59 C 131/2025

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Matějem Černým, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - Jméno žalované A , IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A za níž jedná Jméno žalované B sídlem Adresa žalované B o 252 750 Kč

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 252 750 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 8. 2025 domáhala po žalované zaplacení 252 750 Kč s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně byl obětí podvodu, který byl řadu let šetřen Policií ČR a po podání obžaloby byl skutek projednáván u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Právní předchůdce žalobkyně se již v přípravném řízení připojil se svým nárokem na náhradu škody a stal se tak účastníkem adhezního řízení. Obžaloba byla u Krajského soudu v , adresa, podána dne 24. 11. 2006. Krajský soud v , adresa, až dne 12. 9. 2017 vydal rozsudek č. j. , spisová značka, , kterým dva obžalované uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného , podezřelý výraz, podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 , podezřelý výraz, zákoníku a zavázal je k náhradě škody, kdy nároku žalobkyně vyhověl pouze co do části. Žalobkyně podala prostřednictvím ustanoveného zmocněnce odvolání, kterým se domáhala, aby jí byl přiznán nárok v plné výši. Vrchní soud v Olomouci vydal dne 4. 5. 2022 usnesení č. j. , spisová značka, , kterým zamítl odvolání žalobkyně. Ve věci následně rozhodoval Ústavní soud České republiky, který nálezem ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 1803/2022 zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci pro extrémní nespravedlnost způsobenou vadným procesním postupem soudu. Poté rozhodoval ve věci opětovně Vrchní soud v Olomouci, který tentokrát svým usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. , spisová značka, odvolání žalobkyně odmítl z důvodu, že údajně nesplňuje zákonné náležitosti. Toto usnesení bylo zmocněnci žalobkyně doručeno dne 17. 10. 2024. Řízení tak trvalo bezmála 18 let, což představuje hrubé porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobkyně proto uplatnila dne 1. 4. 2025 u , právnická osoba, (dále jen „Ministerstvo“) nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 268 750 Kč. Dne 30. 7. 2025 rozhodlo Ministerstvo o žádosti žalobkyně a přiznalo jí na náhradě nemajetkové újmy částku 16 000 Kč. Stanovisko Ministerstva bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 30. 7. 2025. Žalobkyně tak žalobou uplatňuje rozdíl mezi požadovanou výši odškodnění a výši přiznanou, která již byla Ministerstvem uhrazena. V průběhu řízení docházelo k celé řadě porušení procesních práv žalobkyně. Drtivou délku řízení byla zcela ignorována procesní práva žalobkyně jako poškozené, která byla z řízení fakticky vyloučena a nemohla tak účinně hájit svá práva. , podezřelý výraz, řízení trpělo opakovanými průtahy, které žalobkyně nijak nezavinila. V důsledku průtahů se tak nárok žalobkyně stal fakticky nevymahatelným, když z původních čtyř obžalovaných byli odsouzeni pouze dva. Jeden z nich přitom prošel oddlužením, do nějž se žalobkyně ani nemohla v důsledku nezákonného postupu Vrchního soudu v Olomouci přihlásit. Když pak toto nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno, bylo již oddlužení obžalovaného ukončeno. Žalobkyně při stanovení požadované výše přiměřeného zadostiučinění vycházela z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která mimo jiné požaduje, aby částka nebyla nepřiměřeně nízká v porovnání s částkami, který by v podobném případě ESLP poškozenému přiznal z titulu spravedlivého zadostiučinění. Žalobkyně nesouhlasí s odůvodněním obsaženým ve stanovisku Ministerstva. Žalobkyně nepovažuje uplatněný způsob výpočtu za souladný s metodickým pokynem vydaným Nejvyšším soudem ČR (sp. zn. Cpjn 206/2010), v němž jsou vyjmenována kritéria, k nímž má být přihlíženo. Dále dle žalobkyně nelze mít za to, že v případě peněžitého předmětu řízení, je význam řízení pro účastníka roven částce představující předmět řízení. Zejména v , podezřelý výraz, řízení, které pro poškozeného má význam zejména jako satisfakce za způsobenou újmu , podezřelý výraz, činem. Žalovanou uplatněný způsob výpočtu nezohledňuje, zda přiměřená doba trvání řízení byla překročena pouze v menší míře, anebo v míře extrémní, jako tomu bylo v předmětné věci. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že řízení trvalo 17 let a 11 měsíců, za každý rok pracuje s částkou 15 000 Kč, což činí 255 000 Kč + 13 750 Kč (za 11 měsíců), tj. dohromady 268 750 Kč. V reakci na vyjádření žalované, v němž žalovaná vznesla námitku promlčení, žalobkyně uvedla, že má za to, že v daném případě jsou dány důvody pro posouzení vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy z důvodu extrémní délky posuzovaného řízení a s ohledem na hrubá, závažná a opakovaná porušování základních práv k nimž v průběhu řízení došlo. Proto by soud k vznesené námitce promlčení neměl přihlížet. Žalobkyně se dále odvolala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15, případně též na nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Na ústním jednání žalobkyně dále doplnila, že před žalobou podanou v roce 2006 byla ve věci již dne 30. 5. 2023 podána první žaloba, o níž rozhodl Krajský soud v , adresa, až v roce 2006, a to tak, že usnesením vrátil věc do přípravného řízení, přičemž toto usnesení Krajský soud vyhotovoval zhruba 3 měsíce, kdy následně po stížnosti ze strany státního zastupitelství, o tom rozhodoval ještě Vrchní soud, který usnesením ze dne 12. 9. 2006 stížnost zamítnul. Tím pádem se to řízení dle žalobkyně táhlo ještě o 3 roky déle, než původně uvedla v žalobě. I s ohledem na to, se žalobkyni jeví námitka promlčení jako nemravná. Dále odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 a III. ÚS 450/20, dle nichž má stát vystupovat jako vzor pro své občany a tím pádem by na něj měly být kladeny vyšší nároky. Dále odkázala na právní větu obsaženou v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a ve svém podání vznesla námitku promlčení, kterou odůvodnila tím, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2024, č. j. , spisová značka, bylo odmítnuto odvolání skupiny poškozených včetně žalobkyně. Toto usnesení bylo obecnému zmocněnci žalobkyně doručeno dne 17. 10. 2024. Dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ZoOdpŠk“) je za počátek běhu šesti měsíční promlčecí lhůty v posuzovaném případě považován den 17. 10. 2024, kdy bylo obecnému zmocněnci žalobkyně doručeno výše uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Žádost o poskytnutí zadostiučinění byla žalované doručena dne 1. 4. 2025, tj. 16 dnů před uplynutím promlčecí lhůty. Stanovisko žalované bylo vydáno dne 30. 7. 2025 a téhož dne bylo doručeno do datové schránky právního zástupce žalobkyně. Žalobkyni tak zbývalo 16 dnů k podání žaloby. Žalobkyně však žalobu podala až dne 29. 8. 2025, tj. po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. V reakci na vyjádření žalobkyně k vznesené námitce uvedla, že žalobkyně neuvedla k případnému rozporu s dobrými mravy ničeho relevantního, kdy lze naopak argumentovat tím, že právní zástupce žalobkyně podal u zdejšího soudu více žalob souvisejících s tímto řízením, když tyto byly podány řádně a včas v zákonem stanovených promlčecích lhůtách. U žalobkyně nelze spatřovat jakékoliv důvody zvláštního zřetele hodné, když jiní obdobně poškození uplatnili své nároky řádně a včas. Pokud by však soud shledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, tak se má při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 206/2010 je v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, možno částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. Domněnka zvýšeného významu , podezřelý výraz, řízení pro poškozeného se uplatní pouze v případě účastníka, jenž v , podezřelý výraz, řízení vystupoval v roli obviněného. Žalobkyně však v , podezřelý výraz, řízení vystupovala jako poškozená, jenž se k , podezřelý výraz, řízení připojila s nárokem na náhradu škody. Respektive žalobkyně byla právním nástupcem původního poškozeného. Pro žalobkyni bylo v sázce „pouze“ peněžité plnění, proto z hlediska předmětu mělo , podezřelý výraz, řízení pro ni standardní význam. Při hodnocení významu řízení je třeba zdůraznit, že žalobkyně se k řízení připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 15 955 Kč a byla jí přiznána náhrada škody ve výši 14 640 Kč a následně ze strany Ministerstva ještě vyplacena částka 16 000 Kč. Dále odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , spisová značka, , ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. , spisová značka, a ze dne 19. 1. 2024, sp. zn. , spisová značka, .

3. Ze shodných tvrzení účastníků, vzal soud za prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně, pan , jméno FO, , se stal obětí podvodu, který byl vyšetřován , právnická osoba, , kdy v tomto , podezřelý výraz, řízení byla dne 24. 11. 2006 podána ve věci již druhá obžaloba, kterou Krajský soud v , adresa, projednával pod sp. zn. , spisová značka, . Právní předchůdce žalobkyně se již v rámci přípravného řízení připojil se svým nárokem na náhradu škody a stal se tak účastníkem adhezního řízení. Dne 12. 9. 2017 ve věci rozhodl Krajský soud v , adresa, rozsudkem č. j. , spisová značka, , kterým uznal dva obžalované , tituly před jménem, Josefa Hisemana a , jméno FO, vinnými ze spáchání zvlášť závažného , podezřelý výraz, podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 a) , podezřelý výraz, zákoníku a současně přiznal žalobkyni část jejího uplatněného nároku na náhradu škody. Konečné rozhodnutí v daném řízení vůči žalobkyni představovalo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2024, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci doručením zmocněnci žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, ke dni 17. 10. 2024. Dne 1. 4. 2025 uplatnila žalobkyně u Ministerstva nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 268 750 Kč. Ministerstvo spravedlnosti o žádosti žalobkyně rozhodlo dne 30. 7. 2025, kdy téhož dne bylo rozhodnutí doručeno zástupci žalobkyně.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázáno dále:- z listiny označené jako Žádost o odškodnění ze dne 1. 4. 2025 vč. potvrzení o doručení do DS, že žalobkyně dne 1. 4. 2025 prostřednictvím svého zástupce uplatnila u Ministerstva žádost o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a ZoOdŠk v podobě nepřiměřené délky a průtahů v řízení vedeného u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, ve výši 268 750 Kč;5. z listiny označené jako Stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 7. 2025, vč. potvrzení o dodání do DS, že Ministerstvo o žádosti žalobkyně rozhodlo dne 30. 7. 2025 tak, že žádosti částečně vyhovělo a přiznalo žalobkyni zadostiučinění ve výši 16 000 Kč s tím, že toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno do datové schránky dne 30. 7. 2025. Ministerstvo v rámci svého odůvodnění vycházelo mimo jiné i z toho, že právní předchůdce žalobkyně se k , podezřelý výraz, řízení připojil s návrhem na náhradu škody ve výši 15 955 Kč, z čehož bylo žalobkyni přiznáno 14 640 Kč;6. z nálezu sp. zn. II. ÚS 1803/22, že Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2022, č. j. , spisová značka, , neboť odmítnutím odvolání poškozených pro jejich domnělou neoprávněnost porušil Vrchní soud jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud zvolil přepjatě formalistický postup, když poškozeným upřel aktivní legitimaci k podání odvolání z důvodu absence plných mocí a nezvolení společných zmocněnců, ačkoli tato situace byla výlučným důsledkem dlouhodobě nezákonného a chaotického postupu nalézacího soudu, který poškozeným znemožnil výkon jejich procesních práv a teprve ex post jim bez jejich účasti určil společné zmocněnce. Poškození přitom jednali v legitimní důvěře v akty soudu, výslovně vyjádřili vůli být těmito zmocněnci zastupováni a podat odvolání, a nebylo ústavně přijatelné, aby nesli negativní následky procesních pochybení soudu. Odmítnutím odvolání tak došlo k odepření přístupu k odvolacímu soudu a k extrémní nespravedlnosti, přičemž ústavně konformním řešením bylo odvolání poškozených přijmout a věcně projednat;7. z usnesení Vrchního soudu ze dne 7. 8. 2024 č. j. To 83/2021-9937, že tímto rozhodnutí bylo odmítnuto odvolání podané mimo jiné i žalobkyně, neboť nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání;8. ze screenu obrazovky s dodejkou usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. l. 9937 ze dne 17. 10. 2024, že usnesení Vrchního soudu ze dne 7. 8. 2024 č. j. To 83/2021-9937 bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 17. 10. 2024 v 17:11:34.

