40 C 239/2020

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 24 403,51 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 332,45 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 071,06 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 7. 2019 do 10. 6. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 667,55 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 16 332,45 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 882 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaného České republice – Okresnímu soudu v Ostravě částku 2 371,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V. [titul] [jméno] [příjmení], advokátovi, se přiznává odměna ve výši 7 187,40 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Ostravě po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2020 ve znění pozdějších doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 403,51 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 7. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že dne 1. 4. 2019 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Původní věřitel provedl s odbornou péčí a v souladu s jím nastavenou politikou obezřetného úvěrování přísně individuální posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný poskytnutý úvěr načerpal na běžný účet dne 1. 4. 2019 a zavázal se uhradit částku 20 000 Kč formou 24 měsíčních splátek ve výši 1 200 Kč (včetně pojištění schopnosti splácet) splatných vždy k 25. dni příslušného měsíce. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 34,9 %. Dle dostupné transakční historie žalovaný uhradil celkem 3 668 Kč. Jelikož žalovaný porušil smluvní podmínky, byl úvěr původním věřitelem prohlášen za splatný ke dni 25. 7. 2019. Oznámení o zesplatnění bylo odesláno žalovanému. Pohledávka za žalovaným byla Smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno původním věřitelem. Po nabytí pohledávky žalobkyně vyzvala žalovaného přípisem ze dne 23. 4. 2020 k úhradě dlužné částky. Na účet žalobkyně žalovaný uhradil 1 500 Kč. Dlužná částka tak činí 24 403,51 Kč. Žalovaná pohledávka je tvořena dlužnou jistinou ve výši 20 000 Kč, smluvním kapitalizovaným úrokem ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 189,22 Kč, úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni zesplatnění úvěru ve výši 26,29 Kč, nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s uplatněním pohledávky ve výši 50 Kč, dlužných poplatků v celkové výši 998 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 170 Kč (počítána ve výši 0,1 % denně z částky splatné jistiny za období od 26. 7. 2019 do 30. 11. 2019).

2. Opatrovník žalovaného ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že z procesní opatrnosti činí spornými veškerá tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.

3. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Dne 29. 3. 2019 uzavřela [právnická osoba] s žalovaným [příjmení] smlouvu o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb. Touto smlouvou smluvní strany zamýšlely vstoupit do vzájemného smluvního vztahu, v jehož rámci bude mít banka možnost poskytovat klientovi bankovní služby dle své aktuální nabídky (zjištěno z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb). Dne 1. 4. 2019 požádal žalovaný banku o poskytnutí půjčky v celkové výši 20 000 Kč s následujícími parametry: zápůjční úroková sazba 34,9 %, celková měsíční splátka půjčky bez pojištění 1 170 Kč, doba trvání půjčky 24 měsíců, celková částka splatná klientem celková měsíční splátka půjčky bez pojištění 1 170 Kč, doba trvání půjčky 24 měsíců, celková částka splatná klientem 28 056,81 Kč, RPSN 40,93 %, dále bylo zvoleno pojištění schopnosti splácet půjčku s poplatkem 30 Kč, celková měsíční splátka včetně pojištění byla ve výši 1 200 Kč. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem a adresou bydliště na Slovensku (zjištěno z Návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce [číslo]). Banka návrh žalovaného téhož dne akceptovala a stanovila splatnost první splátky na 1. 5. 2019 inkasem s běžného účtu č. [bankovní účet] (zjištěno z Akceptace návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce [číslo]). Ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly uvedeny všechny zákonem stanovené informace týkající se poskytované půjčky.

5. Z Výpisů z běžného účtu za období od března 2019 do března 2020 soud zjistil, že se jedná o výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 29. 3. 2019 do 31. 3. 2020, s evidovanou adresou žalovaného [ulice a číslo], [PSČ] [obec] – [obec]. První platební operací na uvedeném účtu bylo dne 1. 4. 2019 připsání částky ve prospěch tohoto účtu ve výši 20 000 Kč označené jako čerpání půjčky. V průběhu následující období probíhaly na účtu platební operace spočívající v provádění plateb z účtu, výběrů z účtu, zaúčtování poplatků k tíži účtu, zaúčtování úroku k tíži a ve prospěch účtu a připsání platby ve prospěch tohoto účtu. Z Výpisu poplatků bylo zjištěno, že [právnická osoba] evidovala na běžném účtu žalovaného [číslo] za období od 29. 3. 2019 do 31. 12. 2019 zaplacené poplatky v celkové výši 1 274 Kč, zaplacené úroky v celkové výši 139,74 a připsané úroky v celkové výši 0,02 Kč. Výpis byl vyhotoven ke dni 27. 2. 2020. Z Transakční historie bylo zjištěno, že dne 1. 4. 2019 byla čerpána částka 20 000 Kč a žalovaný uhradil částku v celkové výši 3 667,55 Kč.

6. Výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 17. 5. 2019 upozornila banka žalovaného, že na jeho půjčce ke dni odeslání výzvy eviduje dlužnou částku ve výši 1 650,43 Kč a vyzvala jej k vyrovnání této dlužné částky. Opakovanou výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 15. 6. 2019 banka upozornila žalovaného, že na jeho půjčce ke dni odeslání výzvy eviduje dlužnou částku ve výši 2 869,77 Kč a vyzvala jej k vyrovnání této dlužné částky. Dopisem ze dne 26. 7. 2019 pak banka oznámila žalovanému, že prohlašuje půjčku vedenou pod reg. [číslo] ze dne 1. 4. 2019 a veškeré další dosud nesplatné pohledávky z této půjčky za splatné a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky v celkové výši 23 273,51 Kč (zjištěno z Oznámení o zesplatnění ze dne 26. 7. 2019). Oznámení o zesplatnění bylo odesláno žalovanému na adresu [adresa] adresu sice uvedenou v uzavřených smlouvách [ulice a číslo], [PSČ] [obec], avšak nikoli na [země]. Pohledávka za žalovaným ze Smlouvy o půjčce [číslo] byla postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně Seznamu postupovaných pohledávek a Potvrzení o zaplacení úplaty). Dopisem Oznámení o postoupení pohledávky oznámila banka žalovanému, že pohledávka za ním ze smlouvy o půjčce byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 23. 4. 2020, kterým současně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, která ke dni postoupení činila 25 853,51 Kč (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy k plnění). Výzva byla odeslána žalovanému na adresu [adresa], téhož dne (zjištěno z Poštovního podacího archu ze dne 23. 4. 2020). U žádné z výše uvedených listin soud nebylo prokázáno její doručení do dispozice žalovaného. Pokud pak listina byla odesílána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě, bylo opomenuto, že se jedná o obec na [země] a zásilka nebyla žalovanému odesílána na [země]. Pokud byly dopisy zasílány žalovanému na adresu [adresa], tato adresa nebyla uvedena ve Smlouvě o půjčce, a to ani jako doručovací adresa. Pokud se mělo jednat o doručovací adresu, kterou žalovaný sdělil bance v souvislosti s poskytováním jiného produktu, tak tato skutečnost v řízení nebyla prokázána. Soud byl připraven žalobkyni v tomto směru vyzvat k doplnění tvrzení a předložení důkazů, ale žalobkyně se svou dobrovolnou neúčastí u jednání možnosti poskytnutí poučení vzdala.

7. Žádná skutková zjištění soud nečinil ze Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], Produktových podmínek [právnická osoba] pro půjčky, Sazebníku a ABC Costs – ceníku služeb společnosti [právnická osoba], neboť tato by byla nadbytečná s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci.

8. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud za to, že předmětná pohledávka původního věřitele [právnická osoba] za žalovaným ze Smlouvy o půjčce [číslo] byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby.

9. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o půjčce uzavřenou [právnická osoba] jako podnikatelkou v rámci podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o zápůjčce, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“).

10. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

11. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

14. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

15. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

16. Soud nevzal za prokázáno, že původní věřitel při uzavření smlouvy posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť žalobkyně tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti uvedená v žalobě neprokázala žádným z předložených důkazů.

17. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni vyzvat k případnému doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů a poučit ji dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ovšem žalobkyně se svou dobrovolnou neúčastí u jednání připravila o možnost tohoto poučení. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost sdělovat ještě před jednáním účastníkům, že v žalobě s ohledem na uplatněný nárok popř. absentují žalobní tvrzení, nebo že se případně určitá jimi tvrzená skutečnost z navržených důkazů neprokazuje. Soud totiž činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.

