27 C 382/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 000 Kč s 9% ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se co do 9% ročního úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] a co do 25,85% ročního úroku z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 15 000 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, z titulu smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] [rok] ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyně žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala spolu s jistinou vrátit právní předchůdkyni žalobkyně s náklady spotřebitelského úvěru, tedy celkem částku 25 950 Kč ve 13 měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka připadala na den [datum]. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná však sjednaný úvěr nesplácela řádně a včas (žalovaná neuhradila ničeho), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství pouze jistinu ve výši 15 000 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti účastníků.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Žádost o poskytnutí úvěru, opatřené datem [datum], že žalovaná požádala právní předchůdkyni o poskytnutí částky 15 000 Kč, přičemž v listině uvedeno, že pracovní smlouva je uzavřena na dobu neurčitou a zároveň na dobu určitou do [datum] na pozici dělnice, její průměrný čistý příjem činí 9 773 Kč a měsíční výdaje 4 000 Kč (stravování, výživné 2 000 Kč a bydlení 2 000 Kč); dále uvedla, že průměrný měsíční příjem a výdaje domácnosti jsou shodné s jejími příjmy a výdaji, má vyživovací povinnost k jedné osobě. V kolonce s názvem„ doklady k příjmům“ je zaškrtnuto„ Pracovní smlouva, výplatní pásky“; v kolonce s názvem„ doklady k výdajům“ je zaškrtnuto„ čestné prohlášení“. Listina je podepsaná žalovanou.

6. Z Výplatního lístku žalované, že za měsíc květen 2017 obdržela mzdu 9 773 Kč.

7. Z listiny označené jako Pracovní smlouva, že žalovaná byla zaměstnána u osoby [jméno] [příjmení] na dobu určitou do [datum] se mzdou [částka]. Listina je opatřena datem [datum].

8. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru č. [anonymizováno] [rok] ze dne [datum], že právní předchůdkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku včetně poplatku ve výši 10 950 Kč zaplatit ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 950 Kč do [datum]. Žalovaná je v listině označena svým jménem a příjmením, rodným číslem, číslem a platností občanského průkazu a adresou trvalého bydliště. V listině je mj. uvedeno, že„ dlužník převzetí jistiny v hotovosti potvrdil svým podpisem na této smlouvě.“ Listina je podepsaná žalovanou a právní předchůdkyní.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy týkající se pohledávky za žalovanou vyplývající ze shora označené smlouvy, že pohledávka za žalovanou byla z právní předchůdkyně postoupena na žalobkyni.

10. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně potvrzení o expedici obyčejných zásilek, že právní předchůdkyně vyzvala žalovanou k zaplacení žalobou požadované částky.

11. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

12. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dne [datum] dohodla s předchůdkyní žalobkyně tak, že předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku předchůdkyni žalobkyně spolu s dalšími úhradami vrátit; předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky vrátit; žalovaná obdržela od předchůdkyně žalobkyně právě částku 15 000 Kč a doposud neuhradila ničeho; právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovanou dne [datum] na žalobkyni.

13. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále jen„ o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

16. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

20. Soud nejprve uvádí, že věcnou legitimaci žalobkyně lze dovodit ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, kterou vyhodnocuje jako platně uzavřenou, a na základě které přešla na žalobkyni mj. pohledávka ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovanou. Soud pak uzavřenou smlouvu hodnotí jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena právní předchůdkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Klíčovou relevanci pak v projednávaném sporu má citované ust. § 86 ZoSÚ, neboť tento upravuje povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle ust. § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

23. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Z důkazů žalobkyní předložených soud zjistil, že příjmovou stránku žalované žalobkyně zkoumala z výplatní pásky a pracovní smlouvy, v dalším (to se týká zejména výdajové stránky) se pak žalobkyně zřejmě spolehla na tvrzení samotné žalované, aniž by takto získané údaje ověřovala. Informace, které stran své výdajové stránky žalovaná žalobkyni poskytla, jsou nadto zcela nereálné (např. veškeré měsíční výdaje žalované měly být tvořeny částkou toliko 4 000 Kč) a je zjevné, že předchůdkyně žalobkyně přinejmenším v tomto rozsahu na ověření výdajové stránky žalované zcela rezignovala, přičemž ani z listiny nadepsaného jako čestné prohlášení nelze učinit závěr o skutečném hospodaření žalované. Předchůdkyně žalobkyně si dále ani nevyžádala například výpis z účtu žalované, aby mohla řádně posoudit, kterak žalovaná běžně hospodaří, popř. jiný zdroj, jenž by jí takovou informaci mohl vyjevit. Pakliže taková zjištění např. nebyla v možnostech předchůdkyně žalobkyně (neměla je jak zjistit), vůbec neměla v takovém případě žalované úvěr poskytnout. Jestliže předchůdkyně žalobkyně úvěr žalované přesto poskytla, je nutno toto jednání brát výlučně k její tíži, a tedy v neprospěch platnosti celé smlouvy. Soud byl proto připraven žalobkyni poučit dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě prokázat svá tvrzení, avšak tato se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění zásadně až na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici jakékoliv další důkazy o tom, že by právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, nezbylo mu než uzavřít, že žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno a v důsledku toho soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne 28. 6. 2017 pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

24. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaná povinna toto obohacení v celkovém rozsahu 15 000 Kč vrátit. Jelikož žalovaná oproti převzetí finanční hotovosti ve výši 15 000 Kč neuhradila právní předchůdkyni ničeho, soud žalobě vyhověl právě ohledně částky 15 000 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalované, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud vzal za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění a žalovaná se dostala do prodlení dne 3. 2. 2020, pročež soud co do úrokového příslušenství žalobě v takovém rozsahu vyhověl, jak je rovněž uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku; úroky přitom byly přiznány podle § 1970 o. z. a ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

25. Výrokem III. soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť po provedené celkové kapitalizace předmětu řízení včetně úrokového příslušenství k datu vyhlášení rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005), kdy jenom úrok 25,85 % ročně od 29. 6. 2017 do 29. 11. 2022 činí 21 034 Kč, procesně převážně úspěšnější žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, avšak podle obsahu spisu žalované žádné náklady nevznikly.