34 C 205/2020

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Bojkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul jméno příjmení se sídlem adresa o určení vlastnictví

I. Žaloba žalobkyně, aby bylo určeno, že, že ke dni úmrtí [jméno] [příjmení], tj. ke dni [datum], byl vlastníkem nemovitosti parc. [číslo] – stavební plocha, a domu [číslo] obojí zapsáno pod knihovní vložkou [číslo] pro [katastrální uzemí], jenž je dnes součástí pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na [list vlastnictví], pro [obec], k. ú. [část obce], [stát. instituce], [stát. instituce], pan [jméno] [příjmení], [datum narození], se zamítá.

II. Žaloba žalobkyně, aby bylo určeno, že ke dni úmrtí [jméno] [příjmení], tj. ke dni [datum], byli spoluvlastníky nemovitosti parc. [číslo] – stavební plocha, a domu [adresa], obojí zapsáno pod knihovní vložkou [číslo], pro [katastrální uzemí], jež je dnes součástí pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na [list vlastnictví], pro [obec], k. ú. [část obce], [stát. instituce], [stát. instituce], pan [jméno] [příjmení], [datum narození], s podílem ve výši 1/2, a paní [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození] s podílem ve výši ½, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku v plné výši, 24 447,70 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se svou žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne [datum], následně doplňovanou, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že ke dni úmrtí [jméno] [příjmení], tj. ke dni [datum], byl vlastníkem nemovitosti parc. [číslo] – stavební plocha, a domu [číslo] obojí zapsáno pod vložkou [číslo] pro [katastrální uzemí], jenž je dnes součástí pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na [list vlastnictví], pro [obec], k. ú. [část obce], [stát. instituce], [stát. instituce], [jméno] [příjmení], [datum narození], dále, aby bylo určeno, že ke dni úmrtí [jméno] [příjmení], tj. ke dni [datum], byli spoluvlastníky nemovitosti parc. [číslo] – stavební plocha, a domu [adresa], obojí zapsáno pod vložkou [číslo], obojí zapsáno pod vložkou [číslo] pro katastrální území Moravská Ostrava, jež je dnes součástí pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na [list vlastnictví], pro obec Ostrava, k. ú. [část obce], [stát. instituce], [stát. instituce], [jméno] [příjmení], [datum narození], s podílem ve výši 1/2, a [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození] s podílem ve výši ½. Ke zdůvodnění svého nároku žalobkyně uvedla, že původní vlastník [jméno] [příjmení] zemřel dne [datum] a nezanechal závěť, přičemž veškeré dědictví přešlo na [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobkyně], ta zemřela [datum], přičemž také nezanechala poslední vůli, když celý její majetek připadl dvěma potomkům, s tím, že každý z potomků obdržel právě ½ z dědictví. Jeden z těchto potomků byl manžel žalobkyně – [jméno] [příjmení], zemřelý dne [datum] bez zanechání poslední vůle. Dědictví po něm tak nabyli rovným dílem žalobkyně a potomci žalobkyně a [jméno] [příjmení]. Zesnulý manžel žalobkyně by byl v době úmrtí výhradním vlastníkem ½ nemovitostí dotčených touto žalobou, tyto by za svého života nabyl děděním. Na základě dědické posloupnosti pak předmětné nemovitosti měly být předmětem dědického řízení, přičemž by na žalobkyni připadl podíl ve výši 1/6 všech nemovitostí, které jsou touto žalobou dotčeny. Jelikož by žalobkyně byla vlastnicí, byť podílu nemovitostí, jež jsou předmětem žaloby, pak odtud plyne její aktivní legitimace se domáhat správného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ke