30 C 377/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Motalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 745 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba doručená soudu dne 30. 11. 2021, se v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 2 995 Kč a 6 653,40 Kč a úrok z prodlení z této částky za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného, odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše repo sazby stanovené Českou národní bankou vyhlášené ve věstníku [obec] národní banky a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 750 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného, odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše repo sazby stanovené Českou národní bankou vyhlášené ve věstníku [obec] národní banky a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou okresnímu soudu dne 30. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 745 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] a žalovaným došlo dne 12. 11. 2005 k uzavření Smlouvy o půjčce [číslo]. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o půjčce otištěné na zadní straně Smlouvy. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i souhrnný poplatek ve výši 2 995 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 39 týdenních (sedmidenních) splátkách po 205 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 8. 2006. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalovanému současně známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 12. 8. 2006. Marným uplynutím týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byl žalovaný v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 2 250 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Z této skutečnosti dovozuje žalobkyně svou procesní legitimaci. Za období od podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 5 745 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 3 592,87 Kč a dlužné částky souhrnného poplatku ve výši 2 152,13 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6 653,40 Kč, úroků z prodlení z celkové dlužné částky 5 745 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Ačkoliv žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky vyzývala, dlužná částka zůstala neuhrazena.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Žalobkyně i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jednání.

4. Vzhledem ke skutečnosti, že ze strany žalovaného nebyla žádná skutková tvrzení přednesena a nebyly ani označeny žádné důkazní návrhy, soud závěr o skutkovém stavu učinil z jednotlivých skutkových zjištění, učiněných z důkazních návrhů, navržených žalobkyní, tedy z listin, které žalobkyně k prokázání svých skutkových tvrzení označila, a které soud posoudil při jejich vzájemné souvislosti jako listiny způsobilé dokázat skutková zjištění tak, jak je uvedeno níže. Jednalo se o listiny nazvané: smlouva o půjčce [číslo] ze dne 12. 11. 2005, smluvní podmínky, zákaznická karta, protokol o platební historii, přehled plateb, smlouva o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní upomínky s poštovním podacím archem. Pokud soud v řízení případně provedl další důkazy, ze kterých v rozhodnutí nevycházel, bylo to z toho důvodu, že dle názoru soudu tyto důkazy neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé.

5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 12. 11. 2005 vč. smluvních podmínek vzal soud za prokázáno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným jako dlužníkem v postavení spotřebitele smlouvu, na základě které věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši 5 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a zaplatit poplatek ve výši 2 995 Kč, v 39 týdenních splátkách po 205 Kč s tím, první splátku byl žalovaný povinen zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy, splatnost poslední splátky byla stanovena na 12. 8. 2006. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. Přílohy [číslo] seznamu postupovaných pohledávek vzal soud za prokázáno, že původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu, na základě které postoupil své pohledávky za žalovaným dle výše uvedené smlouvy žalobkyni. Postupovaná pohledávka je identifikována v příloze [číslo] číslem smlouvy, datem poskytnutí půjčky, jménem a příjmením dlužníka, adresou a aktuální výší pohledávky. Z oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s poštovním podacím archem soud zjistil, že předchůdce žalobkyně tímto sdělením, které žalovanému zaslal na adresu trvalého pobytu, žalovanému mínil oznámit postoupení pohledávek na žalobkyni. Z výzvy před podáním žaloby ve spojení s poštovním podacím archem soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dle posuzovaných smluv. Tato výzva byla zaslána žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu. V řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by na částku, která je předmětem žaloby, bylo cokoli uhrazeno.

6. Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných, díl 1 přechodná ustanovení, oddíl 1 všeobecná ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

7. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Podle § 657 zákona č. 55/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 ObčZ při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

9. Po provedeném dokazování soud dospěl soud k závěru, že žalobě je možno vyhovět jen částečně.

10. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným podle § 657 obč. zák. ve spojení s ust. zákona č. 145/2010 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, tedy tak, že bylo vůlí stran uzavřít smlouvu o půjčce. Předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v souladu se smlouvou ve výši 5 000 Kč poskytl. Povinností žalovaného dle smlouvy bylo vrátit poskytnutou půjčku i s poplatkem, a to ve sjednaných týdenních splátkách. Úrok za poskytnutí finančních peněz ve smlouvě výslovně sjednán nebyl.

11. Smlouvu o postoupení pohledávky, která je předmětem žaloby, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, soud posoudil jako platnou a účinnou smlouvu ve smyslu § 525 ObčZ., na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni; aktivní věcná legitimace tak byla v řízení prokázána.

12. V řízení soud vzal za prokázáno, že žalovanému byla předchůdcem žalobkyně poskytnuta částka 5 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný tuto částku převzal.

