30 C 112/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Motalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 11. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8 441,50 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tak, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému zápůjčku v hotovosti ve výši 30 000 Kč, a na základě které měl žalovaný povinnost vrátit zápůjčku ve výši 30 000 Kč a úplatu za poskytnutí zápůjčky (poplatek) ve výši 23 550 Kč sestávající se z kalkulačních položek úroku ve výši 6 364 Kč, částky za zpracování a doručení ve výši 2 750 Kč a částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši 14 436 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že obdržel v místě svého bydliště v hotovosti celou uvedenou částku zápůjčky, tak jak je uvedeno na titulní straně smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku a údaje o tom zaznamenala do zákaznické karty. V zákaznické kartě ze dne [datum] žalovaný uvedl, že žije společně s rodiči a je zaměstnán jako kurýr, zaměstnavatel [jméno] [příjmení], [IČO]. Dále žalovaný předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu, výpisy z bankovního účtu a výplatní pásky. Podpis žalovaného obchodní zástupce porovnal s podpisem v občanském průkazu. K datu uzavření smlouvy již byl žalovaný klientem žalobkyně a závazek z dříve uzavřené smlouvy řádně splácel. V zákaznické kartě žalovaný potvrdil, že ze strany žalobkyně mu bylo poskytnuto náležité vysvětlení ve smyslu § 5 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů a že informace obsažené v této kartě poskytuje žalobkyni pro účely posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dále potvrdil v čestném prohlášení, že reálně disponuje použitelným příjmem, který v zákaznické kartě uvedl, že tento údaj je pravdivý a je poskytován za účelem posouzení, zda bude schopen zápůjčku splácet. Žalobkyně touto žalobou uplatňuje pouze rozdíl mezi poskytnutou zápůjčkou a žalovaným provedenými úhradami ve výši 25 000 Kč. Úhradu celkové dlužné částky měl žalovaný provést ve 24 měsíčních splátkách po 2 232 Kč, kdy první splátku měl žalovaný uhradit do měsíce od data uzavření smlouvy s tím, že poslední 24. splátka činí 2 214 Kč. Žalovaný závazky ze smlouvy řádně neplnil. Celkem žalovaný uhradil 2 platby v celkové výši 5 000 Kč. Dlužná zápůjčka tedy činí 25 000 Kč (30 000 Kč mínus 5 000 Kč). Poslední platbu žalovaný provedl dne [datum]. Jako příslušenství pohledávky uplatňuje žalobkyně zákonný úrok z prodlení ode dne [datum] až do úplného zaplacení jistiny, a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky. Ačkoliv žalobce žalovaným k úhradě dlužné částky vyzýval, dlužná částka zůstala neuhrazena.

2. K jednání nařízenému ve věci se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Žalobkyně svou neúčast u jednání omluvila a souhlasila s jednáním a rozhodnutím v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast u jednání neomluvil a ani jinak se ve věci nevyjádřil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Vzhledem ke skutečnosti, že ze strany žalovaného nebyla žádná skutková tvrzení přednesena a nebyly ani označeny žádné důkazní návrhy, soud závěr o skutkovém stavu učinil z jednotlivých skutkových zjištění, učiněných z důkazních návrhů, navržených žalobkyní, tedy z listin, které žalobkyně k prokázání svých skutkových tvrzení označila, a které soud posoudil při jejich vzájemné souvislosti, při absenci jakýchkoliv jiných dalších důkazních návrhů ze strany žalovaného a při absenci jakékoliv procesní aktivity účastníků řízení, posoudil jako listiny způsobilé dokázat skutková zjištění tak, jak je uvedeno níže. Jednalo se o listiny nazvané: smlouva o zápůjčce ze dne [datum] [číslo] smluvní podmínky, zákaznická karta ze dne [datum], tabulka umoření, výzva k zaplacení, včetně poštovního podacího archu. Pokud soud v řízení případně provedl další důkazy, ze kterých v rozhodnutí nevycházel, bylo to z toho důvodu, že dle názoru soudu tyto důkazy neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé.

4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] vč. obchodních podmínek vzal soud za prokázáno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným jako dlužníkem v postavení spotřebitele smlouvu, na základě které věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši [částka], což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši [částka] a zaplatit poplatek ve výši [částka], a to sjednaným způsobem. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště.

5. Z výzvy před podáním žaloby ve spojení s poštovním podacím archem soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dle posuzovaných smluv. Tato výzva byla zaslána žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu.

6. Pokud soud v řízení případně provedl další důkazy, ze kterých v rozhodnutí nevycházel, bylo to z toho důvodu, že dle názoru soudu tyto důkazy neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé.

7. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru o skutkovém stavu tak, jak jej vymezila žalobkyně v podané žalobě, tedy zejména, že věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným jako dlužníkem v postavení spotřebitele dne [datum] písemnou smlouvu [číslo] na základě které věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši [částka], což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit i poplatek ve výši [částka]. Žalovaný nesplácel tak, jak se smluvně zavázal, žalovaný zaplatil pouze [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky. V řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by na částku, která je předmětem žaloby, bylo cokoli uhrazeno.

8. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi účastníky následujícím způsobem. Podle § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Soud proto na posuzovaný případ aplikoval ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť právní vztahy, jakož i práva i povinnosti, vznikly za jeho účinnosti.

9. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi žalobkyně a žalovaným podle § 2390 o. z., ve spojení s ust. zákona č. 145/2010 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, tedy tak, že bylo vůlí stran uzavřít smlouvu o zápůjčce. Žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v souladu se smlouvou ve výši 30 000 Kč poskytla. Povinností žalovaného dle smlouvy bylo vrátit poskytnutou půjčku i s poplatkem, a to ve sjednaných týdenních splátkách. Úrok za poskytnutí finančních peněz ve smlouvě výslovně sjednán nebyl.