dni úmrtí [jméno] [příjmení]. Současně je zde dán také naléhavý právní zájem předpokládaný ustanovením § 80 o. s. ř., neboť žalobkyně se v konečném důsledku domáhá svého vlastnictví, což už samo o sobě kritérium naléhavého právní zájmu splňuje. Právní předchůdci žalobkyně byli do r. 1960 vlastníky mj. pozemku parc. [číslo] – stavební plocha a domu [adresa], obojí zapsáno pod vložkou [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně byl vlastníkem pozemku parc. [číslo] – stavební plocha a domu [číslo] obojí zapsáno pod vložkou [číslo]. Takto byly pozemky označeny v pozemkových knihách vedených pro kat. úz. [část obce] a dnes jsou tyto pozemky součást pozemku [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na [list vlastnictví], pro [obec], k. ú. [část obce], [stát. instituce], [stát. instituce]. Rozhodnutím Městského národního výboru v [obec] ze dne [datum] zn. Fin [číslo] bylo rozhodnuto tak, že nemovitosti označené v čl. II. odst. 1 této žaloby přecházejí do vlastnictví lidového družstva [název] v [obec] Tyto nemovitosti pak byly postupně kupními smlouvami převáděny přes [právnická osoba] a sodovkárny MHP až po současného vlastníka. Citované rozhodnutí však bylo vydáno, aniž by mělo oporu v tehdejších zákonech a navíc nesplňovalo základní náležitosti individuálního právního aktu. Předně vůbec není zřejmé, kdo daný správní akt vydal, zejména pak chybí odpovědná osoba, jež měla daný dokument podepsat. Dané rozhodnutí uvádí, že je rozhodováno v souladu s ustanovením § 5 nařízení vlády č. 15/1959 Sb. ve spojení s ustanovením § 11 vyhlášky č. 88/1959. V tomto bodě nutno poukázat na skutečnost, že lidové družstvo [název], na které byly citovaným rozhodnutím nemovitosti převedeny, nespadá do výčtu organizací spadajících pod pojem socialistického vlastnictví, avšak se jednalo o soukromou právnickou osobu, jež je aktivní do dnešního dne, jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku. Ačkoliv se daný individuální správní akt schovává za dva výše uvedené předpisy, pak byl vydán zcela protizákonným způsobem. Následkem těchto vad může být pouze nicotnost takovéhoto rozhodnutí. To má za následek, že takový přechod vlastnictví je neoprávněný, resp. právně k přechodu vlastnictví nedojde a vlastnictví tak i nadále zůstává původnímu vlastníku, a to bez ohledu na zápis v příslušných evidencích. Jestliže tedy byly následně uzavírány kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, pak logicky ani těmito smlouvami nemohlo vlastnictví přejít, neboť žádný z prodávajících nebyl dle platného práva vlastníkem daných nemovitostí, a tak se vlastníky nemohli stát ani následní domnělí vlastníci daných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění, jak je to kategorizováno v ustanovení § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. ve spojení s § 11 vyhlášky č. 88/1959, pak tuto situaci nelze řešit postupem dle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. restitučními zákony, neboť nebyly splněny podmínky, na základě kterých tyto mohly být aplikovány. Nikdy tedy nedošlo k platnému převodu či přechodu z původního vlastníka [jméno] [příjmení] na jiný subjekt. Stát se tedy nikdy nemohl stát právoplatným vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně je pak příbuzným v přímé linii, zároveň nikdo z předchozích dědiců nezanechal žádnou závěť či jiné pořízení pro případ smrti, což znamená, že pokud by nedošlo k nezákonnému vytržení vlastnictví z rukou soukromé osoby, pak by žalobkyně nepochybně byla vlastníkem či alespoň spoluvlastníkem příslušných nemovitostí.

