledně částky 36 255 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalované, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud vzal za prokázáno, že nárok přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek dne [datum], což bylo žalované výzvou ze dne [datum] sděleno, kdy výzva byla zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne [datum] a soud tak má podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalované třetí pracovní den po odeslání, přičemž žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, tudíž se žalovaná dostala do prodlení [datum]. Soud tedy vyhověl co do úrokového příslušenství v žalobě v takovém rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku; úroky přitom byly přiznány podle § 1970 o. z. a ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu, pokud se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 695,95 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 6 517,89 Kč, 8,5% úroku z prodlení z částky 36 255 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaného úroku 58 668,36 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 517,86 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, soud žalobu zamítl (výrok II.)

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého převážně procesně úspěšnější žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

24. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, z něhož uhradila soudní poplatek ve výši 2 059 Kč, elektronický platební rozkaz ve věci vydán nebyl a věc byla převedena do řízení C, přičemž s ohledem na ustanovení položky 2 bod 2 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek ve věci uhrazen dle položky 1 písm. b) sazebníku poplatků, a to ve výši 2 574 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit státu na soudním poplatku částku 515 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě, jak je uvedeno ve výroku IV. Lhůta splatnosti byla určena v souladu s ust. § 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.