40 C 328/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25 958 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 890 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 4. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se, co do částky 12 068 Kč spolu s úrokem ve výši 21,24 % ročně z částky 22 015 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 015 Kč od 25. 8. 2021 do 3. 9. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 125 Kč od 4. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - na účet Okresního soudu v Ostravě, na doplatku soudního poplatku částku 259 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 10. 2021 ve znění doplnění ze dne 11. 3. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 015 Kč spolu s příslušenstvím, částky 1 128 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 018 Kč. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 15. 5. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku ve výši 27 500 Kč převedla dne 19. 5. 2020 na účet určený žalovaným a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalovaný byl povinen uhradit poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky. Celkovou částku úvěru ve výši 40 824 Kč byl žalovaný povinen uhradit ve 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 134 Kč splatných vždy do každého 20-tého dne daného měsíce na účet žalobkyně, přičemž první splátka byla splatná dne 20. 6. 2020. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou jedné splátky nebo jen její části po dobu delší než dva měsíce, odeslala žalobkyně žalovanému dne 24. 8. 2021 písemné Oznámení o zesplatnění úvěru. Žalobkyně odeslala žalovanému celkem tři upomínky, a to dne 30. 6. 2021, 23. 7. 2021 a dne 24. 8. 2021 Zesplatnění pro smlouvu [číslo] které je zároveň oznámením o zesplatnění úvěru, jehož součástí je i předžalobní výzva. Za každou písemně odeslanou upomínku je žalovaný povinen uhradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč, tedy celkem částku ve výši 300 Kč (tj. 3 x 100 Kč). Upomínky, včetně Oznámení o zesplatnění úvěru, byly žalovanému odeslány i do Schránky zákazníka v souladu s čl. XI. bod 4. Smlouvy o úvěru, přílohy č. 1 Úvěrových podmínek (čl. 12, 12.8), která byla zřízena žalovanému zejména za účelem doručování písemností. Žalovaný je v prodlení s úhradou částky ve výši 23 143 Kč, která se skládá z neuhrazených dlužných splátek ve výši 3 400 Kč a neuhrazené jistiny ve výši 19 743 Kč. Roční zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 21,24 %. S ohledem na zesplatnění úvěru vznikla žalovanému povinnost k úhradě sjednaného smluvního úroku z neuhrazené jistiny 19 743 Kč, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do okamžiku jeho úplného zaplacení. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, kdy žalovaný žalobkyni prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr ze Smlouvy o úvěru je schopen řádně splácet.

2. Žalovaný se nevyjádřil.