2. Žalovaný s žalobním nárokem nesouhlasil, když uvedl, že samotná žalobkyně není nositelkou aktivní procesní legitimace k podání určovací žaloby. Žalovaná strana odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 20 Cdo 1897/2000, kde mj. soud konstatoval, že v době od smrti zůstavitele až po potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou všichni dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků. Na základě takto formulovaného závěru soud uzavřel, že pokud žalobu ohledně dědického řízení nevypořádané pohledávky podal pouze jeden z dědiců, není k uplatnění nároku sám aktivně věcně legitimován; v tomto případě je tedy zřejmé, že žalobkyně je pouze jedna z více účastníků předmětných dědických řízení, tedy jedna z nerozlučných společníků. Žalovaný zpochybnil rovněž existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení předmětného vlastnického práva, poukázal zejména na nález ÚS ČR III. ÚS 43/2000, jehož právní věta zní:„ dle názoru Ústavního soudu v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v zákoně 403/1990 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu i s tehdy platným správním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona 87/1991 Sb.“ Je nepochybné, že tento právní názor je možné aplikovat na daný případ a je tedy zřejmé, že žalobkyně měla při ochraně svých domnělých práv postupovat způsobem upraveným v restitučních předpisech a pokud tak neučinila v zákonech stanovených lhůtách, jde to zcela k její tíži a v takovém případě je existence naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně zcela vyloučena. Dále strana žalovaná namítala, že žalovaná pozemek [číslo] včetně její součásti, tj. stavby umístěné na tomto pozemku, nabyla kupní smlouvou uzavřenou se správcem konkurzní podstaty úpadce [právnická osoba], a to způsobem předvídaným v dané době platným a účinným zákonem č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání. Pokud by žalobkyně měla za to, že jí, resp. jejím právním předchůdcům, svědčí právo, které je neslučitelné se zápisem dané nemovitosti na soupis konkurzní podstaty, mohla podat žalobu na vyloučení této nemovitosti z konkurzní podstaty. Pokud tak ale žalobkyně neučinila, založila tato nečinnost žalobkyně nevyvratitelnou právní domněnku vyslovenou v ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. totiž, že věc byla na soupis podstaty pojata oprávněně, tedy zcela legitimně došlo k uzavření kupní smlouvy se správcem konkurzní podstaty [právnická osoba], tak přešlo právo vlastnické na žalovaného. Jestliže žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí Městského národního výboru ze dne [datum] je aktem, který byl vydán v rozporu s platným právem, tak samotný nesoulad správního aktu s platným právním předpisem automaticky neznamená, že se jedná o nicotný právní akt (paakt), tedy o akt, který vykazuje takové vady, které jsou tak závažného charakteru, že tedy takový akt nevyvolává žádné právní účinky. Právní teorie a soudní praxe za nicotný správní akt považovala pouze takový správní akt, který byl vydán k tomu absolutně nepříslušným orgánem, tedy takovým orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadala. Je zřejmé, že takovým aktem rozhodnutí není, neboť nebylo vydáno mimo rámec věcné příslušnosti Finančního odboru Městského národního výboru v [obec]. Případná nezákonnost rozhodnutí však nemá sama o sobě za následek jeho nicotnost, tedy neexistenci a tím i absenci jakýchkoliv právních účinků, a tedy v souladu s ustálenou judikaturou pak takový správní akt z hlediska jeho věcné správnosti nepodléhá následnému soudnímu přezkumu (srovnej rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 287/2007, 22 Cdo 1622/2002, 2 Cdon 1393/97, 3 Cdon 1091/96). Žalobkyně tvrdí, že v daném případě majetek jejich předchůdců měl přejít do vlastnictví lidového družstva [název], tedy nikoli na stát, nýbrž na soukromou osobu. Z tohoto důvodu tedy nebyl majetek odňat dle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., a proto se žalobkyně svých práv nemůže domáhat dle restitučních předpisů, ale výhradně dle obecných předpisů cestou určovací žaloby. Na počátku účinnosti zákona č. 109/1964 Sb. hospodářský zákoník bylo za socialistické společenské vlastnictví prohlášeno státní vlastnictví, družstevní vlastnictví, jakož i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací dle § 8. Dle § 14 téhož zákonného předpisu ve výčtu socialistických organizací uvádí výslovně družstevní organizace, tedy do výčtu socialistických organizací je nutno zařadit lidové družstvo [název]. Je tedy zřejmé, že majetek právních předchůdců žalobkyně nebyl převeden na soukromou osobu, jak se žalobkyně mylně domnívá, ale na socialistickou organizaci do socialistického společenského vlastnictví. Žalovaná má tedy za to, že k převodu majetku z právních předchůdců žalobkyně na stát došlo na základě rozhodnutí vydaného na podkladě nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Proto bylo na místě, aby se žalobkyně domáhala svých, ať již domnělých, či skutečných práv cestou zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd. Ostatně, i kdyby majetek právních předchůdců žalobkyně na stát nepřešel na základě tohoto nařízení, ale z jiného právního důvodu nebo dokonce bez jakéhokoliv právního důvodu, nic by to neměnilo na skutečnosti, že žalobkyně měla svá domnělá práva uplatnit v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů a i rozhodovací praxí ÚS ČR na základě restitučních předpisů, zejména pak zákona č. 87/1991 Sb. a nikoliv cestou určovací žaloby dle obecných právních předpisů. Žalobkyně mohla využít ještě jednoho právního instrumentu, který ji právní řád k ochraně jejich domnělých práv poskytuje, když se mohla dle § 986 ve spojení s ustanovením § 3064 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ve lhůtě do 3 let počínaje dnem [datum] domáhat u soudu výmazu vlastnického práva žalované strany a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu, tj. katastru nemovitostí poznamenáno; žalobkyně však takového postupu nevyužila.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k těmto zjištěním:

