38 C 85/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Stochovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 33 163,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 309 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 309 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 543,80 Kč od 15. 1. 2021 do 9. 4. 2021, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 854,76 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 360,20 Kč, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 31 903,73 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 93,32 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 4 854,76 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 612 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se domáhala, aby soud zavázal žalovaného zaplatit jí 33 163,76 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela dne 19. 3. 2020 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem ve výši 33 201 Kč, na základě které poskytla žalovanému revolvingový úvěr a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s poplatky a úroky. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v odst. 7.

1. ÚP, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni 31. 12. 2020. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 31. 12. 2020 – Výzva ke splacení celého úvěru. Jelikož žalovaný na výzvy žalobkyně nereagoval a po zesplatnění úvěru neuhradil žádnou splátku, eviduje žalobkyně ke dni sepsání žaloby za žalovaným pohledávku ve výši 33 163,76 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 31 903,73 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), poplatků za pojištění ve výši 0,03 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 260 Kč, smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání, které se konalo dne 19. 10. 2021, se žádný z účastníků nedostavil, přičemž neúčast omluvila pouze žalobkyně, která souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Soud proto jednal v nepřítomnosti obou účastníků řízení, jak mu umožňuje § 101 odst. 3 zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a při rozhodování vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. <b>4. Soud provedl navržené důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění a závěry:</b> Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 19. 3. 2020 soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 33 201 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené ve smlouvě. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 790 Kč. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné poplatky, příp. nepravidelné poplatky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání a tedy poskytnutí revolvingového úvěru. Roční úroková sazba činila 19,68 %, RPSN 21,6 %. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvalého bydliště. Dále bylo uvedeno číslo občanského průkazu žalovaného, telefonní číslo, že je zaměstnancem s čistým měsíčním příjmem 22 200 Kč, typ bydlení – u rodičů, počet vyživovaných dětí - 0. V případě, že by se žalovaný opozdil se zaplacením splátky, byla žalobkyně oprávněna vyúčtovat žalovanému smluvní pokutu 500 Kč (v případě, že by výše dlužné částky byla nižší než 500 Kč, tak by smluvní pokuta byla ve výši dlužné částky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného. Žalovaná strana výslovně prohlásila a potvrdila, že obdržela úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba], které jsou nedílnou součástí smlouvy, seznámila se s nimi, nemá k nim žádné výhrady a vyjadřuje svůj výslovný souhlas být těmito v plném rozsahu vázána. Ve smlouvě byl sjednán způsob poskytnutí úvěru„ převod finančních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru přímo ve prospěch osoby prodávající zboží ve smlouvě uvedené“. Z Úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobkyně byla v případě, že by se žalovaná strana dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, oprávněna požadovat splacení celého vyčerpaného úvěru. Žalobkyně byla oprávněna také odstoupit od smlouvy a pozastavit čerpání již poskytnutého úvěru. Pokud by se žalovaná strana opozdila s úhradami dle smlouvy, byla žalobkyně oprávněna vyúčtovat jí účelně vynaložené náklady na vymáhání (např. na upomínku nebo inkasní agenturu), jejichž výši by žalované písemně oznámila. Pro případ zpoždění se zaplacením splátky bylo v úvěrových podmínkách upraveno právo žalobkyně na smluvní pokutu 500 Kč (nebo ve výši dlužné částky v případě, že by výše dlužné částky byla nižší než 500 Kč). Z Výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že za období od 20. 4. 2020 do 9. 9. 2020 žalovaná strana od žalobkyně vyčerpala celkem částku 33 201 Kč; za období od 20. 4. 2020 do 9. 9. 2020 pak žalovaná strana uhradila žalobkyni celkem částku 4 892 Kč. Z Výzvy ke splacení celého úvěru soud zjistil, že dne 31. 12. 2020 žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy vyzvala žalovaného k úhradě částky v celkové výši 35 419,69 Kč nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy. Dopis byl žalovanému odeslán na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru dne 4. 1. 2020 (zjištěno z Poštovního podacího archu). Z Předžalobní výzvy k plnění soud zjistil, že dne 21. 1. 2021 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou stranu k úhradě částky v celkové výši 35 951,49 Kč nejpozději do 7 dnů, jinak přistoupí k podání žaloby o zaplacení tohoto dluhu u soudu. Dopis byl žalovanému odeslán na adresu uvedenou ve smlouvě dne 22. 1. 2021 (zjištěno z Poštovního podacího archu).