3. K jednání se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u ústního jednání omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků řízení a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], oddíl C, vložka [číslo], jejímž předmětem činnosti je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). Z výpisu ze seznamu subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně od 18. 5. 2018 má povolení ČNB k činnosti podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení, poskytování vázáného spotřebitelského úvěru a poskytování spotřebitelského úvěru na bydlení. Dne 15. 5. 2020 v 16:16:28 vložil [jméno] [příjmení] do systému žalobkyně dokument (zjištěno ze Záznamu o vložení dokumentu do systému). Téhož dne uzavřela žalobkyně s žalovaným Smlouvu o úvěru, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr v 36 měsíčních splátkách ve výši 1 134 Kč, počínaje od 20. 6. 2020. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 21,24 % ročně. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr převodem na účet, jehož číslo bylo uvedeno ve smlouvě. Vedle osobních údajů žalovaného, bylo ve smlouvě uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 27 000 Kč, příjem domácnosti 27 000 Kč, žalovaný je svobodný, bydlí v podnájmu, jeho výdaje na bydlení činí 4 000 Kč a splátky dalších úvěrů 2 730 Kč. Žalobkyně byla při uzavírání smlouvy zastoupena zprostředkovatelem [jméno] [příjmení] (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] včetně Přílohy 1 a 2). Dne 15. 5. 2020 žalovaný vyplnil Čestné prohlášení spotřebitele (závazky a výdaje), v němž uvedl, že jeho měsíční příjem je 27 000 Kč a měsíčně vynakládá na bydlení 4 000 Kč, na splátky úvěrů 2 730 Kč a na další pravidelné výdaje 3 000 Kč. Z Posouzení úvěruschopnosti zákazníka bylo zjištěno, že tato listina byla vyhotovena po uzavření smlouvy dne 19. 5. 2020. Byly ověřeny údaje žalovaného v insolvenčním rejstříku, platové výměry žalovaného a běžný účet. Byly započteny příjmy žalovaného ve výši 27 000 Kč a výdaje, přičemž zjištěný rozdíl činil 20 270 Kč. Dále žalobkyně započetla na výdaje žalovaného normativní náklady na bydlení dle místa bydliště žalovaného, životní minimum a stanovila nezabavitelnou částku zákazníka. Tvrzená výše příjmů byla prokázána předloženými výplatními lístky (zjištěno z Výplatních lístků). Z Výpisu z účtu žalovaného za období 1. 4. – 30. 4. 2020 soud zjistil, že se jedná pouze o první stranu výpisu za dané období (tj. od 1. 4. 2020 do 9. 4. 2020) počáteční zůstatek na běžném účtu žalovaného byl - 9 999,20 Kč, připsáno na účet 45 175,02 Kč, odepsáno z účtu 45 185,84 a konečný zůstatek - 10 010,02 Kč. Na účet byla připsána výplata ve výši 27 300 Kč. Ke dni 19. 5. 2020 žalovaný neměl žádný záznam v centrální evidenci exekucí (zjištěno z Výpisu z centrální evidence exekucí) a ani v insolvenčním rejstříku (zjištěno z Výpisu z insolvenčního rejstříku). Dne 19. 5. 2020 převedla žalobkyně na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru částku 27 500 Kč (zjištěno z Potvrzení o provedení transakce na částku 27 500 Kč) a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru [jméno] [příjmení] (zjištěno z Potvrzení o provedení transakce na částku 2 500 Kč). Z Bonity smlouvy soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem 13 610 Kč. Dopisem ze dne 24. 8. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému, že z důvodu porušení smlouvy jej vyzývá k úhradě dlužné částky ve výši 23 143 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a upomínacích nákladů ve výši 300 Kč do 10 dnů od odeslání tohoto Oznámení. Oznámení bylo odesláno žalovanému na adresu trvalého bydliště uvedenou ve smlouvě o úvěru téhož dne (zjištěno ze Zesplatnění ze dne 22. 5. 2020 včetně podacího lístku). Z dalších žalobkyní předložených listin soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť tato by byla nadbytečná. Konkrétně se jednalo o tyto listiny: Tabulka umoření, Upomínka z 30. 6. 2021, Upomínka z 23. 7. 2021, Čestné prohlášení [jméno] [jméno] ze dne 30. 6. 2021 a 23. 7. 2021, Seznam odeslaných upomínek včetně podacího archu ze dne 30. 6. 2021, Seznam odeslaných upomínek včetně podacího archu ze dne 23. 7. 2021, Výše normativních nákladů na bydlení 2020, Životní a existenční minimum 2020, Statistika rodinných účtu.

5. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“).