4. Z výpisu z knihovní vložky [číslo] z pozemkové knihy vyhotoveného Státním notářstvím v [obec] dne [datum] bylo prokázáno, že velkoměšťanský dům [číslo] stál na pozemku parc. [číslo] když dne [datum] dle kupní smlouvy ze dne [datum] bylo vloženo vlastnické právo k této nemovitosti pro [jméno] [příjmení]. Dne [datum] podle rozhodnutí Městského národního výboru v [obec] ze [datum] zn. Fin [číslo] bylo vloženo vlastnické právo pro nového nabyvatele [název], lidové spotřební družstvo v [obec] a dne [datum] na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyl vlastnictví Československý stát - [název] [název] a [název], národní podnik v [obec a číslo].

5. Z dalšího výpisu z knihovní vložky [číslo] z pozemkové knihy vyhotoveného Státním notářstvím v [obec] dne [datum] bylo zjištěno, že se jednalo o zápis vlastnického práva k parcele parc. [číslo] domu [adresa], přičemž ke dni [datum] bylo vloženo vlastnické právo ve prospěch [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobkyně], každý v rozsahu ½, přičemž [datum] bylo rozhodnutím Městského národního výboru ze dne [datum] o vložení vlastnického práva na nového nabyvatele [název], lidové spotřební družstvo.

6. Z rozhodnutí rady Městského národního výboru, obor finanční-majetkoprávní ze dne [datum] zn. Fin [číslo] bylo zjištěno, že nemovitosti zapsané ve vložce [číslo] kat. úz. [část obce] s domem [adresa] vlastnicky patřící [jméno] [příjmení], nemovitosti zapsané ve vložce [číslo], kat. úz. [část obce] s domem [adresa] vlastnicky patřící [jméno] [příjmení] k 1/2 a [jméno] [celé jméno žalobkyně] k ½, přecházejí do vlastnictví lidového družstva [název] v [obec a číslo].

7. Z kupní smlouvy uzavřené mezi stranou prodávající [název], lidovým spotřebním družstvem a kupujícím [název] a [název] [název] bylo prokázáno, že tímto došlo k prodeji nemovitosti – domu [adresa] s dvorem, stavební parcela [číslo] na ulici [adresa] [číslo] za kupní cenu 151 623,29 Kč. Tato kupní smlouva byla uzavřena dne [datum].

8. Z výpisu Krajské geodetické a kartografické správy pro [územní celek], Střediska geodesie [obec] ze dne 29. 1. 1991 pod [číslo jednací] bylo zjištěno, že dle stavu pozemkové knihy parcely parc. [číslo] st. pl. a [číslo] st. pl. v kat. úz. [část obce] byly sloučeny do parcel [číslo] – ostatní plocha a do parcely parc. [číslo] – ostatní plocha, vše zapsáno pod č. [list vlastnictví].