18. Na základě provedených zjištění nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

19. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že původní věřitel [právnická osoba] poskytla žalovanému bez prokázaného právního důvodu částku 20 000 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je povinen toto obohacení vrátit. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 3 667,55 Kč a zbytek neuhradil, a to ani po doručení kvalifikované výzvy v podobě žaloby dne 10. 6. 2021. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 16 332,45 Kč (nevrácené peněžní prostředky). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení za dobu od 11. 6. 2021, což je první prokázaný den prodlení žalovaného. Ohledně zbývajících dílčích nároků v celkové výši 8 071,06 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 6. 2021 do zaplacení soud žalobu zamítl. Soud dále žalobu zamítl ohledně požadovaného zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny 16 332,45 Kč za dobu od 26. 7. 2019 do 10. 6. 2021, protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl po tuto dobu v prodlení. Splatnost nebyla dle názoru soudu sjednána a žalovaný byl podle § 1958 odst. 2 o. z. povinen poprvé plnit až poté, kdy k tomu byla žalobkyní vyzván. K okamžiku zesplatnění činila výše zákonného úroku 8,25 % ročně, a proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z dlužné částky v této výši.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně se původně žalobou domáhala zaplacení částky 24 403,51 Kč. Soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 16 332,45 Kč a vyhověl tak žalobě v 67 %. Co do částky 8 071,06 Kč byla žaloba zamítnuta. Procesní úspěch žalobkyně pak činí rozdíl 34 %. Plně úspěšné žalobkyni by vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 421 Kč (plus DPH), sestávající z odměny za celkem tři; úkony právní služby, a to za převzetí věci, odeslání předžalobní výzvy a sepis žaloby dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a 2 x písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v účinném znění (dále jen vyhlášky). Odměna za všechny úkony byla stanovena podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Za každý úkon právní služby náleží žalobkyni i náhrada hotových výdajů, a to za tři úkony podle ust. § 14b odst. 2 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Dále žalobkyni náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 221 Kč. Jelikož byla žalobkyně úspěšná v 33 %, přiznal jí soud na nákladech řízení částku 799 Kč, spolu s 21 % DPH ve výši 83 Kč dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 882 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že u něj již byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po 1. 7. 2014, tedy za účinnosti ust. § 14b vyhlášky. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 4. 2. 2021, kterým reagovala na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení, neboť tato již měla být součástí podané žaloby. V souladu s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 byla stanovena přiměřená odměna advokáta podle výše uvedené vyhlášky, neboť soud má zato, že tato částka odpovídá účelně vynaloženým nákladům, které žalobkyně musela vynaložit, aby úspěšně hájila své právo u soudu. Jelikož byla žalobkyně v řízení zastoupena advokátem, je žalovaný povinen podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně.

21. Usnesením podepsaného soudu ze dne 22. 10. 2021, č.j. 40 C 239/2020-71 byl v souladu s ust. § 29 odst. 3 o.s.ř. ustanoven opatrovníkem žalovaného [titul] [jméno] [příjmení], advokát se sídlem [adresa]. Podle ust. § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníkovi advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Podle ust. § 8 odst. 1, § 7 ve spojení s ust. § 12a vyhlášky č. 177/1996 Sb. a nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 17/21 ze dne 19. 10. 2021 se považuje za tarifní hodnotu částka 24 403,51 Kč. Opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů tak náleží odměna ve výši 7 187,40 Kč představující odměnu za tři úkony právní služby ve výši 5 040 Kč dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a 2 x písm. g) vyhlášky, 3 x režijního paušálu á 300 Kč, tj. celkem 900 Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za 21% DPH ve výši 1 247,40 Kč dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

22. Podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V posuzované věci žalobkyně byla ve sporu částečně procesně neúspěšná, rovněž u ní nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a proto je povinna uhradit státu část nákladů, které vznikly v souvislosti s řízením. Soudu proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit částku 2 371,80 Kč, tj. náklady, které soudu vznikly v souvislosti s ustanovením opatrovníka žalovanému a odpovídají rozsahu neúspěchu žalobkyně (výrok IV.).

23. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když ke stanovení lhůty odlišné soud neshledal důvodu.