5. Uvedená zjištění a závěry soud považuje za dostačující k závěru o skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Za podstatné soud považuje zdůraznit skutkové závěry o tom, že žalovaná strana dne 19. 3. 2020 uzavřela se žalobkyní úvěrovou smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 33 201 Kč. Žalovaný obdržel od žalobkyně dne 23. 3. 2020 částku ve výši 33 201 Kč; žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 4 892 Kč. Poprvé byla žalovaná strana vyzvána k zaplacení dluhu výzvou ze dne 31. 12. 2020 do 14 dnů od sepsání této výzvy, která byla žalovanému odeslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne 4. 1. 2020. Žalovaná strana byla vyzvána k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne 21. 1. 2021 do 7 dnů od sepsání této výzvy, která byla žalovanému odeslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne 22. 1. 2021.

6. Naopak soud nevzal za prokázáno, že by při uzavření úvěrové smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet.

7. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z těchto vstupních dat pro zjištění kreditního skóre: specifikace klienta (rodinný stav – svobodný, počet dětí – 0, druh bydlení – podnájem), finanční údaje (zdroj příjmu klienta – podnikatel, výše čistého měsíčního příjmu – 22 200 Kč). Dále žalobkyně uvedla, že tvrzení žalovaného považovala za dostatečná s ohledem na neexistenci důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů sdělených žalovanou.

8. Zjištěný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným soud právně kvalifikuje podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), upravujících smlouvu o úvěru, protože zjištěná smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Dále je třeba zdůraznit, že zatímco žalobkyně podniká mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů a smlouvu nepochybně uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaný na rozdíl od žalobkyně smlouvu v postavení podnikatele neuzavíral, a proto je třeba na smluvní vztah aplikovat také ustanovení spotřebitelského práva, zejména zákon číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZSÚ).

9. Podle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. V předmětné věci není patrně sporu, že posuzovaný právní vztah je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ ZSÚ“).

16. V této souvislosti vyvstává otázka, zda sankci zakotvenou v § 87 odst. 1 větě první ZSÚ spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba aplikovat z úřední povinnosti, či zda k ní naopak přistoupit – jak plyne z doslovného znění druhé věty citovaného ustanovení – jen na návrh žalovaného (dlužníka).

17. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS„ (č) lenské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle odst. 2 citovaného článku„ (č) lenské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru.“ 18. Podle čl. 23 směrnice 2008/48„ (č) lenské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 19. Podle § 586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také„ ObčZ 2012“)„ je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Podle odst. 2 citovaného ustanovení„ nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.“ 20. Podle § 588 ObčZ 2012„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ 21. Článek 8 směrnice 2008/48 stanoví povinnost členských států zajistit, aby věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Směrnice neupravuje přesný postup, jakým mají členské státy tohoto stavu docílit, a ani neurčuje konkrétní sankce za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Článek 23 směrnice nicméně členským státům ukládá, aby zvolená sankce byla účinná, přiměřená a odrazující.

22. Co se judikatury Soudního dvora Evropské unie týče, pak konkrétně např. v rozsudku ze dne 4. června 2015, [příjmení] proti [anonymizováno 5 slov] [číslo] (srov. bod 42 a tam citovanou judikaturu), SDEU dovodil, že spotřebitel se vůči věřiteli„ nachází v nerovném postavení jak z hlediska vyjednávací síly, tak z hlediska úrovně informovanosti, a že existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nedovolá právní normy určené k jeho ochraně.“ Obdobně, v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, [příjmení] a [příjmení] proti [právnická osoba], C [číslo] (srov. bod 66 a tam uvedenou judikaturu), SDEU dospěl k závěru, že„ spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva.“ 23. Za popsané situace je - dle názoru soudu - v souladu s euro-konformním výkladem soud povinen aplikovat sankci neplatnosti sjednané úvěrové smlouvy za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, a to i bez návrhu dlužníka.

24. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv, byť za částečně odlišné argumentace, dospěl i Krajský soud v Ostravě, konkrétně v rozsudku ze dne 14. března 2018, sp. zn. 8 Co 47/2018.

25. Princip odpovědného úvěrování, potažmo ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky, byl posílen již dříve novelou zákonného ustanovení provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. zavedením sankce neplatnosti, nedostojí-li věřitel odborné péče při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tj. nedostojí-li vysoce kvalifikované činnosti profesionál v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka, jak dovozuje soudní teorie i soudní praxe, při vymezení odborné péče (k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015).

26. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěry, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastává tedy takový výklad, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěru, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivně-aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

27. Jelikož žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela toliko z prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, které byly zaznamenány v úvěrové smlouvě, aniž by je jakkoliv ověřovala např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka o výši příjmů, resp. daňovým přiznáním podnikatele, nebo výpisy z účtu žalovaného, natož aby jakkoli ověřovala pasiva (výdaje) žalovaného, když na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že dlužník nebyl evidován v databázích dlužníků, tak soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy úvěru ze dne 19. 3. 2020 pro rozpor se zákonem (shora citované ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), když k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

28. Soud uzavírá, že již na základě tohoto skutkového tvrzení v kontextu shora uvedeného lze uzavřít, že společnost žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet.

29. Zástupce žalobkyně se nedostavil k jednání před soudem, připravil se tak dobrovolně o možnost být ze strany soudu poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Je to žalobce, kdo nese odpovědnost za to, že v řízení bude tvrzeno, jak posuzoval úvěruschopnost žalované strany a jak pravdivost tohoto tvrzení byla prokázána, aby mohl soud učinit právní závěr o naplnění odborné péče; pokud ne, je povinen žalobce nést negativní následky (spočívající v částečné ztrátě sporu).

30. Soud byl proto připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. při jednání, avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem a o možnost být ze strany soudu poučena se tak dobrovolně připravila. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost sdělovat ještě před jednáním účastníkům, že v žalobě s ohledem na uplatněný nárok popř. absentují žalobní tvrzení, nebo že se určitá jimi tvrzená skutečnost z navržených důkazů neprokazuje. Soud totiž činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o. s. ř.

31. S ohledem na nesplnění povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 3. 2020 pro rozpor se zákonem (shora citovaný § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 odst. 1 OZ), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 OZ).

32. Na základě uvedeného tak lze shrnout, že žalobě je možno vyhovět toliko částečně. V řízení soud vzal za prokázáno, že společnost žalobkyně poskytla žalovanému plnění na základě neplatné smlouvy, a to celkem částku 33 201 Kč, žalovaná strana tuto částku převzala a uhradila před podáním žaloby částku 4 892 Kč (což žalobkyně nijak neprokazovala, nicméně ani žalovaná strana netvrdila a neprokazovala žádné úhrady nad rámec této částky).

33. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně má v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 odst. 2 a § 2993 OZ právo na vrácení všeho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalované straně, proto soud žalobu shledal důvodnou ve vztahu k nezaplacené části jistiny ve výši 28 309 Kč.

34. Zároveň soud podle § 1970 o. z. zavázal žalovaného k zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z této částky za dobu od 10. 4. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši 543,80 Kč (výrok I.).

35. S ohledem na výše uvedené soud žalobu co do částky 4 854,76 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 360,20 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 31 903,73 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 93,32 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 4 854,76 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, zamítl (výrok II. tohoto rozhodnutí).

36. Soud tedy ve stručnosti rekapituluje, že dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně poskytla žalované straně bez prokázaného právního důvodu částku. Žalovaná strana se přijetím této částky bezdůvodně obohatila ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z., a proto je povinna žalobkyni toto obohacení vrátit. Jelikož žalovaná strana uhradila žalobkyni celkem částku 4 892 Kč, soud žalobě vyhověl ohledně částky 28 309 Kč představující nevrácené peněžní prostředky.

37. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 40 999,48 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 30 087,70 Kč (výrok I.) a neúspěšná byla co do částky 10 911,78 Kč (výrok II.). Celkový úspěch žalobkyně tak představuje 73 % a neúspěch 27 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 46 % nákladů řízení, které žalobkyni vznikly. Soud žalobkyni přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (předžalobní výzva, převzetí věci a sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhlášky). Odměna za tyto úkony byla stanovena dle § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 1 500 Kč (3 x 500 Kč). Za každý úkon právní služby soud žalobkyni přiznal také náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 2 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Dále soud žalobkyni jako součást nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 1 327 Kč. Vše vyjma soudního poplatku zvýšeno o 21 % DPH (378 Kč). Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 3 505 Kč pak náleží žalobkyni 46 %, což představuje částka 1 612 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že již u něj byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po 1. 7. 2014, tedy za účinnosti tohoto ustanovení vyhlášky.

38. Dlužnou částku včetně příslušenství byla žalovaná strana zavázána zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku - dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení lhůty odlišné soud neshledal žádného důvodu.