9. Z rozhodnutí Státního notářství ve [obec] v dědické věci po zemř. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] bylo zjištěno, že tímto se stali dědici po zemřelém manželka [jméno] [celé jméno žalobkyně], dcera [jméno] [příjmení] a syn [jméno] [příjmení], s tím, že tito dědici uzavřeli dohodu, na základě které [jméno] [příjmení] neobdržel z dědictví ničehož.

10. Z potvrzení [název soudu] vydaného dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [spisová značka] bylo zjištěno, že [jméno] [celé jméno žalobkyně] zemřela [datum], přičemž jako dědici ze zákona byli označeni dcera [jméno] [příjmení], syn [jméno] [příjmení].

11. Z usnesení [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] bylo zjištěno, že toto rozhodnutí bylo vydáno v dědické věci po zemřelém [jméno] [příjmení], zemř. dne [datum] bez závěti, když byla soudem schválena dohoda, na základě které nabyl část dědictví pozůstalý syn [jméno] [příjmení], pozůstalá manželka [celé jméno žalobkyně] a pozůstalá dcera [jméno] [příjmení].

12. Ze sdělení náměstka primátora [obec] ze dne [datum] bylo zjištěno, že tímto primátor sdělil [jméno] [celé jméno žalobkyně], že v případě, že uplatňuje nějaké nároky za majetek převedený do vlastnictví Československého státu ve smyslu vyhlášky 15/1959 Sb., tuto žádost je třeba podat finančnímu odboru Národního výboru [územní celek], kde se tato individuálně prošetřuje, a pokud jsou dány podmínky pro náhradu, rozhoduje a poukazuje o tom Správa pro věci majetkoprávní a devisové v [obec] a jí také bude tato žádost postoupena.

13. Ze sdělení Obchodního domu [právnická osoba] ze dne [datum] ve věci žádosti vydání části pozemkové parcely [číslo] – k. ú. [část obce] bylo zjištěno, že dne [datum] obdrželi výzvu o vydání části pozemkové parcely [číslo] o výměře 100 m2, s tím, že tento subjekt sdělil, že lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 403/1990 Sb., zákona 87/1991 Sb. již uplynuly, nároky tímto zanikly, a proto je žádost považována za bezpředmětnou.

14. Ze sdělení [stát. instituce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že tímto pozemkový úřad obdržel žádost o navrácení pozemku dle zákona 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb. v zastoupení pana [jméno] [příjmení], když tento úřad sdělil, že v rozsahu působnosti citovaného zákona nelze zařadit stavební pozemky s domy, které nepatřily k původním zemědělským usedlostem nebo nesloužily zemědělské a lesní výrobě; tato skutečnost již byla sdělena předchozím dopisem ze dne [datum].

15. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni [datum] pro kat. úz. [část obce], okres [okres], [obec], [list vlastnictví] vedený [stát. instituce], kat. prac. [obec] bylo prokázáno, že žalovaná strana je zapsána jako vlastník parcely parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří s výměrou 5785 m2, jejíž součástí je stavba [adresa] – občanská vybavenost, stojící na pozemku [číslo].

16. Soud neprovedl důkaz navrhovaný stranou žalující, a to výslech syna žalobkyně [jméno] [příjmení], když dospěl k závěru, že tento narozen v r. 1963 by se jen stěží mohl relevantně vyjádřit k tomu, zda byli či nebyli [jméno] a [jméno] [příjmení] spoluvlastníci předmětných nemovitostí, stejně tak nepřipustil důkaz předkládanou fotografií bez označení data vydání, na které měl být vyfotografován právě syn žalobkyně a za ním se měly nacházet oba domy, jejichž určení vlastnického práva se žalobkyně domáhá, neboť soud dospěl k závěru, že tyto důkazy nejsou relevantní povahy a nemohou žádným věrohodným způsobem verifikovat skutečnosti tvrzené stranou žalující.

17. Po takto provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně důvodná není, a to z několika následně uvedených důvodů. Předně se soud v rámci uplatněného nároku zaobíral aktivní legitimací žalobkyně k uplatněnému nároku, když dospěl soud k závěru, že tato aktivní legitimace žalobkyně nebyla ani dostatečným způsobem tvrzena a již vůbec ne relevantně prokázána. Žalobkyně nedoložila zcela dostačujícím způsobem, jak probíhalo právní nástupnictví po zemřelém [jméno] [příjmení] a posléze zemřelé [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Pokud se týká zemřelého [jméno] [příjmení], zde byli vymezeni jako dědici podle předmětného rozhodnutí státního notářství sp. zn. [spisová značka] [jméno] [celé jméno žalobkyně], dcera [jméno] [příjmení] a syn [jméno] [příjmení]. Žalobkyně však vůbec nesledovala právní nástupnictví po jedné z dědiček [jméno] [příjmení], ale toliko po synu zůstavitele [jméno] [příjmení] a manželce [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Ohledně dědického řízení po [jméno] [celé jméno žalobkyně], toto nebylo skončeno rozhodnutím o dědictví meritorním způsobem, ale bylo pro nedostatek majetku zastaveno, jak dokládá potvrzení [název soudu] sp. zn. [spisová značka], tzn. že zde nebyl okruh dědiců, kteří právoplatně nabyli dědictví po [jméno] [celé jméno žalobkyně], nikterak vymezen. Pokud se týká rozhodnutí o dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení], z toho je zřejmé, že jeho právními nástupci jsou jeho manželka [celé jméno žalobkyně], tj. žalobkyně, ale zároveň syn [jméno] [příjmení] a dcera [jméno] [příjmení]. Opětovně tato dědická posloupnost u [jméno] [příjmení] nebyla nikterak žalující stranou doložena, a to přesto, že se jí dostalo ze strany soudu poučení, že v daném případě zde vystupují možní dědici či jejich právní nástupci jako nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., když je nezbytné, aby v daném řízení vystupovali všichni možní dědici, protože předmětem rozhodnutí by bylo rozhodnuto i o jejich právech. O tomto závěru soudu svědčí ustálená soudní judikatura, např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4549/2007 ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 192/99, jakož i sp. zn. 30 Cdo 2537/2003 a zejména pak rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2374/2007 ze dne 23. 2. 2010, které mj. stanoví, že:“ určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci.“ Přes poučení soudu žalobkyně tento nedostatek věcné legitimace v průběhu řízení nezhojila, když tento již sám o sobě vyvolává nutný závěr soudu, že žaloba nemůže obstát, kdy zde není dán naléhavý právní zájem na daném určení, neboť ustálená soudní judikatura stanoví např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1597/2011 ze dne 11. 7. 2002, že:„ jestliže žaloba o určení vlastnického práva k nemovitosti nesměřuje proti všem osobám, které popírají vlastnické právo žalobce, nelze dovodit její naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.“ Dle ustálené soudní judikatury určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a jejímž prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že jej určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovémto určení. Žalobkyní požadované rozhodnutí, za situace, kdy v řízení nevystupují všichni možní spoluvlastníci sporných nemovitostí, by nemohlo vytvořit pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi všemi spoluvlastníky. Navíc soud shledal, že i nárok sám, který žalobkyně uplatňuje v rámci žalobního petitu, není žalobkyní řádně tvrzen a již vůbec ne osvědčen. Jestliže žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že pozemky, jejichž určení vlastnického práva se žalobkyně domáhala ke dni smrti [jméno] [příjmení], tedy ke dni [datum], jsou nyní zapsány jako součást pozemku [číslo], pak toto tvrzení ani z důkazů předložených žalující stranou nemůže obstát. Jak vyplynulo z výpisu z pozemkové knihy parcely parc. [číslo] – stavební plocha a parc. [číslo] – stavební plocha, nacházející