54 C 388/2025

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Tenglerovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 18 942 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 942 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 942 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 18 942 Kč od 18. 3. 2022 do 28. 10. 2025 a úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 18 942 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 615 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 18 942 Kč, která představuje zůstatek jistiny zápůjčky ve výši 22 000 Kč, kterou žalované poskytla v hotovosti při podpisu Smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, dne 29. 12. 2019 společnost , právnická osoba, , která pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Poskytnutou zápůjčku se žalovaná zavázala splácet, zaplatila však pouze částku 2 058 Kč dne 2. 1. 2020 a částku 1 000 Kč dne 19. 1. 2020, uvedené platby byly započítány na jistinu zápůjčky. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně dále požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení od 18. 3. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se věci ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání dne 2. 12. 2025 se nikdo nedostavil, pouze zástupce žalobkyně neúčast žalující strany předem omluvil. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně a jejího zástupce, a rovněž žalované, v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o. s. ř.).

4. Po provedeném dokazování listinami žalobkyní označenými jako důkaz má soud za prokázaná níže uvedená skutková tvrzení a učinil následující závěr o skutkovém stavu: Podle Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 12. 2019 společnost , právnická osoba, poskytla žalované v hotovosti částku 22 000 Kč při uzavření Smlouvy. Žalovaná se zavázala celkem kromě 22 000 Kč zaplatit poplatek v celkové výši 20 607 Kč v 65 týdenních splátkách po 686 Kč, s poslední splátkou ve výši 653 Kč. Dle nikým nezpochybněných pro žalobkyni nevýhodných tvrzení žalobkyně zaplatila žalovaná na tuto smlouvu celkem 3 058 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, ve spojení se Seznamem postoupených pohledávek, společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovanou včetně příslušenství žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno společností , právnická osoba, (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022), žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala k úhradě dluhu (zjištěno z Výzvy k úhradě dluhu ze dne 3. 3. 2022, Výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022, dle Potvrzení o podání odeslané dne 11. 2. 2022, Výzvy k úhradě dluhu-předžalobní upomínka ze dne 21. 3. 2025, odeslané dle Potvrzení o podání dne 24. 3. 2025). Z listin – Zařazení zákazníka do pojistného programu a Standardních informací o spotřebitelském úvěru soud žádné pro řízení podstatné skutečnosti nezjistil.

5. Ze Zákaznické karty – Žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 12. 20219 nebylo prokázáno, že by společnost , právnická osoba, coby poskytovatel úvěru řádně ověřoval schopnost žalované úvěr splácet, žalobkyně se obsáhle vyjádřila k problematice posuzování úvěryschopnosti, žádné další konkrétní listiny k prověřování úvěryschopnosti žalované žalobkyně neoznačila. Lze konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru jakkoliv dále ověřoval v Zákaznické kartě tvrzené údaje o příjmech a výdajích žalované, tvrzení o dalších příjmech domácnosti, neověřoval případné exekuce vedené vůči žalované, apod.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (dále též „ZoSÚ“), který představuje implementaci Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice 87/102/EHS. Pokud jde o předmět úpravy, ten je vymezen v ustanovení § 1, v § 2 pak negativně s tím, že jako u předchozí úpravy se nevztahuje na úvěry, půjčky, odložené platby a obdobné finanční služby poskytnuté pro účely bydlení a na jejich splácení, úvěry bezúročné a bezúplatné, na nákup služby či zboží na splátky, na půjčky zaměstnancům a na další případy uvedené v ustanovení § 2 s tím, že pokud jde o limitaci úvěru, pak se má jednat o odloženou platbu vyšší než 5 000 Kč a ne vyšší než 1 880 000 Kč. Tento zákon zavádí v ustanovení § 9 odst. 1 povinnost věřitele před uzavřením smlouvy či významným navýšením spotřebitelského úvěru s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. K tomu je třeba poukázat na znění ustanovení § 22 odst. 5 ZoSÚ, které zakládá vyvratitelnou právní domněnku, podle níž není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. Na počátku své účinnosti zákon výslovně nezaložil sankci za porušení této povinnosti ve formě neplatnosti úvěrové smlouvy, tuto sankci zavádí až novelou zákona č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013, a to přímo v ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona. Podle čl. II. přechodných ustanovení k této novele se právní vztahy vzniklé ze smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí zákonem č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. I když zákon stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost až od účinnosti zákona č. 43/2013 Sb., uplatní se judikatorní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , podle nichž i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelizací provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům - spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Po účinnosti nového občanského zákoníku (o. z.), který vychází z relativní neplatnosti právního jednání, jíž se musí protistrana dovolat, je porušení zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost sankcionováno absolutní neplatností smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro rozpor nejen se zákonem, ale i s veřejným pořádkem v souladu se smyslem ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany.

7. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud žalobě vyhověl v rozsahu jistiny, když bylo v řízení prokázáno, že žalovaná pohledávka byla na žalobkyni postoupena v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. a smlouva dle svého obsahu splňuje náležitosti ustanovení § 2390 a násl. o. z. Smlouvu uzavírala žalovaná v postavení spotřebitele a právní předchůdce žalobkyně v postavení podnikatele a její neplatnost ve smyslu ustanovení § 588 o. z. způsobilo již jen ujednání o zaplacení tzv. poplatku téměř ve výši jistiny a jedná se tak o ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Uvedený poplatek totiž plní funkci úroku, neboť bez jeho ujednání by právní předchůdce žalobkyně, coby podnikatel motivovaný především dosahováním zisku, neměl zájem na uzavření takové smlouvy a ujednání o poplatku tak není ve smyslu ustanovení § 576 o. z. ani oddělitelným od zbytku smlouvy, neboť reprezentuje smysl uzavření takové Smlouvy pro jednu z jejích smluvních stran. Nadto se však dle ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, (dále jen „ZoSÚ“), žalované poskytnuté plnění považuje za spotřebitelský úvěr, kterým je odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ tedy měl poskytovatel při uzavření Smlouvy shora povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a jako poskytovatel poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Ustanovení § 22 odst. 5 ZoSÚ zakládá vyvratitelnou právní domněnku, podle níž není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. Dle ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s povinnostmi posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, je smlouva neplatná, a to absolutně, jak dovodil Nejvyšší soud ČR zejména v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Soud se tedy předně zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované a ze svých zjištění učinil přiléhavý závěr, že je schopen úvěr řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení (srovnej k tomu zejm. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, ). V nyní projednávané věci nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru žalovanou toliko tvrzené skutečnosti, ověřoval, ať se jedná o příjmy či výdaje žalované, další tvrzené příjmy domácnosti, předchozí půjčky, vedené exekuce apod. Soud tak dospěl rovněž k závěru, že předchůdce žalobkyně řádně nesplnil povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované a Smlouvu shledal neplatnou pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 86 ZoSÚ a ustanovení § 588 o. z. Jak již shora uvedeno, jedná se o neplatnost absolutní pro porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, což odporuje zákonu.

8. U nároků žalobkyně uplatněných ze smlouvy pak s ohledem na shora uvedené platí, že plnila-li žalovaná na neplatnou smlouvu, je nutno tato dosavadní plnění zohlednit vůči nároku žalobkyně. Podle ustanovení § 6 odst. 1, 2 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem úvěrující mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu ustanovení § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustil právní předchůdce žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudil pečlivě úvěruschopnost žalované (srovnej k tomu zejména rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, , č. j. , spisová značka, ). Zaplatila-li tedy žalovaná z neplatné smlouvy částku 3 058 Kč, je třeba toto plnění i bez námitky žalované započíst na jistinu, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. ve spojení s ustanovením § 2993 o. z. Žalobkyně požadovala po žalované ze smlouvy částku 18 942 Kč, proto soud žalobu v rozsahu částky 18 942 Kč shledal důvodnou a žalovanou zavázal ji zaplatit žalobkyni, jedná se pouze o zbývají část poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků z této smlouvy (22 000 Kč – 3 058 Kč), spolu s úrokem z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 29. 10. 2025, což je (v návaznosti na doručení žaloby) první prokázaný den prodlení žalované. Žalobu nad rámec uvedeného úroku z prodlení soud zamítl (výrok ad II.), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla po tuto dobu v prodlení.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. a ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř., na jejich podkladě soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši 2 615 Kč, když procesní neúspěch žalobkyně v části úroků z prodlení soud shledal jako nepatrný. Z uvedené částky představuje 800 Kč zaplacený soudní poplatek, 1 200 Kč odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 400 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky MS č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 (za převzetí věci vč. přípravy zastoupení, předžalobní upomínku a žalobu), 300 Kč (3 x 100 Kč) činí náhrada hotových výdajů (režijní paušál) ke 3 uvedeným úkonům právní služby dle ustanovení § 14b odst. 6 písm. a) téže vyhlášky a 315 Kč činí DPH ve výši 21 %, neboť zástupce žalobkyně osvědčil, že je registrován k této dani a nárok na její zaplacení vyplývá z ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení soud zavázal žalovanou zaplatit k rukám zástupce žalobkyně v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.

10. Lhůta k plnění byla určena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v základní délce tří dnů, když pro stanovení delší lhůty, popř. plnění ve splátkách, soud neshledal žádné podmínky.