13. Smlouva o půjčce dle citovaného ust. § 657 a násl. obč. zák. může být, na rozdíl od smlouvy o úvěru dle ust. § 497 a násl. obch. zák., uzavřena platně i tehdy, pokud není úrok za poskytnutí peněžité půjčky sjednán. Úrok ve smyslu ust. § 121 odst. 3 obč. zák. představuje příslušenství pohledávky a ve své podstatě se jedná o civilní plody peněz, tedy sjednané plnění za poskytnutí peněžních prostředků (tzv. cena peněz). Naproti tomu poplatek je sjednaným plněním, které nemá povahu příslušenství, jde o samostatnou pohledávku mající základ ve smluvním ujednání stran.

14. V podmínkách projednávané věci za situace, kdy mezi smluvními stranami nebyl výslovně sjednán úrok za poskytnutí půjčky, jakožto cena peněz, není pochyb o tom, že souhrnný poplatek neměl jinou funkci, než-li funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, plnil tedy funkci úroku z předmětné půjčky a je nutno jej po právní stránce posoudit jako tento nárok, a to bez ohledu na to, že měl dle neprokázaných žalobních tvrzení (avšak nikoliv podle obsahu smlouvy) v sobě zahrnovat rovněž administrativní poplatek za zpracování půjčky, který zvlášť mezi účastníky dojednán nebyl, tvrzeny pak nebyly ani skutečné náklady, které věřiteli s administrativním zpracováním půjčky skutečně vznikly. Uvedená skutečnost musela být zřejmá rovněž žalovanému, pokud smlouvu uzavíral, neboť tuto uzavíral s podnikatelem, jehož předmětem podnikání v době uzavření smlouvy bylo mj. poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů, přičemž je zřejmé, že podnikatel, jímž předchůdce žalobkyně je, byl založen za účelem zisku a bez toho, který by byl ujednán úrok za přenechání půjčených prostředků (či jiná odměna peněž), by jinak z předmětného obchodního případu generován nebyl.

15. Jak již dovodil Nejvyšší soud ČR například v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků byla závislá jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

16. Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Nepřiměřené smluvní úroky současně naplňují skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka. Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle příslušného ustanovení trestního zákona), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech). [příjmení] se právní úkon příčil dobrým mravům, musí být v rozporu s některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura [číslo] ročník 1997, pod [číslo] dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/ 1998 a 5/ 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod [číslo] 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

17. Nejvyšší soud například v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně překračuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Soudu je z úřední činnosti známo, např. z výpisu z databáze ČNB – systému [příjmení] o úrokových sazbách poskytnutých úvěrů domácnostem v ČR v posuzované době, že u neúčelových ročních půjček či úvěrů poskytovaných bankami na území ČR domácnostem na spotřebu v době uzavření smlouvy o půjčce s fixací sazby od jednoho roku do pěti let byla průměrná úroková sazba za tyto půjčky a úvěry násobně nižší.

18. Soud tak má s přihlédnutím ke všem posuzovaným okolnostem za to, že úrok, nazvaný ve smlouvě jako souhrnný poplatek, ve sjednané výši posuzované smlouvy je cenou půjčky nepřiměřeně vysokou, přesahující téměř několikanásobně průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Takový úrok je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům tak, jak má na mysli ust. § 3 odst. 1 obč. zák., což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se ve smyslu ust. § 39 obč. zák. jedná o neplatnost absolutní.

19. Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Posuzované smlouvy o půjčce jsou tak při zachování platnosti smlouvy jako celku stiženy dílčí neplatností v ujednání o výši úroků jen tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud se proto dále zabýval právě těmito okolnostmi. Právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, jeho předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o půjčce bylo mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Úrok u půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel půjčky (předchůdce žalobce) generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o půjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, kdy ani on neočekával, že obdrží od podnikatele, podnikajícího v oblasti poskytování půjček a úvěrů, půjčku bez toho, aniž by musel platit nějakou odměnu za poskytnutí půjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smlouvy a absolutně neplatnou je proto celá smlouva, resp. smlouvy o půjčce, ze které vzájemná práva a povinnosti stranám smlouvy ani nevznikly.

20. Plnil-li původní věřitel z neplatné smlouvy o půjčce žalovanému částku 5 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. Žalovaný však žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, zaplatil již před podáním žaloby částku 2 250 Kč, o kterou se snížilo bezdůvodné obohacení, které se žalovanému dostalo, a které je žalovaný povinen vrátit, neboť tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez toho, že by bylo nutno provádět jakýkoliv zápočet (ve smyslu započtení dle § 580 obč. zák.), který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy se zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. Žalovaný tak je povinen žalobkyni vrátit 2 750 Kč; s ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud výrokem II. žalobě co do této částky vyhověl, a to včetně nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, jež je v souladu s § 1970 o. z., a to ve výši dle příslušného vl. nař. č. 351/2013 Sb., neboť smluvní úroky z prodlení žalobkyně nepožadovala. Ve zbytku soud nárok jako zcela nedůvodný výrokem I zamítl.

21. Výrokem III. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalovanému tak vzniklo právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné a účelně vynaložené náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

22. Dlužnou částku byl žalovaný zavázán zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v rozsudku, proti kterému není odvolání přípustné, soud v odůvodnění uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.