se v kat. úz. [část obce], byly sloučeny do parcel parc. [číslo] – ostatní plocha a [číslo] – ostatní plocha. Naproti tomu žalobkyně sama tvrdila, že obě dvě tyto parcely byly sloučeny do parcely [číslo] což právě zmíněnému stavu pozemkové knihy neodpovídá. K dotazu soudu, jak koresponduje uplatněný nárok žalující strany s aktuálním stavem výpisu z katastru nemovitostí, neboť na parcele, kterou tvrdí žalobkyně, že představuje současně obě dvě parcely, byla toliko zapsána jako její součást stavba [adresa] – občanská vybavenost, žalobkyně sama uvedla, že předmětné dvě nemovitosti již byly zlikvidovány, že již neexistují. Za těchto okolností bylo na žalobkyni, aby prokázala, že ke dni smrti [jméno] [příjmení] tyto budovy existovaly. Toto své tvrzení i přes poučení soudu žalující strana toliko navrhla prokázat výslechem syna žalobkyně [jméno] [příjmení] a fotografií, přičemž tyto dva důkazy z důvodů výše uvedených soud nepřipustil pro jejich nevěrohodnost a nerelevantnost a tudíž strana žalující nikterak neprokázala, že by ony dvě budovy ke dni smrti [jméno] [příjmení] existovaly a že předmětné pozemky jsou beze zbytku v současné době zapsány jako pozemky pod stavební parcelou [číslo], která sama o sobě má výměru 5785 m2, přestože obě parcely, tedy [číslo], má celkem výměru 2 áry 50 m2 a parcela [číslo] má 2 áry 37 m2. Tedy i dle výměry vůbec není zřejmé, v jakém rozsahu tyto dvě parcely se staly součástí předmětné parcely [číslo] a navíc vyplynulo, že jsou také součástí parcely [číslo], která je o výměře 1288 m2. Tato spornost tvrzení neodpovídající ani současnému zápisu z katastru nemovitostí, ani zápisu evidence nemovitostí pak nebyla přes poučení soudu žalující stranou nikterak odstraněna. Za této situace soud dospěl k závěru, že na takovém určení v žádném případě nemůže být shledán naléhavý právní zájem, jak to vyžaduje ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., proto i z tohoto důvodu byla shledána žaloba žalující strany neopodstatněnou. K tvrzení žalující strany, že daný nárok nemohl být uplatňován v době rozhodné podle restitučních předpisů, zastává soud následující stanovisko: Jak vyplynulo z důkazů předložených žalobkyní, právní předchůdci žalobkyně se pokoušeli uplatnit svůj nárok na vydání pozemků u příslušných subjektu, kdy jim bylo těmito sděleno, že buď podali návrh opožděně, nebo k nesprávnému orgánu. To však samo o sobě nebylo důvodem pro to, aby byl nárok shledán za zcela nevymožitelný, když zde existovala možnost domoci se svého práva např. soudní cestou v zákonem vymezených lhůtách. Jestliže žalující strana nazvala rozhodnutí MNV v [obec a číslo] ze [datum] zn. Fin [číslo] za nicotný právní akt, který nebyl schopen vyvolat žádné právní následky a tudíž nemohlo nikdy přejít toto vlastnictví na další subjekty, pak s tímto názorem soud rovněž nemůže souhlasit. Tvrzení, že tento právní akt je nicotný právě proto, že není z této listiny zřejmé, kdo se podepsal za vydávající stranu, tj. odbor finančně správní Městského národního výboru v [obec], který toto rozhodnutí vydal, samo o sobě v žádném případě nemůže vyvolat nicotnost takovéhoto právního aktu. Zde se soud ztotožňuje s vyjádřením strany žalované, že k nicotnosti takovéhoto právního aktu by bylo zapotřebí, aby bylo vydáno např. orgánem, který k tomuto neměl pravomoc, či by obsahově bylo rozhodnutí takového rázu, že by nebylo srozumitelné a určité, aby mohlo vyvolat jakýkoliv právní následky. Nic takového v tomto případě nenastalo, a tudíž zde není důvod uvažovat o tom, že se jednalo o nicotný právní akt, přičemž k dalšímu přezkumu tohoto správního rozhodnutí není soud oprávněn (srovnej rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 287/2007, 22 Cdo 1622/2002, Cdon 1393/97, 3 Cdon 1091/96). Soudu nepřísluší, aby na daný nárok a posuzování přechodu vlastnického práva aplikoval obecné předpisy, jak vyplývá z ustálené soudní praxe (srovnej rozhodnutí ÚS ČR Pl. ÚS- St21/05 ze dne 1. 11. 2005, rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 25/2006 ze dne 17. 