6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

10. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

11. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

12. Soud nevzal za prokázáno, že žalobkyně při uzavření smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy splnění této povinnosti na straně žalobkyně bylo nutno zkoumat k datu 15. 5. 2020, neboť žalobkyně vůbec nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když v této oblasti se omezila na uvedení ničím nepodložených částek. Žalovanému byl žalobkyní poskytnut úvěr za situace, kdy žalobkyně zkoumala pouze příjmovou stránku žalovaného. Samotné zjištění výše příjmu, byť se může jevit samo o sobě s ohledem na svou výši (u žalovaného cca 27 000 Kč) jako naprosto dostačující, nemusí být dostačující při zohlednění výdajů. Skutečnost, že žalobkyně použila jako výdaj klienta státem publikované údaje o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, jí nezbavuje povinnosti řádně zkoumat skutečnou výdajovou stránku. Zákonem stanovená výše životního minima je pouze minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Tato částka následně slouží jako podklad pro výpočet případných dalších nároků. Rozhodně se nejedná o částku, za kterou průměrný člověk dlouhodobě žije a z níž uspokojí všechny své dlouhodobější potřeby. Tato částka nic nevypovídá o skutečných výdajích žadatele o úvěr. Žalobkyně zjištění a ověření výdajové stránky žalovaného vůbec neprováděla, když se spolehla pouze na ničím nepodložená tvrzení žalovaného. Z předloženého výpisu z účtu žalobkyně měla zjistit, že veškeré finanční prostředky, které jsou připsány na účet, jsou během tohoto měsíce také spotřebovány a účet žalovaného byl na počátku i na konci měsíce dubna 2020 přečerpán do mínusu. Na základě učiněných zjištění nezbývá než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

13. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni vyzvat k doplnění důkazních návrhů k prokázání skutkových tvrzení a poučit ji dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., ovšem žalobkyně se svou dobrovolnou neúčastí u jednání připravila o možnost tohoto poučení. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost sdělovat ještě před jednáním účastníkům, že se určitá jimi tvrzená skutečnost z navržených důkazů neprokazuje. Soud totiž činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.

14. Provedenými důkazy vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 27 500 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni částku 13 610 Kč. První výzva k plnění, která byla doručena žalovanému, bylo oznámení o zesplatnění ze dne 24. 8. 2021, které obsahovalo výzvu k úhradě dlužné částky.

15. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že žalobkyně poskytla žalovanému bez prokázaného právního důvodu částku 27 500 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je povinna toto obohacení vrátit. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 13 610 Kč a zbytek neuhradil, a to ani po doručení výzvy k plnění. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 13 890 Kč (nevrácené peněžní prostředky). V tomto ohledu nebyl soud vázán tím, jak žalobkyně provedla zápočet žalovaným hrazených splátek nejen na částečnou úhradu jistiny, ale i na úhradu jiných nároků stanovených smlouvu, neboť tato ujednání považuje soud za absolutně neplatná, tyto nároky žalobkyni ani nevznikly, a proto na jejich úhradu nemohla použít žalovaným zaplacené částky. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení za dobu od 4. 9. 2021, což je první prokázaný den prodlení žalovaného. Ohledně zbývajících dílčích nároků, a to částky 8 125 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 8. 2021 do zaplacení, zaplacení částek 1 128 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč, a 1 018 Kč a zaplacení smluvního úroku ve výši 21,24 % ročně z částky 22 015 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení soud žalobu zamítl. Soud dále žalobu zamítl ohledně požadovaného zákonného úroků z prodlení z dlužné jistiny 13 890 Kč za dobu od 25. 8. 2021 do 3. 9. 2021, protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl po tuto dobu v prodlení. Splatnost nebyla dle názoru soudu sjednána a žalovaný byl podle § 1958 odst. 2 o. z. povinen poprvé plnit až poté, kdy k tomu byl žalobkyní vyzván.

16. Výrokem III. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému (při zohlednění požadovaného příslušenství) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

17. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když ke stanovení lhůty odlišné soud neshledal důvodu.

18. Žalobkyně se domáhala svých práv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Soud ve věci nevydal elektronický platební rozkaz a věc byla převedena do rejstříku C, aby bylo nadále pokračováno v řízení. Podle položky 2 bod 2. Sazebníku poplatků, přílohy zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud soud nevydá platební rozkaz a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Žalobkyně doposud zaplatila na soudním poplatku dle pol. 2 bod 1. písm. c) Sazebníku poplatků částku 1 039 Kč Soudní poplatek podle pol. 1 bod 1 písm. b) činí částku 1 298 Kč. Soud proto žalobkyni uložil výrokem IV. povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 259 Kč.