40 C 44/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 24 225,35 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 537,35 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 5. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 21 688 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 225,35 Kč od 26. 4. 2021 do 4. 6. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 688 Kč od 5. 6. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 9. 2021 ve znění doplnění ze dne 5. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 225,35 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 20. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba], [adresa] [adresa] [adresa], [adresa] [adresa] [adresa], [obec], [obec] [číslo], [země], jako původním věřitelem a společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným prostřednictvím svých webových stránek [webová adresa] dne 25. 3. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru. Původní věřitel poskytl žalovanému v období od 25. 3. 2020 do 25. 1. 2021 finanční prostředky v různé výši, které žalovaný čerpal pod variabilním symbolem [číslo] na svůj účet [bankovní účet]. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky nejpozději dne 25. 4. 2021. K tomuto dni žalovaný dlužil částku 24 225,35 Kč, která sestává z neuhrazeného úvěru ve výši 18 319,77 Kč, účelně vynaložených nákladů 250 Kč dle čl. VI. bod 1. smlouvy a úroků za období čerpání 5 655,58 Kč. Úroková sazba byla sjednána v článku II. a IV. smlouvy o revolvingovém úvěru, kde je uvedeno, že úroková sazba činí 10,50 % měsíčně. Do postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku v celkové výši 16375,65 Kč. V případě, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, žalobkyně navrhla, aby soud nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. K jednání se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud provedl k důkazu všechny listiny předložené žalobkyní.

5. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že jako věřitel je v této smlouvě označena společnost [právnická osoba] a jako klient [celé jméno žalovaného], identifikovaný svým rodným číslem a adresou trvalého bydliště, dále je uvedeno jeho telefonního číslo a emailová adresa. Touto smlouvou se věřitel zavazuje poskytnout klientovi úvěr do výše úvěrového limitu 80 000 Kč a klient se zavazuje poskytnuté prostředky splatit spolu s úrokem 10,50 % měsíčně a platit věřiteli další smlouvou sjednané poplatky. Předložená smlouva je datována dne 25. 3. 2020 a není podepsána žádnou smluvní stranou. Základní informace o poskytovaném úvěru byly shrnuty v listině Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z předložené listiny Loan application info soud zjistil, že číslo žádosti je [číslo], referenční [číslo] datum podání žádosti 25. 1. 2021 09:58:04, požadovaná částka 1663 Kč, jako žadatel je uveden [celé jméno žalovaného] [právnická osoba] poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 18 913 Kč, a to dne 25. 3. 2020 částku 10 000 Kč, dne 1. 5. 2020 částku 1 500 Kč, 6. 5. 2020 částku 2 000 Kč, 2. 6. 2020 částku 1 900 Kč, 24. 7. 2020 částku 1 850 Kč a 25. 1. 2021 částku 1 663 Kč. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou z i Platební bilance ve spojení se sdělením [právnická osoba] Žalovaný uhradil na svůj dluh částku v celkové výši 16 375,65 Kč (zjištěno z Platební bilance). Z platební informace bylo zjištěno, že ke dni 25. 4. 2021 věřitel evidoval vůči žalovanému dluh v celkové výši 24 225,35 Kč. Dne 28. 5. 2021 právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní výzvu, v níž jej vyzval k úhradě dlužné částky spolu s náklady zastoupení v celkové výši 32 937,35 Kč do tří dnů. Výzva byla doručena do dispozice žalovaného dne 1. 6. 2021.

6. Žádná skutková zjištění soud nečinil z Obchodních podmínek, neboť tato by byla s ohledem na níže uvedené právní hodnocení nadbytečná.

7. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně Přílohy č. 1 ve spojení s Oznámením o postoupení pohledávky ve spojení s podacím lístkem ze dne 28. 5. 2021.

8. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou společností [právnická osoba] jako podnikatelkou v rámci podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“).

9. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

10. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

13. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

14. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

15. Soud nevzal za prokázáno, že věřitel při uzavření smlouvy posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni vyzvat k doplnění žalobních tvrzení, zda věřitel dostál své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, a poučit ji dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ovšem žalobkyně se svou dobrovolnou neúčastí u jednání připravila o možnost tohoto poučení. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost sdělovat ještě před jednáním účastníkům, že v žalobě s ohledem na uplatněný nárok popř. absentují žalobní tvrzení, nebo že se určitá jimi tvrzená skutečnost z navržených důkazů neprokazuje. Soud totiž činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.

16. Na základě provedených zjištění nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).

17. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bez prokázaného právního důvodu částku 18 913 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 obč. zák. je povinen toto obohacení vrátit. Žalovaný postupně uhradil na svůj dluh částku v celkové výši 16 375,65 Kč. Žalovaný tak neučinil, a to ani po doručení předžalobní výzvy. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 2 537,35 Kč (nevrácené peněžní prostředky). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 obč. zák. ve pojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení za dobu od 5. 6. 2021, což je první prokázaný den prodlení žalovaného. Splatnost nebyla dle názoru soudu sjednána a žalovaný byl podle § 1958 odst. 2 obč. zák. povinen poprvé plnit až poté, kdy k tomu byl žalobkyní vyzván. Ohledně všech zbývajících dílčích nároků soud žalobu zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

19. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když ke stanovení lhůty odlišné soud neshledal důvodu.