27 C 274/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 825,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 008 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 8 817,68 Kč, 8,5 % úroku z prodlení z částky 1 004,93 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, 8,5% úroku z prodlení z částky 13 008 Kč od 23. 12. 2021 do 27. 1. 2022, kapitalizovaného úroku z prodlení 189,27 Kč, kapitalizovaného úroku 12 217,08 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 473 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 14 825,68 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. a II. tohoto rozsudku (kapitalizovány byly v částce 1 256,57 Kč – smluvní úroky, resp. v částce 189,27 Kč za dobu od [datum] do [datum] – úroky z prodlení), z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyně žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s příslušenstvím a poplatky ve výši 12 888 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) vrátit, přičemž tak v celém rozsahu neučinil (žalovaný uhradil toliko 1 992 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 14 012,93 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 217,08 Kč (částka je tvořena součtem nesplaceného úroku 1 256,57 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 6 824,99 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 294,36 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 2 507,15 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků od [datum] do [datum] ve výši 334,01 Kč), náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a smluvní pokutu 812,75 Kč (tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení z dlužné částky ve výši 14 012,93 Kč za dobu od [datum] do [datum]). S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalovanému oznámeno.

2. K ústnímu jednání se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.

3. Soud po provedeném dokazování u jednání vzal z listinných důkazů za prokázané následující skutečnosti:

4. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru, opatřené datem ze dne [datum], že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku včetně nákladů ve výši 12 888 Kč vrátit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Žalovaný je v listině označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, číslem občanského průkazu a adresou trvalého bydliště. V listině je mj. uvedeno, že„ dlužník podpisem této Smlouvy potvrzuje, že od Věřitele převzal v místě jeho bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru“. Listina je podepsaná žalovaným a právní předchůdkyní.

5. Z listiny označené jako Žádost o úvěr, opatřené datem [datum], že žalovaný požádal právní předchůdkyni o poskytnutí částky 15 000 Kč, přičemž v listině uvedl, že je zaměstnaný od roku [datum], v kolonce předložené dokumenty – výplatní pásky a pracovní smlouva; dále uvedl, že nemá sjednaný rezidenční úvěr; jeho celkové měsíční příjmy činí 10 598 Kč (tj. mzda) a celkové měsíční výdaje 7 820 Kč (bydlení, energie 1 000 Kč a doprava, jídlo a osobní náklady 6 820 Kč); bydlí u rodičů, má 1 vyživované dítě, dokončené vzdělaní – střední a nemá osobní bankovní účet. V kolonce předložené dokumenty – OP. Žalovaný dále uvedl, že souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů činí 40 000 Kč. Listina je podepsaná žalovaným.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy ze dne [datum] včetně přílohy, že pohledávka za žalovaným byla z právní předchůdkyně postoupena na žalobkyni.

7. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu, že právní předchůdkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalobou požadované částky do deseti dnů od obdržení dopisu; toto oznámení zaslala právní předchůdkyně na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě dne [datum].

8. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

9. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne [datum] dohodl s právní předchůdkyní žalobkyně tak, že právní předchůdkyně žalobkyně mu poskytne v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně spolu s dalšími úhradami vrátit; právní předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky právní předchůdkyni žalobkyni vrátit; žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně právě částku 15 000 Kč a doposud uhradil toliko 1 992 Kč, právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným dne [datum] na žalobkyni.

10. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 a násl. o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že věcnou legitimaci žalobkyně lze dovodit ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou vyhodnocuje jako platně uzavřenou, a na základě které přešla na žalobkyni mj. pohledávka ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovaným. Soud pak uzavřenou smlouvu hodnotí jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena právní předchůdkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. [příjmení] relevanci mají pak v projednávaném sporu citované ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet z údajů získaných od žalovaného zaznamenaných v žádosti o úvěr. Soud nicméně konstatuje, že z této listiny se podává pouze prohlášení žalovaného deklarující jeho osobní, příjmové a výdajové poměry, avšak žalobkyně nepředložila soudu důkazy tato tvrzení prokazující (např. výplatní pásky či pracovní smlouvu žalovaného předložené právní předchůdkyni žalobkyně). Je navíc zjevné, že žalovaný v době uzavření smlouvy splácel dluh ve výši 40 000 Kč a jeho příjem měl činit pouze 10 598 Kč, proto právní předchůdkyni žalobkyně muselo být zřejmé, že žalovaný bude schopen stěží splatit jistinu úvěru, natož další poplatky a úroky požadované žalobkyní. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně úvěr žalovanému přesto poskytla, je nutno toto jednání brát výlučně k její tíži resp. k tíži žalobkyně, a tedy v neprospěch platnosti celé smlouvy. Žalobkyně tak v řízení neprokázala své tvrzení uvedené v žalobě, že by právní předchůdkyně měla k dispozici doklady, kterými by taková prohlášení žalovaného i ověřovala. Soud byl proto připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě prokázat svá tvrzení, avšak tato se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění zásadně až na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici jakékoliv další důkazy o tom, že by právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nezbylo mu než uzavřít, že žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno a v důsledku toho soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení v celkovém rozsahu 13 008 Kč vrátit. Jelikož žalovaný oproti převzetí finanční hotovosti ve výši 15 000 Kč uhradil právní předchůdkyni 1 992 Kč, jak tvrdila sama žalobkyně, soud žalobě vyhověl právě ohledně částky 13 008 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalované, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud vzal za prokázáno, že nárok přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek dne [datum], což bylo žalovanému výzvou ze dne [datum] sděleno, kdy výzva byla zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne [datum] a soud tak má podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den po odeslání (tj. [datum]). Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od doručení výzvy, tudíž se žalovaný dostal do prodlení dne [datum]. Soud tedy vyhověl co do úrokového příslušenství v žalobě v takovém rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku; úroky přitom byly přiznány podle § 1970 o. z. a ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 817,68 Kč, 8,5 % úroku z prodlení z částky 1 004,93 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5% úroku z prodlení z částky 13 008 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaného úroku z prodlení 189,27 Kč, kapitalizovaného úroku 12 217,08 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 473 Kč, soud žalobu zamítl (výrok II.)

23. Výrokem III. soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnějšímu žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, avšak podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly.