38 C 78/2023

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Stochovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o 280 000 Kč

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 280 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 280 000 Kč od 6. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 24. 3. 2023, rozšířenou podáním ze dne 13. 9. 2023, kdy rozšíření bylo rozhodnutím soudu ze dne 14. 9. 2023 připuštěno, domáhala po žalované zaplacení částky 280 000 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně byla vedlejší účastnicí na straně čtvrtého žalovaného ve sporu vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno žalobou ze 7. 2. 1997, žaloba rozšířena dne 12. 11. 1997, žalobkyně přistoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně 4. žalovaného dne 28. 2. 2008, posléze byla žaloba dále rozšiřována. Řízení bylo ukončeno vydáním usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. [číslo jednací], ze dne 8. 2. 2022, doručeného právnímu zástupci dne 31. 3. 2022. Následně však bylo ještě ve věci podáno dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, přičemž usnesení soudu bylo doručeno právnímu zástupci 19. 12. 2022. Doba trvání řízení 25 let a 10 měsíců je extrémně nepřiměřená. Doba účasti žalobkyně v řízení trvala 14 let a 10 měsíců. Žalobkyně požádala žalovanou o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a to přípisem ze dne 5. 5. 2022. Nárok žalobkyně označila žalovaná za nedůvodný, přičemž nepřiléhavě odkázala na rozhodnutí 30 Cdo 1724/2017-253. Žalobkyně stojí na stanovisku, že byly naplněny předpoklady stanovené v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a žádá proto o přiznání zadostiučinění podle 2. odstavce citovaného ustanovení, jakožto odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve shora označené věci – podle metodického pokynu Nejvyššího soudu ve výši 280 000 Kč, a to ve smyslu výkladového stanoviska Nejvyššího soudu, tj. za každý rok trvání 20 000 Kč. Předmětem řízení (ve věci [spisová značka]) byla žaloba na zaplacení částky přesahující 5 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 21 % p. a., v důsledku čehož výše uplatňovaného nároku narůstala každý rok o cca 1 000 000 Kč. Tato skutečnost i s ohledem na neúměrnou délku řízení ve svých důsledcích představovala výši likvidační pro všechny žalované - a rovněž i žalobkyně, jakožto manželku 4. žalovaného, když v případě úspěchu žaloby proti čtvrtému žalovanému by i ona přišla o veškerý její majetek. Z toho důvodu je nutno považovat předmět řízení za zvlášť významný pro žalobkyni a délku trvání řízení ve svých důsledcích za mimořádně tíživou. S ohledem na výše uvedené žádá žalobkyně, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni zadostiučinění za nepřiměřenou délku trvání řízení v částce 280 000 Kč. V rámci repliky pak žalobkyně svou žalobní naraci ještě konkretizovala tak, že žalobkyně uplatňovala i bránila své majetkové právo – šlo o její společné jmění manželů, a to jak v uplatněném protinávrhu, tak i v nároku uplatněném žalobou ve věci [spisová značka]. Zásah do majetkové sféry čtvrtého žalovaného by byl tím samým přímým zásahem do její majetkové sféry. Přesněji řečeno byl ohrožen celý majetek žalobkyně, neboť jiný majetek než spadající do společného jmění manželů ani nemá. O jakési zprostředkovanosti zásahu do sféry žalobkyně tak nelze hovořit. Šlo o zásah do práv žalobkyně a tomu odpovídalo i vnímání sporu žalobkyní jakožto zásadního ohrožení jejího dosavadního života. Vzhledem k tomu, že žalobci ve věci [spisová značka] uplatňovali žalobou vysoké částky, úročené navíc obrovskými úroky, jednalo se o požadavek„ likvidační“. Žalobou ve věci [spisová značka] bylo ohroženo její ([anonymizováno] [celé jméno žalobkyně]) společné jmění manželů. Tvrzení, že„ výsledek řízení by její právní postavení nemohl nijak ovlivnit“ je naprosto nepřípadné.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v rámci svého podání tak, že nárok uplatněný žalobou zcela neuznává. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 5. 5. 2022 uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 280 000 Kč, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu § 13 odst. 2 zákona fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Takovou osobou bude nepochybně účastník řízení, je-li v řízení alespoň částečně aktivní. Naproti tomu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (§ 93 o. s. ř.) judikatura dovodila, že sice„ nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník, avšak děje se tak nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Dále odkázala na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017-253 a právní teorie o postavení vedlejšího účastníka ve sporném řízení.