2. 2006, rozhodnutí NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. 9. 2003, rozsudek sp. zn. 31 Cdo 154/2006 ze dne 15. 10. 2008). Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikla nejistota z hlediska vlastnictví. V případě, že by nabytý majetek stát mezitím převedl na třetí osobu, pak ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoliv změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka bude následně prohlášena osoba, u níž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předpokládanou, by stát tuto povinnost nesplnil. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 listiny. V rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 se mj. uvádí:„ oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. Vlastníci takto odňatých pozemků měli možnost uplatnit právo na vydání v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, jejich vlastnické právo zaniklo. Tento právní názor akceptoval k ÚS ČR (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/4, Pl. ÚS21/05). Přešly-li tedy sporné nemovitosti na státu v rozhodném období bez právního důvodu, nelze návrh na jejich vydání, případně určení vlastnictví k nim uplatněných podle obecných předpisů vyhovět.“ Soud se taktéž přiklání k námitce žalované strany, že pozemek parc. [číslo] včetně jejich součástí, tedy stavby, byl nabyt kupní smlouvou uzavřenou mezi správci konkurzní podstaty úpadce [právnická osoba] a žalovaným. Jestliže měla žalobkyně za to, že jejím právním předchůdcům svědčilo právo, které je neslučitelné se zápisem do dané nemovitosti na soupis konkurzní podstaty, mohla podat žalobu na vyloučení této věci z konkurzní podstaty a jelikož tak neučinila, ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. byla tak založena nevyvratitelná domněnka, totiž, že věc byla do soupisu majetku konkurzní podstaty pojata oprávněně a i tím se tedy vylučuje existence naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně. Žalobkyně rovněž mohla využít právního instrumentu daného ustanovením § 986 ve spojení s ustanovením § 3064 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), tedy, že v zákonem stanovené lhůtě bylo možnost se domáhat tohoto určeného práva zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného subjektu, mj. se mohla domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Ani tohoto práva však žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě nevyužila. Soud na základě výše uvedených skutečností a důvodů dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je zcela neopodstatněnou, a proto tuto v celém rozsahu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí, přičemž zároveň provedl zpřesnění označení nemovitostí oproti údajům uváděným v žalobním petitu žalobkyní (oprava označení jednotlivých čísel knihovních vložek, kde byly nemovitosti v rámci pozemkových knih zapsány, které žalobkyní byly uvedeny chybně).

18. Vzhledem k tomu, že vzniklo právo na náhradu nákladů řízení úspěšné straně žalované ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., soud zavázal žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení celkovou částku 24 447,70 Kč, když tato částka sestává z těchto položek: 5 úkonů právní služby á 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b), § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé ze dne [datum] a [datum], účast u dvou ústních jednání – [datum] a [datum]), náhrada hotových výdajů, tj. 5x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 dané vyhlášky, 21% DPH z takto vyčíslených nákladů ve výši 3 570 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., náhrada za cestovné za cestu ke dvěma ústním jednáním osobním automobilem v celkové částce 3 877,70 Kč za užití ustanoveni § 14 odst. 1 dané vyhlášky. Soud zavázal žalobkyni zaplatit náklady řízení žalované strany k rukám právní zástupkyně žalované strany dle § 149 odst. 1 o. s. ř., přičemž lhůta k zaplacení nákladů řízení je odůvodněna ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.