30 C 187/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Motalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 695,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba doručená soudu dne 26. 5. 2021 se v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 9 695,80 Kč, částku 1 943,67 Kč, částku 3 360,78 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 14 000 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou okresnímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 695,80 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] a žalovaným došlo dne 1. 2. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na zadní straně smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 12 283 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 504 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 Smlouvy o zápůjčce, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 3 888 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 891 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28. 3. 2019. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Ke dni 4. 6. 2018 činila dlužná jistina částku 14 000 Kč a dlužný poplatek částku 12 283 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 20. 1. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Z této skutečnosti dovozuje žalobkyně svou procesní legitimaci. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 23 695,80 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 9 695,80 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 360,78 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 943,67 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 3 360,78 Kč žalobkyně uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 29. 3. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 20. 1. 2020. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 943,67 Kč žalobkyně uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 12. 6. 2018, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky do 20. 1. 2020. Ačkoliv žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky vyzývala, dlužná částka zůstala neuhrazena.

2. Žalobkyně i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jednání.

3. Vzhledem ke skutečnosti, že ze strany žalovaného nebyla žádná skutková tvrzení přednesena a nebyly ani označeny žádné důkazní návrhy, soud závěr o skutkovém stavu učinil z jednotlivých skutkových zjištění, učiněných z důkazních návrhů, navržených žalobkyní, tedy z listin, které žalobkyně k prokázání svých skutkových tvrzení označila, a které soud posoudil při jejich vzájemné souvislosti, při absenci jakýchkoliv jiných dalších důkazních návrhů ze strany žalovaného, posoudil jako listiny způsobilé dokázat skutková zjištění tak, jak je uvedeno níže. Jednalo se o listiny nazvané: smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 1. 2. 2018, smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce, přehled plateb, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, včetně přílohy [číslo] seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, včetně dokladu o odeslání, předžalobní upomínka, včetně dokladu o odeslání. Pokud soud v řízení případně provedl další důkazy, ze kterých v rozhodnutí nevycházel, bylo to z toho důvodu, že dle názoru soudu tyto důkazy neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé.

4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 1. 2. 2018 vč. obchodních podmínek vzal soud za prokázáno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným jako dlužníkem v postavení spotřebitele smlouvu, na základě které věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši 14 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč a zaplatit částku 12 238 Kč, v 60 týdenních splátkách po 439 Kč s tím, první splátku byl žalovaný povinen zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy, splatnost poslední splátky byla stanovena na 28. 3. 2019. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. Přílohy [číslo] seznamu postupovaných pohledávek vzal soud za prokázáno, že původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu, na základě které postoupil své pohledávky za žalovaným dle výše uvedené smlouvy žalobkyni. Postupovaná pohledávka je identifikována v příloze [číslo] číslem smlouvy, datem poskytnutí půjčky, jménem a příjmením dlužníka, adresou a aktuální výší pohledávky.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s poštovním podacím archem soud zjistil, že předchůdce žalobkyně tímto sdělením, které žalovanému zaslal na adresu trvalého pobytu, žalovanému mínil oznámit postoupení pohledávek na žalobkyni.

7. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný nezaplatil ničeho.

8. Z výzvy před podáním žaloby ve spojení s poštovním podacím archem soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dle posuzovaných smluv. Tato výzva byla zaslána žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu.

9. Pokud soud v řízení případně provedl další důkazy, ze kterých v rozhodnutí nevycházel, bylo to z toho důvodu, že dle názoru soudu tyto důkazy neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé.

10. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru o skutkovém stavu tak, jak jej vymezila žalobkyně v podané žalobě, tedy zejména, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným jako dlužníkem v postavení spotřebitele dne 1. 2. 2018 písemnou smlouvu [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši 14 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit i částku ve výši 12 283 Kč, a to v týdenních splátkách ve sjednané výši s tím, první splátku byl žalovaný povinen zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každou následující pak do konce následujícího týdenního období. Žalovaný nesplácel tak, jak se smluvně zavázal, žalovaný zaplatil pouze 0 Kč. Pohledávka byla postoupena z původního věřitele na žalobkyni; tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky. V řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by na částku, která je předmětem žaloby, bylo cokoli uhrazeno.

11. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi účastníky následujícím způsobem. Podle § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Soud proto na posuzovaný případ aplikoval ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť právní vztahy, jakož i práva i povinnosti, vznikly za jeho účinnosti.

12. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným podle § 2390 o. z., ve spojení s ust. zákona č. 145/2010 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, tedy tak, že bylo vůlí stran uzavřít smlouvu o zápůjčce. Předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v souladu se smlouvou ve výši 13 000 Kč poskytl. Povinností žalovaného dle smlouvy bylo vrátit poskytnutou půjčku i s poplatkem, a to ve sjednaných týdenních splátkách. Úrok za poskytnutí finančních peněz ve smlouvě výslovně sjednán nebyl.

14. Smlouvu o postoupení pohledávky, která je předmětem žaloby, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, soud rovněž posoudil jako platnou a účinnou smlouvu ve smyslu § 1879 a násl. o. z., na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni; aktivní věcná legitimace tak byla v řízení prokázána.