3. Soud ve svém rozhodnutí vyšel částečně z nesporných skutkových tvrzení účastníků, která vzal za svá skutková zjištění a následně rovněž z provedených listinných důkazů, které vytvořily dostatečný podklad pro to, aby soud mohl ve věci rozhodnout. Mezi účastníky tohoto řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla vedlejším účastníkem ve sporu vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno žalobou ze 7. 2. 1997, žaloba byla rozšířena dne 12. 11. 1997, žalobkyně přistoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně 4. žalovaného na základě usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. [číslo jednací], řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 11. 9. 2020 č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022 č. j. [číslo jednací]. Rovněž mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyně u žalované dne 5. 5. 2022 uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 280 000 Kč, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení, kterému nebylo vyhověno rozhodnutím ze dne 19. 5. 2022.

4. Soud provedl v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. důkaz výpisem žalobkyně z Centrální evidence obyvatel, z kterého se podává, že žalobkyně je manželkou 4. žalovaného v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka].

5. Na základě nesporných skutkových tvrzení účastníků tohoto řízení a provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. U zdejšího soudu bylo vedeno řízení pod sp. zn. [spisová značka], kde na straně 4. žalovaného - [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum] vystupovala jako vedlejší účastnice žalobkyně, která je jeho manželkou. Žalobkyně přistoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně 4. žalovaného na základě usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. [číslo jednací]. Řízení sp. zn. [spisová značka] bylo vedeno od 7. 2. 1997 do 9. 2. 2021, konečné rozhodnutí ve věci nabylo právní moci, následně bylo ve věci podáno dovolání, jeho odmítnutí bylo doručeno zástupci dne 19. 12. 2022. Žalobkyně u žalované dne 5. 5. 2022 uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 280 000 Kč, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení, kterému nebylo vyhověno rozhodnutím ze dne 19. 5. 2022.

