40 C 59/2021

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 19 815,30 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 19 815,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 815,30 Kč od 3. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 12. 2020 ve znění doplnění ze dne 14. 4. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 19 815,30 Kč spolu s příslušenstvím. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela dne 8. 2. 2009 s žalovanou Smlouvu o půjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty téhož dne v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli souhrnný poplatek ve výši 11 040 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 26 040 Kč se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 54 pravidelných týdenních splátkách ve výši 480 Kč a poslední splátce ve výši 120 Kč. Žalovaná uhradila částku v celkové výši 5 032,08 Kč. Pohledávka za žalovanou se tak skládala z nedoplatku jistiny ve výši 15 000 Kč a nedoplatku souhrnného poplatku ve výši 6 007,92 Kč. Pohledávka v celkové výši 21 007,92 Kč byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 postoupena na přechodného věřitele [právnická osoba] [právnická osoba], což bylo žalované oznámeno původním věřitelem. Dne 19. 4. 2016 uzavřel právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce [právnická osoba] [ulice] a [země] s žalovanou dohodu o uznání dluhu, v níž žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i celkové výše 21 815,30 Kč a zároveň se jej zavázala splatit v 50 pravidelných měsíčních splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena přechodným věřitelem Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 s účinností od téhož dne na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována přípisem ze dne 3. 9. 2018. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek a počínaje 5. splátkou již ze sjednaného splátkového kalendáře neuhradila ničeho. Zůstatek dlužné částky se tak stal splatným ke dni splatnosti polední sjednané splátky dne 2. 6. 2020. Žalovaná na svůj dluh od data uzavření Dohody uhradila celkem částku 2 000 Kč. Žalobkyně proto zaslala žalované dne 16. 11. 2020 předžalobní upomínku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání dne 22. 6. 2021 se nedostavila žalobkyně, která požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti žalobkyně.

4. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 18. 2. 2009 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] Smlouvu o půjčce podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná byla ve smlouvě označena jménem a příjmením, rodným číslem, adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí celé výše částky půjčky v hotovosti a zavázala se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 11 040 Kč, tj. celkem 26 040 Kč, a to v 54 týdenních splátkách ve výši 480 Kč a poslední splátku ve výši 120 Kč (zjištěno ze Smlouvy o půjčce). I ve Smluvních podmínkách Smlouvy o půjčce bylo výslovně stanoveno, že tato smlouva se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nestanoví-li zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (zjištěno ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce). Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem společností [právnická osoba] postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na [právnická osoba] [právnická osoba]. (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 včetně přílohy a dokladu o zaplacení úplaty). Dne 31. 7. 2015 bylo odesláno žalované na adresu [adresa], oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 ve spojení s Poštovním podacím archem ze dne 30. 7. 2015). Pohledávka za žalovanou byla následně [právnická osoba] [právnická osoba]. postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 včetně přílohy). Ze Splátkové dohody bylo zjištěno, že dne 19. 4. 2016 žalovaná podepsala s věřitelkou [právnická osoba] [právnická osoba] splátkovou dohodu, v níž uznala vůči žalobkyni svůj dluh vyplývající ze smlouvy [číslo] ze dne 18. 2. 2009 uzavřené mezi ní a společností [právnická osoba] ve výši 21 815,30 Kč a zavázala se jej splatit ve 50 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, přičemž poslední splátka měla být ve výši 580,35 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne 2. 6. 2020. Současně podpisem dohody vzala na žalovaná na vědomí, že pohledávka společnosti [právnická osoba] vůči ní byla postoupena na [právnická osoba] [právnická osoba]. Současně s podpisem Splátkové dohody byly žalované předány informace týkající se spotřebitelského úvěru s věřitelem [právnická osoba] [právnická osoba] (zjištěno z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dne 5. 9. 2018 bylo odesláno žalované oznámení [právnická osoba] [právnická osoba]. o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 9. 2018 ve spojení s Poštovním podacím archem ze dne 5. 9. 2018). Dne 19. 11. 2020 odeslal právní zástupce žalované na adresu uvedenou žalovanou ve Splátkové dohodě předžalobní výzvu (zjištěno z Výzvy před podáním žaloby ve spojení s Podacím archem ze dne 19. 11. 2020).

5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovanou byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby.

6. Z hlediska hmotněprávního soud v posuzované věci posoudil nárok žalobkyně uplatněný žalobou podle ust. § 3028 odst. 3 o.z. podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy o půjčce, a to konkrétně zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to s výjimkou ustanovení první části hlavy I. o. z. (§ 3030 o. z.).

7. Podle ust. § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

8. Pojmovými znaky smlouvy o půjčce jsou tedy přenechání určitého množství věcí druhově určených věřitelem dlužníkovi k volnému nakládání a závazek dlužníka vrátit věřiteli po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce jako reálný kontrakt dále ke svému vzniku vyžaduje skutečné odevzdání předmětu půjčky. V posuzované věci si smluvní strany sjednaly, že obchodní společnost [právnická osoba] jako věřitel poskytne žalované půjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavazuje zaplatit spolu se souhrnným poplatkem 6 960 Kč, tj. celkovou částku ve výši 11 040 Kč, v 54 týdenních splátkách. Současně s uzavřením této smlouvy žalovaná převzala v hotovosti částku 15 000 Kč.

