29 C 382/2025

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Langovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 48 787,41 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 838,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 37 838,33 Kč za dobu od 1. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 10 949,08 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 10 949,08 Kč za dobu od 1. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, částku 6 880 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 26. 8. 2025 domáhala po žalovaném úhrady částky 48 787,41 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi společností Multitude Bank p. l. c. jako původním věřitelem a postupitelem a společností , právnická osoba, . jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným 11. 2. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 48 787,41 Kč a tento úvěr měl být splacen nejpozději 30. 6. 2025. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.ferratum.cz. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, byl žalovanému zasán návrh konkrétní úvěrové smlouvy – smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal ve výši 48 787,41 Kč a splatností 30. 6. 2025. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného, žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.

2. Ve věci bylo nařízeno usní jednání na 2. 4. 2026. Žalobkyně a její právní zástupkyně se z tohoto jednání omluvily, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Bylo tedy jednáno a rozhodnuto v jejich nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.

3. Ke zjištění skutkového stavu soud provedl tyto listinné důkazy:- z úvěrové smlouvy uzavřené mezi věřitelem Multitude Bank p. l. c. a žalovaným jako klientem dne 11. 2. 2025 bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 35 000 Kč, který mohl být změněn ve smyslu čl. 5.4. standardních podmínek. Částka prvního čerpání úvěru byla stanovena 30 000 Kč, RPSN byla dohodnuta na 299,98 % a úvěr byl poskytován na období jednoho roku, počínaje dnem prvního čerpání a poslední platba měla pokrýt nesplacený zůstatek jistiny a úroků a případné další poplatky. Celková splatná částka činila 62 859,08 Kč za předpokladu poskytnutí úvěru ve výši 35 000 Kč a roční nominální úrokové sazbě ve výši 146,949 % ve výši 27 859,08 Kč v jednom roce. Na předložené smlouvě absentuje podpis účastníků smlouvy;- ze standardních informací a spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že v popisu základních charakteristik spotřebitelského úvěru byla uvedena celková výše spotřebitelského úvěru 35 000 Kč, celková částka k úhradě 62 859,08 Kč, denní úrok ve výši 0,4026 %, RPSN ve výši 299,98 %. Doba, po kterou byl věřitel předsmluvními informacemi vázán, byla stanovena od 11. 2. 2025 do 14 dnů po poskytnutí SECCI. Tyto standardní informace neobsahovaly odkaz na čl. 5.4. standardních podmínek, jak je uvedeno ve smlouvě;- ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností Multitude Bank p. l. c. bylo zjištěno, že úvěrující společnost postoupila žalobkyni soubor pohledávek, jak bylo uvedeno v seznamu postoupených pohledávek, a dle dodatku číslo , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek došlo k postoupení dalšího souboru pohledávek, včetně pohledávky za žalovaným;- z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 12. 7. 2025 bylo zjištěno, že původní věřitel sdělil žalovanému, že pohledávka za ním byla postoupena žalobkyni a zásilka byla předána k poštovní přepravě dle dokladu o odeslání;- z výpisu z banky bylo zjištěno, že žalovanému na účet , č. účtu, bylo přepsáno 5 000 Kč a 30 000 Kč;- ze sdělení , právnická osoba, . bylo zjištěno, že s účtem číslo , č. účtu, má právo nakládat žalovaný, který 11. 2. 2025 byl majitelem a disponentem tohoto účtu;- z faktury variabilní symbol , var. symbol, bylo zjištěno, že ke dni 4. 3. 2025 byl zůstatek po poslední platbě na účtu žalovaného 37 838,33 Kč. Mimoto byla požadována platba 3x 250 Kč za náhradu účelně vynaložených nákladů a úroky za období čerpání ve výši 14 614,26 Kč. Faktura měla být žalovaným uhrazena okamžitě.

4. Soud nehodnotil důkaz listinou předloženou žalobkyní s anglickým textem, neboť z ní nebylo zřejmé, co má prokazovat a o jakou listinu se vůbec jedná.

5. Na základě provedených důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávek a dodatku k této smlouvě. Žalovaný uzavřel s původní společností úvěrovou smlouvu o revolvingovém úvěru na původní částku 35 000 Kč, přičemž úvěrující společnost vůči žalovanému evidovala dluh dle faktury se splatností 30. 6. 2025 na částku 37 838,33 Kč. Dále požadovala náhrady účelně vynaložených nákladů 3x 250 Kč a úroky za období čerpání. Postoupení pohledávky žalovanému bylo oznámeno původní úvěrující společností.

1. Zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících zákonných ustanovení:

2. Podle § 2390 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

3. Dle ustanovení § 588 Občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

4. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 Občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

5. Dle ustanovení § 1968 věta prvá Občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

6. Dle ustanovení § 1970 věta prvá Občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

7. Dle ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložena platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

9. Dle ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Po shora zjištěném skutkovém stavu soud dospěl na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

12. Soud nejprve uvádí, že Smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jako Smlouvu o zápůjčce, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní, jako podnikatelkou, v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaným, jako spotřebitelem, v důsledku čehož na Smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva jako taková přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jak má na mysli ustanovení § 562 odst. 1 Občanského zákoníku. Klíčovou relevanci pak mají v projednávaném sporu citované ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. , spisová značka, , že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho potvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměru dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Dále soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takovéhoto smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „Směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standart ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, to je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3leté promlčecí době.

14. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem Směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle ustanovení § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané Smlouvy dle § 588 Občanského zákoníku, ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

15. Pokud byla smlouva, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, shledána absolutně neplatnou, má žalobkyně pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení, když pohledávka za žalovaným jí byla platně postoupena. Výše bezdůvodného obohacení byla prokázána předloženou fakturou v částce 37 838,33 Kč a v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, včetně požadovaných úroků z prodlení, neboť žalovanému bylo známo, kdy má vůči původní věřitelce dluh uhradit. V souladu s ustanovením § 1968 a § 1970 byl tak zavázán zaplatit i úroky z prodlení, jejichž výše je dána § 2 vládního nařízení číslo 351/2013 Sb. Jedná se totiž o bezdůvodné obohacení žalovaného.

16. Ve zbytku, tedy co do částky 10 949,08 Kč i s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, neboť bylo v žalobě požadováno 48 787,41 Kč a bylo přiznáno 37 838,33 Kč. Jedná se tedy o rozdíl požadované a přiznané částky, když toto bylo požadováno ze smlouvy, která nebyla uzavřena platně, a tedy nelze plnění z této neplatné smlouvy přiznat.

17. Dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 882 Kč. Žalobkyně totiž byla úspěšná v rozsahu 77,56 %. Odpočtením neúspěchu od úspěchu došel soud k závěru, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 55,12 %. Pokud bylo na soudním poplatku zaplaceno 1 952 Kč a žalobkyně požadovala na náhradě nákladů řízení i právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/ 96 Sb., přičemž právní zástupkyně učinila 3 úkony právní pomoci po 3 060 Kč (§ 7 bod 5) a 3 režijní paušály po 450 Kč (§ 14 odst. 3). Za právní zastoupení bylo tedy účtováno 10 530 Kč. V součtu se zaplaceným soudním poplatkem by činila náhrada 12 482 Kč, jelikož však žalobkyni náleží pouze 55,12 % s ohledem na výsledek sporu, bylo jí přiznáno na náhradě nákladů řízení 6 880 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

18. Dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného plnit do tří dnů od právní moci rozsudku.