40 C 337/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 660 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 660 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 7,05 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši 7,05 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 7,05 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,50 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 %, zákonným úrokem z prodlení z částky 16 660 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 660 Kč spolu s příslušenstvím. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela dne 18. 4. 2006 s žalovaným Smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli souhrnný poplatek ve výši 19 920Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 49 920 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 52 pravidelných týdenních splátkách ve výši 960 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby dne 17. 4. 2007. Žalovaný uhradil částku v celkové výši 33 260 Kč. Pohledávka byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 postoupena na přechodného věřitele [právnická osoba] [právnická osoba] s účinností od 1. 7. 2015, což bylo žalovanému oznámeno věřitelem. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 s účinností od téhož dne na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován přípisem ze dne 12. 9. 2018. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalovanému zaslána předžalobní výzva. Žalovaný dlužnou částku doposud neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání dne 8. 2. 2022 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., v nepřítomnosti účastníků.

4. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobcem do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 18. 4. 2006 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] Smlouvu o půjčce [číslo] podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem a příjmením, rodným číslem, adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí celé výše částky půjčky v hotovosti a zavázal se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 19 920 Kč, tj. celkem 49 920 Kč, a to v 52 týdenních splátkách ve výši 960 Kč (zjištěno ze Smlouvy o půjčce). I ve Smluvních podmínkách Smlouvy o půjčce bylo výslovně stanoveno, že tato smlouva se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nestanoví-li zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (zjištěno ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce). Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem společností [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na [právnická osoba] [právnická osoba] (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 včetně přílohy a dokladu o zaplacení úplaty). Dne 30. 7. 2015 bylo odesláno žalovanému oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 ve spojení s Poštovním podacím archem ze dne 30. 7.2015). Pohledávka za žalovaným byla [právnická osoba] [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 včetně přílohy). Dne 14. 9. 2018 bylo odesláno žalovanému oznámení [právnická osoba] [právnická osoba] o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2018 ve spojení s Poštovním podacím archem ze dne 14. 9. 2018). Dne 12. 5. 2021 odeslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z Výzvy před podáním žaloby ve spojení s Podacím archem ze dne 12. 5. 2021).

5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby.

6. Z hlediska hmotněprávního soud v posuzované věci posoudil nárok žalobkyně uplatněný žalobou podle ust. § 3028 odst. 3 o.z. podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy o půjčce, a to konkrétně zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to s výjimkou ustanovení první části hlavy I. o. z. (§ 3030 o. z.).

7. Podle ust. § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

8. Pojmovými znaky smlouvy o půjčce jsou tedy přenechání určitého množství věcí druhově určených věřitelem dlužníkovi k volnému nakládání a závazek dlužníka vrátit věřiteli po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce jako reálný kontrakt dále ke svému vzniku vyžaduje skutečné odevzdání předmětu půjčky. V posuzované věci si smluvní strany sjednaly, že obchodní společnost [právnická osoba] jako věřitel poskytne žalovanému půjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavazuje zaplatit spolu se souhrnným poplatkem 19 920 Kč, tj. celkovou částku ve výši 49 920 Kč, v 52 týdenních splátkách. Současně s uzavřením této smlouvy žalovaný převzal v hotovosti částku 30 000 Kč.

9. Z úřední činnosti je soudu známo, že [právnická osoba] je kapitálovou obchodní společností, podnikající v oblasti finančnictví, a to v nebankovním sektoru. Hlavním smyslem obchodní společnosti jako podnikatele je vytvářet zisk, což bylo i smyslem uzavřené smlouvy o půjčce. Materiálním zdrojem zisku, který zde nahradil obvykle sjednaný úrok, byl souhrnný poplatek. Poplatek, na rozdíl od úroků, které představují příslušenství pohledávky (srov. ust. § 121 odst. 3 obč. zák.), je samostatnou pohledávkou mající základ ve smluvní ujednání stran. V posuzované věci však není pochyb o tom, že jednoznačně plnil funkci úroku z předmětné půjčky a je nutno jej po právní stránce posoudit jako sjednaný úrok za poskytnutí půjčky. Nejvyšší soud dovodil už v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, že rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V posuzované věci, kdy souhrnný poplatek představuje 66,4 % jistiny půjčky, je cenou nepřiměřeně vysokou, které minimálně pětkrát krát přesahuje průměrnou odměnu bank za jimi poskytované spotřebitelské úvěry a půjčky (což soud zjistil z databáze ČNB ARAD). Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Úrok ve výši 66,4 % je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, jak má na mysli § 3 odst. 1 obč. zák., což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se ve smyslu § 39 obč. zák. jedná o neplatnost absolutní.

10. Podle ust. § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

11. Z výše citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že smlouva o půjčce by při zachování platnosti smlouvy jako celku byla stižena dílčí neplatností v ujednání o výši úroků jen tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Za situace, kdy právní předchůdce žalobce jako podnikatel, generuje svůj zisk právě ze sjednaného poplatku, jedná se o formulářovou smlouvu, kdy i žalovanému při uzavírání smlouvy muselo být zřejmé, že neobdrží půjčku, aniž by musel platit odměnu za její poskytnutí, je nutno dojít z těchto konkrétních okolností k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smlouvy, a tudíž absolutně neplatnou je proto celá smlouva o půjčce, ze které vzájemná práva a povinnosti stranám smlouvy ani nevznikla.

12. S ohledem na vše výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Žalobkyně má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák., když při stanovení výše tohoto bezdůvodného obohacení se vychází z ust. § 457 obč. zák. V tomto případě bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta předchůdcem žalobkyně částka 30 000 Kč, žalovaný fakticky již zaplatil 33 260 Kč, tj. fakticky uhradil více, než kolik obdržel. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

13. Výrokem II. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.