9. Z úřední činnosti je soudu známo, že [právnická osoba] je kapitálovou obchodní společností, podnikající v oblasti finančnictví, a to v nebankovním sektoru. Hlavním smyslem obchodní společnosti jako podnikatele je vytvářet zisk, což bylo i smyslem uzavřené smlouvy o půjčce. Materiálním zdrojem zisku, který zde nahradil obvykle sjednaný úrok, byl souhrnný poplatek. Poplatek, na rozdíl od úroků, které představují příslušenství pohledávky (srov. ust. § 121 odst. 3 obč. zák.), je samostatnou pohledávkou mající základ ve smluvní ujednání stran. V posuzované věci však není pochyb o tom, že jednoznačně plnil funkci úroku z předmětné půjčky a je nutno jej po právní stránce posoudit jako sjednaný úrok za poskytnutí půjčky. Nejvyšší soud dovodil už v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V posuzované věci, kdy souhrnný poplatek představuje 73,6 % jistiny půjčky (při splatnosti půjčky spolu s poplatkem ve lhůtě 55 týdnů), je cenou nepřiměřeně vysokou, která minimálně čtyřikrát přesahuje průměrnou odměnu bank za jimi poskytované spotřebitelské úvěry a půjčky (což je soudu známo z úřední činnosti). Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Roční úrok ve výši 70 % je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, jak má na mysli § 3 odst. 1 obč. zák., což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se ve smyslu § 39 obč. zák. jedná o neplatnost absolutní.

10. Podle ust. § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

11. Z výše citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že smlouva o půjčce by při zachování platnosti smlouvy jako celku byla stižena dílčí neplatností v ujednání o výši úroků jen tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Za situace, kdy právní předchůdce žalobce jako podnikatel, generuje svůj zisk právě ze sjednaného poplatku, jedná se o formulářovou smlouvu, kdy i žalované při uzavírání smlouvy muselo být zřejmé, že neobdrží půjčku, aniž by musela platit odměnu za její poskytnutí, je nutno dojít z těchto konkrétních okolností k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smlouvy, a tudíž absolutně neplatnou je proto celá smlouva o půjčce, ze které vzájemná práva a povinnosti stranám smlouvy ani nevznikla.

12. S ohledem na vše výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. V posuzované věci žalobkyně prokázala, že žalovaná dne 19. 6. 2016 podepsala splátkovou dohodu, v níž uznala svůj dluh vyplývající ze smlouvy [číslo] uzavřené mezi ní a společností [právnická osoba] ve výši 21 815,30 Kč. Uznání dluhu je právem akcesorickým, a proto dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (srov. rozhodnutí NS 33 Cdo 1171/2000). Soud proto má s ohledem na vyslovený závěr o neprokázání uzavření smlouvy o půjčce zato, že závazek z této smlouvy neexistuje a tento neexistoval ani v době uznání. S tímto uznáním proto nelze spojovat stanovené účinky (srov. rozhodnutí NS 29 Cdo 1584/2000).

13. Žalovaná vznesla námitku promlčení. V posuzované věci soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o půjčce. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované bez prokázaného právního důvodu dne 18. 2. 2009 částku 15 000 Kč. Žalovaná se přijetím této částky bezdůvodně obohatila ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák., když při stanovení výše tohoto bezdůvodného obohacení se vychází z ust. § 457 obč. zák.

14. Podle ust. § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

15. Podle ust. § 101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. S ohledem na dovození absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce se mohl původní věřitel domáhat vrácení zapůjčených peněžních prostředků ihned po jejich poskytnutí. I za předpokladu platnosti smlouvy o půjčce poslední řádnou splátku měla žalovaná uhradit dne 10. 3. 2010. Její závazek z předmětné smlouvy o půjčce by tak byl v celém rozsahu zesplatněn ke dni 10. 3. 2010. Promlčení doba k uplatnění práva proto uplynula nejpozději dne 10. 3. 2013.

16. Pro úplnost soud dodává, že žalovaná svým uznáním z 19. 4. 2016 de facto uznávala promlčený dluh, což je v rozporu s ust. § 558 obč. zák., které výslovně stanoví, že u promlčeného dluhu má uznání právní následky jen věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho promlčení. Provedenými důkazy pak nebylo prokázáno, že by žalovaná v okamžiku podpisu dohody o splátkách věděla, že předmětný dluh je již promlčen.

17. S ohledem na vše výše uvedené a na skutečnost, že žalobkyně podala žalobu u soudu až dne 16. 12. 2020, tedy až po uplynutí promlčení doby, soud žalobu v celém rozsahu zamítnul (výrok I.).

18. Výrokem II. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější žalovaná se nákladů řízení výslovně vzdala.