11. V řízení soud vzal za prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný tuto částku převzal.

12. Smlouva o zápůjčce dle citovaného ust. § 2390 o. z. může být, na rozdíl od smlouvy o úvěru, uzavřena platně i tehdy, pokud není úrok za poskytnutí peněžité půjčky sjednán. Úrok představuje příslušenství pohledávky a ve své podstatě se jedná o civilní plody peněz, tedy sjednané plnění za poskytnutí peněžních prostředků (tzv. cena peněz). Naproti tomu poplatek je sjednaným plněním, které nemá povahu příslušenství, jde o samostatnou pohledávku mající základ ve smluvním ujednání stran.

13. V podmínkách projednávané věci za situace, kdy mezi smluvními stranami nebyl výslovně sjednán úrok za poskytnutí půjčky, jakožto cena peněz, není pochyb o tom, že souhrnný poplatek neměl jinou funkci, než-li funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, plnil tedy funkci úroku z předmětné půjčky a je nutno jej po právní stránce posoudit jako tento nárok, a to bez ohledu na to, že měl dle neprokázaných žalobních tvrzení (avšak nikoliv podle obsahu smlouvy) v sobě zahrnovat rovněž administrativní poplatek za zpracování půjčky, který zvlášť mezi účastníky dojednán nebyl, tvrzeny pak nebyly ani skutečné náklady, které věřiteli s administrativním zpracováním půjčky skutečně vznikly. Uvedená skutečnost musela být zřejmá rovněž žalovanému, pokud smlouvu uzavíral, neboť tuto uzavíral s podnikatelem, jehož předmětem podnikání v době uzavření smlouvy bylo mj. poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů, přičemž je zřejmé, že podnikatel, jímž žalobkyně je, byl založen za účelem zisku a bez toho, který by byl ujednán úrok za přenechání půjčených prostředků (či jiná odměna peněž), by jinak z předmětného obchodního případu generován nebyl.

14. Jak již dovodil Nejvyšší soud ČR například v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků byla závislá jen na dohodě účastníků smlouvy o zápůjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité zápůjčce totiž platí, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

15. Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité zápůjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Nepřiměřené smluvní úroky současně naplňují skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka. Dohoda, kterou byly při peněžité zápůjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle příslušného ustanovení trestního zákona), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech). [příjmení] se právní úkon příčil dobrým mravům, musí být v rozporu s některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura [číslo] ročník 1997, pod [číslo] dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/ 1998 a 5/ 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod [číslo] 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

16. Nejvyšší soud například v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně překračuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Soudu je z úřední činnosti známo, např. z výpisu z databáze ČNB – systému [příjmení] o úrokových sazbách poskytnutých úvěrů domácnostem v ČR v posuzované době, že u neúčelových ročních půjček či úvěrů poskytovaných bankami na území ČR domácnostem na spotřebu v době uzavření smlouvy o zápůjčce s fixací sazby od jednoho roku do pěti let činila průměrná úroková sazba za tyto půjčky a úvěry cca 13,8 % ročně.

17. Soud tak má s přihlédnutím ke všem posuzovaným okolnostem za to, že úrok, nazvaný ve smlouvě jako souhrnný poplatek, ve sjednané výši posuzované smlouvy je cenou půjčky nepřiměřeně vysokou, přesahující téměř několikanásobně průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Takový úrok je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se jedná o neplatnost absolutní.

18. Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Posuzované smlouvy o zápůjčce jsou tak při zachování platnosti smlouvy jako celku stiženy dílčí neplatností v ujednání o výši úroků jen tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud se proto dále zabýval právě těmito okolnostmi. Právní žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, jeho předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Úrok u půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel půjčky (žalobce) generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, kdy ani on neočekával, že obdrží od podnikatele, podnikajícího v oblasti poskytování zápůjček a úvěrů, zápůjčku bez toho, aniž by musel platit nějakou odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smlouvy a absolutně neplatnou je proto celá smlouva, ze které vzájemná práva a povinnosti stranám smlouvy ani nevznikly.

19. Plnil-li původní věřitel z neplatné smlouvy o zápůjčce žalovanému částku 15 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 452991 a násl. o. z. Žalovaný však žalobkyni zaplatil již před podáním žaloby částku 5 000 Kč, o kterou se snížilo bezdůvodné obohacení, které se žalovanému dostalo, a které je žalovaný povinen vrátit, neboť tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez toho, že by bylo nutno provádět jakýkoliv zápočet, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy se zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. Žalovaný tak je povinen žalobkyni vrátit 25 000 Kč.

20. Soud tak dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je v celém rozsahu po právu, a to jak co do důvodu, tak i výše a splatnosti, proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, když i nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení je v souladu s § 1970 o. z., a to ve výši dle příslušného vl. nař. č. 351/2013 Sb., neboť smluvní úroky z prodlení žalobkyně nepožadovala.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch, čímž jí vzniklo právo vůči žalovanému na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení procesně úspěšné žalobkyně sestávají z odměny za zastupování žalobkyně v řízení advokátem, a to za celkem 2,5 úkony právní služby á 2 100 Kč podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), 2 x d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a odeslání předžalobní výzvy), dále 3 x režijní paušál po 300 Kč dle § 11 odst. 1, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše s DPH ve výši 21 % z těchto částek dle § 137 odst. 3 o. s. ř., a dále zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč; tj. na nákladech řízení celkem 8 441,50 Kč Tyto náklady řízení žalobkyni prokazatelně vznikly a byly potřebné k účelnému uplatnění jejího práva. K náhradě nákladů řízení soud žalovaného zavázal k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Dlužnou částku, jakož i náhradu nákladů řízení byl žalovaný zavázán zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.