40 C 221/2020

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 5 422 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 572 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se, co do částky 3 850 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 422 Kč od datum do datum a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 850 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 422 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou dne datum smlouvu o úvěru ve výši 8 850 Kč, skládající se z jistiny ve výši 5 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 3 850 Kč. Žalovaná se zavázala splácet dluh ve splátkách po 148 Kč týdně, přičemž první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do 7. dne od předchozí splátky. Pro případ prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se dle smluvních podmínek smlouvy o půjčce stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaná splácela nepravidelně a celkem uhradila 3 428 Kč. Žalobkyně úhrady žalované vydělila týdenní částkou 148 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaná skutečně dostala do prodlení. Splatnost pohledávky nastala ke dni datum a datum prodlení je ke dni datum. Před podáním žaloby byla žalované zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání dne datum se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v účinném znění (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícím zjištěním.

5. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že žalobkyně uzavřela dne datum s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaná se zavázala splácet poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem 1 750 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 1 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 1 100 Kč v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 147,50 Kč. První splátka měla být uhrazena dne datum a další splátka pak vždy ve lhůtě 7 dnů po datu splatnosti předchozí splátky. Celková částka ve výši 8 850 Kč měla být uhrazena nejpozději do datum. Žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že převzala v hotovosti v celé výši uvedenou částku půjčky. Součástí smlouvy byly„ Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru“. V části Informační povinnost Klienta tyto podmínky stanovily povinnost žadateli o úvěr úplně, přesně a pravdivě informovat společnost o svých příjmech, závazcích, dluzích a půjčkách, které doposud s finančními institucemi, fyzickými a právnickými osobami či jinými subjekty sjednal, a to prostřednictvím vyplnění Evidenční karty klienta, dále o výši svého příjmu a jeho zdroji, svých závazcích a dobou splácení a jakékoli nepříznivé změně ve své finanční situaci anebo osobních poměrech.

6. Z Evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná požaduje spotřebitelský úvěr ve výši 5 000 Kč, V žádosti žalovaná uvedla své osobní údaje, kontaktní adresu a shodnou adresu místa výběru. Dále uvedla, že je nezaměstnaná a její průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce je ve výši 13 508, z čehož 2 900 Kč je příjem z brigády, 9 900 Kč státní podpora a 700 Kč přídavky. Odhadované měsíční výdaje činí 10 000 Kč (z toho 5 100 Kč nájem/inkaso, spoření/pojištění 500, jiné 500 Kč, 400 Kč telefon/internet, 500 Kč výdaje na úvěry/zápůjčky – počet úvěrů/zápůjček 1, jiné výdaje domácnosti 3 000 Kč). Současně s žádostí byly ověřeny dokumenty: občanský průkaz, SIPO, výměr podpory, výměr dávky a ústřižky z pošty za číslo. Žádost byla podána dne datum.

7. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že v této listině žalobkyně sdělila žalované veškeré informace týkající se poskytovaného spotřebitelského úvěru.

8. Z listiny označené jako Informace o smlouvě číslo vzal soud za prokázáno, že žalovaná uhradila v částku v celkové výši 3 428 Kč.

9. Z Předžalobní upomínky soud zjistil, že tímto dopisem žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 5 422 Kč do sedmi dnů od doručení této upomínky. Výzvu žalobkyně adresovala žalované na adresu uvedenou ve smlouvě. Upomínka byla odeslána žalované na adresu jejího trvalého pobytu dne datum. Dne 13. 2 2020 byla zásilka doručována a uložena, protože adresát nebyl zastižen (zjištěno z Přehledu odeslané pošty).

10. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni částku v celkové výši 3 428 Kč.

11. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“).

12. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978).

16. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

17. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008 /48/ dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

18. Žalobkyně v doplnění skutkových tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti na výzvu soudu doplnila, že provedla kontrol v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v Evidenční kartě klienta při jejím sepisování, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem právnická osoba, kontrolu aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému právnická osoba, kontrolu aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolu platební historie klienta u společnosti žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v Evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu, klienta a to na základě vědomostí a praxe z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.

19. Soud však v řízení nevzal za prokázáno, že žalobkyně při uzavření smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, neboť žalobkyně svá tvrzení o vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta neprokázala. Žalobkyně pak vůbec nezkoumala výdajovou stránku žalované, když v této oblasti se omezila na uvedení ničím nepodložených částek. Žalované byl žalobkyní poskytnut úvěr za situace, kdy žalobkyně bezpečně znala nízkopříjmovou situaci žalované, kdy sama žalovaná žalobkyni sdělila, že má pouze příjem z brigády a pobírá dávky státní podpory. Po zjištění těchto skutečností nelze uvěřit žalobkyni jako profesionální poskytovatelce spotřebitelských úvěr, že na základě výsledků posouzení úvěruschopnosti žalované neměla důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Na základě provedených zjištění nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru číslo pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

20. Provedenými důkazy vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaná uhradila žalobkyni částku 3 428 Kč. První výzva k plnění, která byla prokazatelně doručena žalované, byla předžalobní výzva.

21. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o poplatcích. Žalobkyně by tak měla právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen o. z.), když při stanovení výše tohoto bezdůvodného obohacení se vychází z ust. § 2993 o. z. V tomto případě bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta žalobkyní částka 5 000 Kč a žalovaná fakticky zaplatila 3 428 Kč. Soud proto zavázal žalovanou uhradit žalobkyni částku 1 572 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení za požadovanou dobu od datum. Ohledně zbývajících dílčích nároků ve výši 3 850 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od datum do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Dále soud žalobu zamítnul co do zákonného úroku z prodlení z částky 1 572 Kč za dobu od datum do datum, protože splatnost nebyla dle názoru soudu sjednána a žalovaná byla podle § 1958 odst. 2 o. z. povinna poprvé plnit až poté, když k tomu byla žalobkyní vyzvána. V okamžiku zesplatnění, tj. doručení předžalobní výzvy žalované, činil zákonný úrok z prodlení 10 % ročně, a proto soud žalovanou zavázal uhradit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 1 572 Kč ve výši 10 % ročně.

22. Výrokem II. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.