15. V řízení soud vzal za prokázáno, že žalovanému byla předchůdcem žalobkyně poskytnuta částka 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný tuto částku převzal.

16. Smlouva o zápůjčce dle citovaného ust. § 2390 o. z. může být, na rozdíl od smlouvy o úvěru, uzavřena platně i tehdy, pokud není úrok za poskytnutí peněžité půjčky sjednán. Úrok představuje příslušenství pohledávky a ve své podstatě se jedná o civilní plody peněz, tedy sjednané plnění za poskytnutí peněžních prostředků (tzv. cena peněz). Naproti tomu poplatek je sjednaným plněním, které nemá povahu příslušenství, jde o samostatnou pohledávku mající základ ve smluvním ujednání stran.

17. V podmínkách projednávané věci za situace, kdy mezi smluvními stranami nebyl výslovně sjednán úrok za poskytnutí půjčky, jakožto cena peněz, není pochyb o tom, že souhrnný poplatek neměl jinou funkci, než-li funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, plnil tedy funkci úroku z předmětné půjčky a je nutno jej po právní stránce posoudit jako tento nárok, a to bez ohledu na to, že měl dle neprokázaných žalobních tvrzení (avšak nikoliv podle obsahu smlouvy) v sobě zahrnovat rovněž administrativní poplatek za zpracování půjčky, který zvlášť mezi účastníky dojednán nebyl, tvrzeny pak nebyly ani skutečné náklady, které věřiteli s administrativním zpracováním půjčky skutečně vznikly. Uvedená skutečnost musela být zřejmá rovněž žalovanému, pokud smlouvu uzavíral, neboť tuto uzavíral s podnikatelem, jehož předmětem podnikání v době uzavření smlouvy bylo mj. poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů, přičemž je zřejmé, že podnikatel, jímž předchůdce žalobkyně je, byl založen za účelem zisku a bez toho, který by byl ujednán úrok za přenechání půjčených prostředků (či jiná odměna peněž), by jinak z předmětného obchodního případu generován nebyl.

18. Jak již dovodil Nejvyšší soud ČR například v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků byla závislá jen na dohodě účastníků smlouvy o zápůjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité zápůjčce totiž platí, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

19. Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité zápůjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Nepřiměřené smluvní úroky současně naplňují skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka. Dohoda, kterou byly při peněžité zápůjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle příslušného ustanovení trestního zákona), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech). [příjmení] se právní úkon příčil dobrým mravům, musí být v rozporu s některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura [číslo] ročník 1997, pod [číslo] dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/ 1998 a 5/ 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod [číslo] 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

20. Nejvyšší soud například v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně překračuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Soudu je z úřední činnosti známo, např. z výpisu z databáze ČNB – systému [příjmení] o úrokových sazbách poskytnutých úvěrů domácnostem v ČR v posuzované době, že u neúčelových ročních půjček či úvěrů poskytovaných bankami na území ČR domácnostem na spotřebu v době uzavření smlouvy o zápůjčce s fixací sazby od jednoho roku do pěti let činila průměrná úroková sazba za tyto půjčky nepoměrně méně, než jak požadovala žalobkyně v tomto řízení.

21. Soud tak má s přihlédnutím ke všem posuzovaným okolnostem za to, že úrok, nazvaný ve smlouvě jako souhrnný poplatek, ve sjednané výši posuzované smlouvy je cenou půjčky nepřiměřeně vysokou, přesahující téměř několikanásobně průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Takový úrok je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se jedná o neplatnost absolutní.

22. Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Posuzované smlouvy o zápůjčce jsou tak při zachování platnosti smlouvy jako celku stiženy dílčí neplatností v ujednání o výši úroků jen tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud se proto dále zabýval právě těmito okolnostmi. Právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, jeho předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Úrok u půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel půjčky (předchůdce žalobce) generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, kdy ani on neočekával, že obdrží od podnikatele, podnikajícího v oblasti poskytování zápůjček a úvěrů, zápůjčku bez toho, aniž by musel platit nějakou odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smlouvy a absolutně neplatnou je proto celá smlouva, ze které vzájemná práva a povinnosti stranám smlouvy ani nevznikly.

23. Plnil-li původní věřitel z neplatné smlouvy o zápůjčce žalovanému částku 14 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. o.z. Žalovaný však žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, zaplatil již před podáním žaloby částku 0 Kč, o kterou se snížilo bezdůvodné obohacení, které se žalovanému dostalo, a které je žalovaný povinen vrátit, neboť tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez toho, že by bylo nutno provádět jakýkoliv zápočet, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy se zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. Žalovaný tak je povinen žalobkyni vrátit 14 000 Kč.

24. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud výrokem I. žalobě co do částky 14 000 Kč vyhověl a žalobkyně přiznal i tomu odpovídající úroky z prodlení, když i nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení je v souladu § 1970 o. z., a to ve výši dle vl. nařízení č. 351/2013 Sb. Výrokem II. soud zamítl další žalobou uplatněné nároky, a to s ohledem na výše odůvodněný závěr o neexistenci smluvního vztahu.

25. Výrokem III. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné a účelně vynaložené náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

26. Dlužnou částku byl žalovaný zavázán zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.