33 C 13/2023

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Švachovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 , 725 27 Ostrava-Plesná o zaplacení 78 050 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 270 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 48 780 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 347,56 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 7 449,48 Kč, úroků ve výši 25,14 % ročně z částky 42 568,94 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 568,94 Kč od 15. 12. 2022 do 30. 1. 2023, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 298,94 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 78 050 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 13 347,56 (úrok ve výši 25,14 % ročně z dlužné jistiny ve výši 42 568,94 Kč od 22. 9. 2021 do 14. 12. 2022), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 7 449,48 Kč (zákonný úrok ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 42 568,94 Kč od 21. 11. 2020 do 14. 12. 2022), úroků ve výši 25,14% ročně z dlužné jistiny ve výši 42 568,94 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 42 568,94 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Výše uvedené žalobkyně požadovala z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, (dále jen „Smlouva“) uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , a žalovaným dne 21. 12. 2019. Nedílnou součástí této Smlouvy jsou Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru otištěné na zadní straně smlouvy. Na základě této Smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti částku 49 000 Kč, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal právní předchůdkyni žalobkyně uhradit vedle jistiny ve výši 49 000 Kč, částku 24 911 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 25,14 % ročně za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, částku 22 579 Kč za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka. Výše uvedené částky byl žalovaný dle Smlouvy povinen uhradit v hotovosti ve 21 měsíčních splátkách po 4 724 Kč, splatnost poslední splátky byla stanovena na 21. 9. 2021. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 19 730 Kč, přičemž poslední příslušná splátka byla žalovaným uhrazena dne 9. 6. 2020. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 byla s účinností od 16. 12. 2022 předmětná pohledávka vůči žalovanému včetně příslušenství postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dále uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila před poskytnutím zápůjčky s odbornou péči schopnost žalovaného zápůjčku splácet, provedla vyhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením Smlouvy, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zachyceny v zákaznické kartě žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“. Žalobkyně k výzvě soudu písemně doplnila žalobu, kdy uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením Smlouvy ověřila majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy, výplatních pásek za říjen a listopad 2019, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace uvedené žalovaným, tj. že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako koordinátor staveb ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem činí 33 044 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 38 000 Kč, žije ve vlastním domě či bytě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, s ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně, že schopnost žalovaného zápůjčku splácet je dostatečná. Právní předchůdkyně žalobkyně ani žalobce nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného, neboť žadatelé o zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně dále uvedla, že si je vědoma ujednání o výši sazby úroků na straně 2 Smlouvy, nicméně požaduje pouze úrok ve výši 25,14 %.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. První jednání ve věci se konalo dne 10. 4. 2024. K tomuto jednání se žalovaný nedostavil, svou neúčast ze , podezřelý výraz, důvodů omluvil omluvou ze dne 9. 4. 2024. , právnická osoba, s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud provedl důkazy navržené a předložené žalobkyní a učinil níže uvedená zjištění.

5. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 21. 12. 2019 1 vč. smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným, předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky ve výši 49 000 Kč žalovanému. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí spotřebitelského úvěru právní předchůdkyni žalobkyně poplatek v částce 47 490 Kč, který se skládá z úroku ve výši 24 911 Kč, částky za zpracování úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 22 579 Kč. Úroková sazba byla sjedná ve výši 49 % ročně s tím, že celková dlužná částka je splatná ve 21 splátkách vždy ke konci splátkového období ve výši 4 724 Kč (poslední splátka ve výši 4 719 Kč). Výše uvedenou smlouvou bylo prokázáno, že žalovaný částku 49 000 Kč obdržel v hotovosti, což žalovaný stvrdil podpisem předmětné smlouvy.

6. Ze zákaznické karty ze dne 21. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaný v souvislosti s žádostí o úvěru ve výši 49 000 Kč uvedl u položky druh bydlení, že je vlastník, dále že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, je zaměstnán jako koordinátor staveb u společnosti , právnická osoba, , jeho čistý příjem činí , částka, , čisté příjmy domácnosti činí , částka, , nemá kreditní kartu, má zápůjčku u jiné společnosti, jeho odhadované měsíční výdaje činí částku , částka, , výdaje na externí splátky činí , částka, , na své jméno má veden bankovní účet. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že žalovaný měl k doložení svého příjmu předložit pracovní smlouvu a výplatní pásky za měsíce říjen a listopad 2019. Ze zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřovala žalovaným uváděné výdaje.

7. Z tabulky umoření vyhotovené ke dni 19. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem částku 19 730 Kč, přičemž poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 16. 7. 2021.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, vč. výňatku z Přílohy č. , hodnota, - seznamu postupovaných pohledávek - str. 3 z 81 vzal soud za prokázáno, že původní věřitel společnost , právnická osoba, jako postupitel uzavřel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu, na základě které postoupil svou pohledávku za žalovaným dle citované smlouvy žalobkyni. V Příloze č. , hodnota, – seznamu postupovaných pohledávek je pohledávka vůči žalobci uvedena pod pořadovým číslem , hodnota, .

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 ve spojení s podacím lístkem ze dne 13. 1. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně tímto sdělením, které bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě, oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení.

10. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 6. 2023 ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 2. 6. 2023 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 16. 6. 2023. Tato výzva byla zaslána žalovanému dne 2. 6. 2023 na adresu uvedenou ve smlouvě.

11. Z ostatních provedených listinných důkazů, soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro jeho rozhodnutí s ohledem na níže prezentovaný závěr.

12. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 21. 12. 2019 poskytla žalovanému v hotovosti částku 49 000 Kč a žalovaný se zavázala tuto částku spolu s dalšími poplatky, tj. celkem částku 99 199 Kč, vrátit ve 21 měsíčních splátkách. Doposud žalovaný uhradil částku ve výši 19 730 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením Smlouvy zjišťovala příjmy žalovaného, kdy žalovaný doložil svůj příjem z pracovního poměru. Právní předchůdkyně žalobkyně nicméně žádným způsobem nezkoumala a neověřoval žalovaným uvedené ostatní příjmy domácnosti ve výši 38 000 Kč a rovněž žádným způsobem neověřovala výdajovou stránku žalovaného. Předmětná pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena původním věřitelem společností , právnická osoba, s účinností od 16. 12. 2021, postoupení pohledávky bylo uvedenou společností žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16.12. 2022, kterým byl žalovaný současně vyzván k úhradě předmětné pohledávky ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Uvedené oznámení bylo žalovanému odesláno dne 13. 1. 2023. Žalovaný vyjma částky 19 730 Kč, na předmětnou pohledávku neuhradil ničeho, ačkoliv k tomu byl žalobkyní vyzván taktéž předžalobní výzvou ze dne 1. 6. 2023.

13. Na základě shora zjištěného skutkovém stavu soud po právní stránce věc posoudil podle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) upravující smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a právní předchůdkyně žalobkyně v pozici podnikatele ve smyslu § 420 o. z. je nutno právní vztah vzniklý z předmětné smlouvy posuzovat podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ)“), neboť podle § 2 odst. 1 citovaného zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. V projednávané věci jsou stěžení ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 ZoSÚ. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 3 odst. 1 písm. c) ZoSÚ se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pokud jde o samotnou povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr splácet, tak poskytovatel úvěru je povinen postupovat s odbornou péči ve smyslu § 75 ZoSÚ. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ (ve znění účinném do 28. 5. 2022) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V projednávané věci byla Smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 96/2022 Sb., kterým byla do § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně zakotvena povinnost soudu k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přihlédnout z úřední povinnosti. Avšak již před dotyčnou novelou byla povinnost soudu zabývat se z úřední povinnosti tím, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost věřitele, dovozena judikaturou. K porušení povinnosti věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se vyjádřil Ústavní soud například ve svých nálezech ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo také Nejvyšší soud ČR například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, . V citovaných rozhodnutí uvedené soudy vyslovily závěr, že nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit činí smlouvu od počátku absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Uvedený přístup je naplněním zásady ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, kdy povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Výše uvedené je plně aplikovatelné v podmínkách zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., a to i z důvodů uvedených níže. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá rovněž ustálené judikatuře Soudního dvora , právnická osoba, , jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu vnitrostátních norem v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing , jméno FO, C-106/89, EU:C:1990:395, , jméno FO, C-240–244/98, EU:, právnická osoba, :346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Zde je na místě odkázat na rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 OPR, v němž se Soudní dvůr v rámci rozhodování o předběžné otázce konkrétně zabýval možností eurokonformního výkladu znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022, tj. možnosti vnitrostátního soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti. V citovaném rozhodnutí Soudní dvůr EU dospěl k závěru, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES, jakož i shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle ust. § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 o. z. pro rozpor se zákonem. K této neplatnosti musí soud v souladu s § 588 o. z. přihlížet z úřední povinnosti.

16. Po provedeném dokazování soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného ověřovala příjmovou stránku žalovaného, avšak pouze částečně. Dle zákaznické karty žalovaný doložil svůj příjem z pracovního poměru. Pokud jde o žalovaným uváděný čistý příjem domácnosti ve výši 38 000 Kč, tak jeho specifikací natož jeho doložením se právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala. Právní předchůdkyně žalované navíc zcela rezignovala na zkoumání výdajové stránky žalovaného, kdy se spokojila pouze s údaji uvedenými žalovaným bez toho, aby si od žalované vyžádala poklady dokládající výši tvrzených výdajů. Právní předchůdkyně žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k uvedenému dovodil soud podle § 580 o. z. ve spojení s § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutní neplatnost smlouvy ze dne 21. 12. 2019 pro rozpor se zákonem. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku a další poplatcích. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z. a žalovaný je podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 ZoSÚ povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši 29 270 Kč (právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému prokazatelně poskytla částku 49 000 Kč, žalovaný uhradil celkem částku 19 730 Kč). Jelikož mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy, nebyla ani sjednána splatnost závazku. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení se tak řídí § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Soud vzal za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky v oznámení o postoupení pohledávky odeslaným dne 13. 1. 2023. Za použití § 573 o. z. má soud za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 18. 1. 2023, přičemž žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení, tj. do 30. 1. 2023. Uplynutím stanovené lhůty se žalovaný dostal do prodlení dle § 1968 o. z. a žalobkyni tak od 31. 1. 2023 vzniklo právo na úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v aktuálním znění. Soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 31. 1. 2023, avšak s ohledem na ust. § 152 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve výši 8,25 % ročně, jak žalobkyně v žalobě požadovala. Pokud jde o aktivní legitimaci žalované, tak tato je dána v souladu s § 1879 o. z., neboť Smlouvou o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že předmětná pohledávka za žalovaným včetně jejího příslušenství byla postoupena na žalobkyni. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta plnění byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

17. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.