27 C 69/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Doležílkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 33 184,75 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 33 184,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 26 468 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna doplatit státu – České Republice na soudním poplatku 332 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Ostravě.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 33 184,75 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, jak je toto specifikováno ve výroku I. tohoto rozsudku, s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované zápůjčku ve výši 19 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit v 59 měsíčních splátkách po 1 051 Kč, splatnost první splátky byla [datum]. Z podkladů a informací, které předala žalovaná žalobkyni, vyhodnotila žalobkyně příjmy žalované na částku ve výši 28 420,95 Kč a výdaje na částku 16 005,57 Kč, tudíž žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná však řádně neplatila a dne [datum] žalobkyně zápůjčku zesplatnila. Žalobkyně tak požaduje neuhrazenou jistinu zápůjčky, která ke dni zesplatnění činila 15 635 Kč (na jistině žalovaná do dne zesplatnění uhradila celkem 3 365 Kč), obchodní úroky za dobu do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky ve výši 4 533 Kč (na obchodních úrocích do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po datu zesplatnění, měla žalovaná uhradit celkem 19 828 Kč, z čehož žalovaná uhradila celkem 15 295 Kč), měsíční poplatky za správu zápůjčky za dobu do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po datu zesplatnění, ve výši 2 000 Kč (na administrativních poplatcích do dne sjednané splatnosti první měsíční splátky zápůjčky, následující po datu zesplatnění, měla žalovaná uhradit celkem 7 750 Kč, z čehož žalovaná uhradila celkem 5 750 Kč). Konečně žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z aktuální výše dlužné splátky za dobu od zesplatnění do [datum] a ve výši 0,1% z dlužné částky denně za stejnou dobu, tj. celkem 5 984,04 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání dne [datum] se dostavila toliko žalobkyně. Žalovaná, ačkoli byla řádně a včas předvolána, svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalované.

4. Úvodem nutno zkonstatovat, že ačkoli žalobkyně navrhla u jednání vydání rozsudku pro zmeškání, soud jejímu návrhu nevyhověl, neboť nárok žalobkyně je s ohledem na požadovanou výši jednotlivých poplatků v žalobě vymezených bez dalšího zkoumání v rozporu s právními předpisy a, jak je níže odůvodněno, je v rozporu s právními předpisy i z dalšího důvodu (porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované), přičemž podle ust. § 153b odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Přitom podle ust. § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.

5. Soud tak po provedeném dokazování u jednání vzal z listinných důkazů za prokázané následující skutečnosti:

6. Z listiny označené jako Smlouva [číslo] označené datem [datum], že v této je žalovaná označena jako„ klient“ jménem, příjmením a rodným číslem a žalobkyně mj. sídlem a identifikačním číslem. V listině se účastníci dále dohodli tak, že žalobkyně poskytne žalované 19 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a žalovaná tuto částku s dalšími poplatky žalobkyni vrátí v pravidelných měsíčních splátkách po 1 051 Kč. Listina je podepsaná oběma účastníky tohoto řízení.

7. Z výpisu z účtu, že žalobkyně zaslala dne [datum] žalované na účet označený ve smlouvě 19 000 Kč.

8. Z výplatních lístků za měsíce leden a únor 2019, že žalovaná dostala od společnosti [právnická osoba] mzdu 19 930 Kč a 12 857 Kč.

9. Z výpisů z účtu žalované, že z těchto je patrné hospodaření žalované za období prosinec roku 2018 až únor roku 2019, přičemž za měsíc prosinec roku 2018 činil počáteční zůstatek na tomto účtu 4 419,12 Kč a konečný zůstatek 2 207,58 Kč, za měsíc leden 2019 činil počáteční zůstatek na tomto účtu 2 207,58 Kč a konečný zůstatek 698,87 Kč a za měsíc únor 2019 činil počáteční zůstatek na tomto účtu 698,87 Kč a konečný zůstatek 2 546,02 Kč. Z účtu jsou dále patrné příchozí platby od subjektů PUJCKA7.CZ [webová adresa], [právnická osoba] a [právnická osoba]

10. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

11. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:

12. Žalovaná se dne [datum] dohodla s žalobkyní tak, že jí žalobkyně poskytne částku 19 000 Kč, kterou žalovaná žalobkyni s dalšími poplatky vrátí; žalovaná žalobkyni doposud zaplatila 24 410 Kč; žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit.

13. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

16. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 588 odst. o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

20. Soud ujednání mezi účastníky řízení hodnotí jako smlouvu o zápůjčce podle ust. § 2390 o. z., neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Smlouva byla dále uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. [příjmení] relevanci přitom v projednávaném sporu mají citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze rovněž zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke které soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

23. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Z důkazů žalobkyní předložených soud zjistil, že formálně žalobkyně svou povinnost dle ust. § 86 ZoSÚ splnila, neboť měla k dispozici výplatní pásky žalované a především pak výpisy z účtu žalované za období 3 měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, což je dostatečným podkladem pro to, aby získala jasnou představu o tom, jakým způsobem žalovaná hospodaří, tj. jaké jsou její pravidelné příjmy a výdaje. Z předložených výpisů z účtů je nicméně zcela zřejmé, že hospodaření žalované, kdy – zjednodušeně řečeno – každý měsíc utratila více, než vydělala, nemohlo představovat dostatečnou záruku pro žalobkyni, že úvěr ve výši 19 000 Kč s poplatky, jí žalovaná vrátí, tedy že bude schopna platit pravidelnou měsíční splátku 1 051 Kč. Nelze rovněž přehlížet, že žalovaná splácela jiné úvěry či zápůjčky u jiných společností, tudíž žalobkyni muselo být zjevné, že žalovaná očividně potřebuje toliko další zdroj pro krytí svého záporného hospodaření. Jestliže žalobkyně úvěr žalované přesto poskytla, je nutno toto jednání brát výlučně k její tíži, a tedy v neprospěch platnosti celé smlouvy. Pokud měla žalovaná ještě nějaké další zdroje příjmu, nikoliv patrné na výpisech z účtu, nebyla taková případná skutečnost v řízení tvrzena, natožpak prokazována. Soud s ohledem na uvedená zjištění nepřistoupil k poučení žalobkyně podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť provedenými důkazy zjistil, že žalobkyně vynaložila dostatečné úsilí ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, nicméně získané podklady nesprávně vyhodnotila, čímž postupovala v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, z čehož třeba dovodit stejný důsledek, jakoby na zkoumání úvěruschopnosti např. zcela rezignovala. Z těchto důvodů dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (ust. § 588 o. z.).

24. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně by tak měla právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., nicméně žalovaná oproti obdržení částky 19 000 Kč zaplatila žalobkyni dohromady 24 410 Kč, jak bylo ostatně tvrzeno přímo v žalobě, lze tudíž uzavřít, že žalovaná není z titulu předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni dlužna ničeho. Proto soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého plně procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

26. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, z něhož uhradila soudní poplatek ve výši 1 328 Kč, elektronický platební rozkaz ve věci vydán nebyl a věc byla převedena do řízení C, přičemž s ohledem na ustanovení položky 2 bod 2 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek ve věci uhrazen dle položky 1 písm. b) sazebníku poplatků, a to ve výši 1 660 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit státu na soudním poplatku částku 332 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě, jak je uvedeno ve výroku IV. Lhůta splatnosti byla určena v souladu s ust. § 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.