6. Dle ust. § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány.

7. Dle ust. § 6 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem.

8. Dle ust. § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

9. Na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu věci, dospěl soud k následujícímu právnímu závěru. Žalobkyně splnila povinnost kladenou jí shora citovaným zákonným ust. § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a uplatnila svůj nárok dne 5. 5. 2002 u orgánu dle ust. § 6 citovaného zákona, tedy Ministerstva spravedlnosti ČR, jejímu nároku nebylo vyhověno rozhodnutím ze dne 19. 5. 2022, proto se obrátila s touto žalobou na soud. Ani zde však žalobkyně nemůže být se svojí žalobou na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 [spisová značka] úspěšná. Soud souhlasí s tvrzením žalobkyně, že řízení pro její osobu trvalo od 20. 3. 2009 do jeho pravomocného skončení dne 9. 2. 2021, kdy následně bylo ve věci podáno dovolání, jehož odmítnutí bylo doručeno zástupci dne 19. 12. 2022 Tyto skutečnosti patrné i z obsahu spisu sp. zn. [spisová značka] nebyly ze strany žalované nikterak sporovány, proto je soud vzal za svá skutková zjištění. Aniž by se soud zabýval tím, zda ze strany žalobkyně byla dodržena lhůta pro uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu citovaných ustanovení, soud žalobu zamítl, neboť žalobkyni vůbec nesvědčí právo takový nárok uplatnit. Tento závěr soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi (jak uvádí v odůvodnění jednoho z rozhodnutí, které bude následně citováno, Nejvyšší soud), neboť vedlejší účastník nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Tento závěr byl vyjádřen například v rozhodnutí NS ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, kdy v odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud velmi podrobně rozebral postavení vedlejšího účastníka v řízení. Uvedl, že„ Nejvyšší soud odkázal na svou konstantní judikaturu, podle které postavení (hlavního) účastníka řízení a vedlejšího účastníka nejsou shodná, odlišují se v samotné možnosti vstupu do řízení, ale i rozsahem práv a povinností, která jsou shodná v procesních právech, s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, ale nikoli v hmotných právech. Vedlejší účastník je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, a jako takový není účastníkem řízení, ale pouze coby třetí osoba podporuje procesní stranu. Rovněž domácí odborná literatura zastává názor, podle kterého je vedlejší účastník osoba odlišná od účastníka samotného nebo od tzv. hlavního interventa, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem (viz DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 605). Obdobně i významní představitelé zahraniční procesní teorie vycházejí z toho, že vedlejší účastník nepožaduje soudní ochranu pro sebe, nýbrž napomáhá straně řízení v tom, aby dosáhla sledovaného cíle soudní ochrany (ROSENBERG, L., SCHWAB, K. H., GOTTWALD, P. Zivilprozessrecht. 16. vydání. Mnichov: C. H. Beck, 2004, s. 302). Podpůrná role vedlejšího účastníka dostává svůj výraz také v tom, že se na něho zásadně nevztahují účinky právní moci ani vykonatelnosti meritorního rozhodnutí vydaného v řízení, v němž jako vedlejší účastník vystupoval (k tomu DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 147-148). Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. tak zpravidla vyplývá z toho, že ačkoliv jeho práva a povinnosti hmotněprávní povahy nejsou předmětem řízení, mohou být rozhodnutím ve věci samé dotčena zprostředkovaně skrze jeho právní poměr k účastníkovi řízení (srov. obdobně DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607). Nejčastěji se bude jednat o případy tzv. postihu (např. § 1876 odst. 2, § 1937 odst. 2 nebo § 2917 o. z.). Řečeno jinak, právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení. Výše popsaný rozdíl v postavení účastníka řízení a vedlejšího účastníka nemůže zůstat bez vlivu na otázku vzniku nemajetkové újmy způsobené vedlejšímu účastníkovi nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody (tj. i nemajetkové újmy) způsobené nesprávným úředním postupem ten, jemuž byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena škoda (tj. i nemajetková újma). V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícím v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu cit. § 13 odst. 2 OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje.„ Postavení vedlejšího účastníka pak bylo příkladmo rozebráno podrobně i v dalším rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, kde bylo uvedeno„ dovolací soud již na tomto místě dodává, že podle § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody, tedy i nemajetkové újmy (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.), způsobené nesprávným úředním postupem má ten, jemuž byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena škoda, tedy i nemajetková újma. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že právo na náhradu škody má zásadně kdokoliv bez ohledu na svou účast v řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006). Uvedený závěr ovšem nelze vztahovat na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Takovou osobou bude nepochybně účastník řízení, je-li v řízení alespoň částečně aktivní. Naproti tomu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (§ 93 o. s. ř.) judikatura dovodila, že sice„ nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje. Uvedené platí i v případě, kdy vedlejší účastník může být výsledkem řízení majetkově dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod č. 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše lze uvedené závěry vztáhnout na další osoby, které prostřednictvím svého vztahu k účastníkovi (rodinného, pracovního, obchodního) vnímají jako vlastní újmu nepřiměřenou délku jeho soudního řízení (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017). Uváděné závěry citovaných rozhodnutí jsou pak opakovány v řadě dalších rozhodnutí, jejichž citacemi by soud již pouze opakoval shora uvedené právní závěry. Soud tedy žalobě žalobkyně nemohl vyhovět, neboť příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, nepřiměřeně dlouhou dobou soudního řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně, coby vedlejšího účastníka není dána, neboť je přerušena právním poměrem žalobkyně ke 4. žalovanému daného soudního řízení. Škodu žalobkyně v předmětné věci odvozuje z hmotněprávního poměru, kterým je v daném případě manželský svazek žalobkyně a 4. žalovaného a z něj plynoucí existence společného jmění manželů, které by bylo nepříznivým soudním rozhodnutím dotčeno, což by negativně, avšak zprostředkovaně z pohledu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a citované ustálené judikatury, vnímala i žalobkyně. Nicméně ani tento závěr právě v důsledku přerušení příčinné souvislosti nemůže vést k vyhovujícímu rozhodnutí soudu ve prospěch žalobního nároku žalobkyně a žaloba tak byla v celém rozsahu zamítnuta.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný procesní úspěch, čímž jí vzniklo právo vůči žalobkyni na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení procesně úspěšné žalované sestávají ze tří paušálních náhrad dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. po 300 Kč; tj. na nákladech řízení celkem 900 Kč Tyto náklady řízení žalované prokazatelně vznikly a byly potřebné k účelnému bránění práva žalované. Jiné náklady řízení žalovaná neúčtovala.

11. Náklady řízení byla žalobkyně zavázána zaplatit žalované ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.