27 C 310/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 529 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64,42 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 15,28 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 781,53 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 22 529 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] prostřednictvím internetu úvěrovou smlouvu, kdy žalovanému byla bezhotovostně na účet poskytnuta částka 15 000 Kč a tuto částku spolu s poplatkem ve výši 495 Kč byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit. K uzavření ověření žalovaného při podpisu smlouvy došlo prostřednictvím platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaný žalobkyni zaslal. Dále byl sjednán poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč a úrok v pevné výši 735 Kč. Celý úvěr byl splatný ve 24 splátkách, přičemž žalovaný neuhradil ničeho. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splatit. Žalovanému bylo vyúčtováno celkem 22 529 Kč sestávající se z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 245 Kč, úroků v celkové výši 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 560 Kč a smluvních pokut v celkové výši 2 794 Kč (pokuty byly vypočteny jako 10 % z nezaplacené jistiny a úroků). Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Úvěrová smlouva opatřené datem [datum], že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný vrátit poskytnutou částku včetně dalších plateb. Žalovaný je v listině označen svým jménem a příjmením, rodným číslem a adresou trvalého bydliště. V kolonce„ parametry a podmínky“ úvěru je v položce ověřovací poplatek uvedeno 1 Kč. Na konci listiny je u jména žalovaného uvedeno:„ IP adresa zařízení, na kterém byla smlouva podepsána: [číslo], podepsáno kódem: [číslo], SMS zpráva s podpisovým kódem byla odeslána na telefonní číslo: [číslo], SMS zpráva s podpisovým kódem byla odeslána dne: [datum] 12:04, Smlouva byla úspěšně podepsána podpisovým kódem dne: [datum] 12:04.“ 6. Z listiny označené jako opis výpisu proplacení smlouvy ze dne [datum], že stejného dne byla žalobkyní zaslána žalovanému na účet částka 15 000 Kč. Stejnou skutečnost soud zjistil i z listiny označené jako bankovní výpis [číslo] ze dne [datum].

7. Z listiny označené jako Výpis z běžného účtu ze dne [datum], že tento se týká žalovaného, obsahuje údaje za měsíc září 2019 a je z něj patrné, že konečný zůstatek na účtu činí mínus 6 789,24 Kč.

8. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum], že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě žalobou požadované částky nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Dopis byl žalovanému odeslán na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru dne [datum] (zjištěno z poštovního podacího archu).

9. Z ostatních u jednání provedených, avšak v rozsudku neuvedených důkazů, soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne [datum] dohodl s žalobkyní tak, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni spolu s dalšími úhradami vrátit; žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky žalobkyni vrátit; žalovaný obdržel od žalobkyně právě částku 15 000 Kč a doposud neuhradil ničeho; žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu výzvou ze dne [datum] do 30 dnů od sepsání této výzvy, která byla žalovanému odeslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne [datum].

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva jako taková přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak má na mysli ust. § 562 odst. 1 o. z. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaného prověřovala prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS, Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku a že posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, toto však z důkazů žalobkyní předložených nevyplývá. Pakliže žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného, z tohoto jednak nejsou zcela zřejmé příjmy a výdaje žalovaného (jedná se o výpis za toliko jeden měsíc) a jednak je z tohoto výpisu patrné, že žalovaný se v rámci svého účtu dostal do záporného zůstatku, tudíž v případě, že by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neměla mu nikdy úvěr ve výši 15 000 Kč poskytnout. Žádné další důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nepředložila, přičemž soud byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § [číslo] odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení vrátit. Jelikož žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho, soud žalobě vyhověl ohledně částky 15 000 Kč představující nevrácené peněžní prostředky. Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne [datum], která mu byla odeslána [datum] na adresu uvedenou ve smlouvě a jelikož byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy, tj. do [datum], má žalobkyně podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od [datum]. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud uvádí, že za dobu od [datum] do [datum] byl úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč kapitalizován částkou ve výši 64,42 Kč. Soud následně žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 15,28 Kč, zamítl (výrok II.).

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného. Soud provedl celkovou kapitalizaci předmětu řízení včetně úrokového příslušenství k datu vyhlášení rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005), když žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 23 637,20 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 15 749,22 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí) a neúspěšná byla co do částky 7 887,98 Kč (výrok II. tohoto rozhodnutí – žalobkyně ani netvrdila, že by zastavení řízení zavinil žalovaný). Celkový úspěch žalobkyně tak představuje 66,6 % a neúspěch 33,4 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 33,2 % nákladů řízení, které žalobkyni vznikly. Soud žalobkyni přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy k plnění a sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. a) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhlášky). Odměna byla stanovena dle § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Za každý úkon právní služby soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 5 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Náhrada 21 % DPH dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. z přiznané odměny a náhrad (tj. z částky 1 200 Kč) odpovídá částce 252 Kč. Dále soud žalobkyni jako součást nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 902 Kč. Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 2 354 Kč pak náleží žalobkyni 33,2 %, což představuje částka 781,53 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že již u něj byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po [datum], tedy za účinnosti tohoto ustanovení vyhlášky.

24. Dlužnou částku včetně příslušenství, jakož i náklady řízení byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni ve lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., k náhradě nákladů řízení soud žalovaného zavázal k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.