27 C 54/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 040 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 4. 6. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 5. 2. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od 5. 2. 2021 do 3. 6. 2021, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 945,84 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 11 040 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (v textu rozsudku dále jen jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“) – a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bezhotovostním převodem finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se je zavázala společně s poplatkem ve výši 3 040 Kč (tj. poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky) vrátit. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná neuhradila na dlužnou částku ničeho, pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 8 000 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 3 040 Kč. Pohledávka vyplývající ze smlouvy byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno. Ačkoliv byla žalované zaslána předžalobní upomínka, žalovaná neplnila.

2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila 3. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako smlouva o zápůjčce [číslo] že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná vrátit poskytnutou částku včetně dalších poplatků. Žalovaná je v listině označena svým jménem a příjmením, rodným číslem a adresou trvalého bydliště. Na konci listiny v části podpisy smlouvy je u jména žalované uveden potvrzovací kód [číslo].

6. Z listiny označené jako informace o klientech – [právnická osoba] ze dne [datum], že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne [datum] žalované na bankovní účet č. [bankovní účet] částku ve výši 8 000 Kč; stejná skutečnost byla zjištěna i z listiny označené jako potvrzení o provedené platbě ze dne [datum].

7. Z listiny označené jako realizační smlouva o postoupení pohledávek [číslo] včetně seznamu, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Listina je podepsána žalobkyní a právní předchůdkyní žalobkyně.

8. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 14 348 Kč do 3 dnů od doručení a zároveň jí bylo oznámeno oznámení postoupení pohledávky na žalobkyni. Oznámení bylo žalované odesláno na adresu uvedenou ve smlouvě (zjištěno z podacího lístku ze dne [datum]).

9. Z listiny označené jako předžalobní upomínka ze dne [datum], že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 14 348 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 7 260 Kč do 3 dnů od doručení. Listina byla žalované odeslána na adresu uvedenou ve smlouvě (zjištěno z podacího lístku ze dne [datum]).

10. Na základě provedeného dokazování u jednání dospěl k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dne [datum] dohodla s právní předchůdkyní žalobkyně, že tato jí poskytne finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které následně žalovaná předchůdkyni žalobkyně s dalšími poplatky vrátí, přičemž žalovaná žalobkyni doposud nezaplatila ničeho; právní předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky vrátit; právní předchůdkyně vyzvala žalovanou dopisem odeslaným na adresu žalované dne [datum] k zaplacení žalobou požadované částky.

11. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o zápůjčce, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. K uzavření smlouvy došlo pomocí prostředků komunikace na dálku. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně se v doplnění žaloby omezila toliko na tvrzení, že úvěruschopnost žalované posuzovala prostřednictvím centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku a další zkoumání nebylo nutné, neboť výše úvěru nedosahovala výše minimální mzdy a tudíž prověřování žalované nebylo zapotřebí. K tomu soud uzavírá, že ze ZoSÚ nevyplývá, že by se nutnost posuzovat úvěruschopnost úvěrovaného odvíjela od výše úvěru, tudíž s uvedeným názorem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně soudu zároveň ani nepředložila žádné důkazy k případnému zkoumání úvěruschopnosti žalované. Soud proto byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku a poplatcích. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaná povinna toto obohacení v celkovém rozsahu 8 000 Kč vrátit (žalobkyně zaslala žalované bezhotovostním převodem částku ve výši 8 000 Kč a žalovaná doposud žalobkyni neuhradila ničeho). Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní upomínkou ze dne [datum], která jí byla odeslána téhož dne, soud tak má podle ust. § 573 o. z. za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalované třetí pracovní den po odeslání, přičemž žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 3 dnů od doručení výzvy, tudíž se žalovaná dostal do prodlení [datum] a žalobkyně tak má podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované. Soud provedl celkovou kapitalizaci předmětu řízení včetně úrokového příslušenství k datu vyhlášení rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005), když žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 12 255,20 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 8 665,40 Kč (výrok II. tohoto rozhodnutí) a neúspěšná byla co do částky 3 589,70 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí). Celkový úspěch žalobkyně tak představuje 71 % a neúspěch 29 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 42 % nákladů řízení, které žalobkyni vznikly. Soud žalobkyni přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy k plnění, sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhlášky). Odměna za tyto tři úkony byla stanovena dle § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Za každý úkon právní služby soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 5 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Náhrada 21 % DPH dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. z přiznané odměny a náhrad (tj. z částky 1 200 Kč) odpovídá částce 252 Kč. Dále soud žalobkyni jako součást nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč. Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 2 252 Kč pak náleží žalobkyni 42 %, což představuje částka 945,84 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že již u něj byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po 1. 7. 2014, tedy za účinnosti tohoto ustanovení vyhlášky.

24. Dlužnou částku včetně příslušenství, jakož i náklady řízení byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni ve lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., k náhradě nákladů řízení soud žalovanou zavázal k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.