9. Soud pro nadbytečnost zamítl návrhy žalobkyně i žalované na doplnění dokazování dalšími listinami z, Anonymizováno, , podezřelý výraz, spisu , spisová značka, či dalšími spisy ohledně řízení vedených u zdejšího soudu, neboť s ohledem na níže prezentovaný právní závěr by byly již nadbytečné, a jejich provedení by tak nebylo ani hospodárným.

10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:

11. Právní předchůdce žalobkyně, pan , jméno FO, , se stal obětí podvodu, který vyšetřovaly orgány činné v , podezřelý výraz, řízení, kdy v tomto řízení byla podána dne 24. 11. 2006 již druhá obžaloba ve věci, o níž bylo vedeno , podezřelý výraz, řízení u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Právní předchůdce žalobkyně se již v rámci přípravného řízení připojil se svým nárokem na náhradu škody ve výši 15 955 Kč a stal se tak účastníkem adhezního řízení. Nejprve ve věci rozhodl Krajský soud v , adresa, rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. , spisová značka, , kterým uznal dva obžalované , tituly před jménem, Josefa Hisemana a , jméno FO, vinnými ze spáchání zvlášť závažného , podezřelý výraz, podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 a), Anonymizováno, , podezřelý výraz, zákoníku a současně přiznal žalobkyni část jejího uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 14 640 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 5. 2022, č. j. , spisová značka, , kterým odvolání odmítl. Toto rozhodnutí následně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 1803/22 z důvodu extrémní nespravedlnosti způsobené poškozeným vadným procesním postupem soudu spočívajícím v odmítnutí odvolání poškozených pro jejich domnělou neoprávněnost. Tím měl Vrchní soud v Olomouci porušit jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť poškozeným upřel aktivní legitimaci k podání odvolání z důvodu absence plných mocí a nezvolení společných zmocněnců, ačkoli tato situace byla výlučným důsledkem dlouhodobě nezákonného a chaotického postupu nalézacího soudu, který poškozeným znemožnil výkon jejich procesních práv a teprve ex post jim bez jejich účasti určil společné zmocněnce. Poškození přitom jednali v legitimní důvěře v akty soudu, výslovně vyjádřili vůli být těmito zmocněnci zastupováni a podat odvolání, a nebylo ústavně přijatelné, aby nesli negativní následky procesních pochybení soudu. Odmítnutím odvolání tak došlo k odepření přístupu k odvolacímu soudu a k extrémní nespravedlnosti, přičemž ústavně konformním řešením bylo odvolání poškozených přijmout a věcně projednat Ve věci tedy dále rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, jež usnesením ze dne 7. 8. 2024 č. j. To 83/2021-9937, odmítl odvolání podané mimo jiné i žalobkyně, neboť nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání. Toto rozhodnutí, které nabylo právní moci doručením zmocněnci žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, dne 17. 10. 2024, představovalo ve věci konečné rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni. Žalobkyně poté dne 1. 4. 2025 uplatnila u Ministerstva nárok na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a ZoOdŠk v podobě nepřiměřené délky a průtahů v řízení vedeného u Krajského soudu pod sp. zn. , spisová značka, ve výši 268 750 Kč. Ministerstvo o této žádosti žalobkyně rozhodlo dne 30. 7. 2025 tak, že žádosti částečně vyhovělo a přiznalo žalobkyni zadostiučinění ve výši 16 000 Kč s tím, že toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno do datové schránky dne 30. 7. 2025.

12. Podle ustanovení § 6 odst. 1 ZoOdpŠk, ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“). Dle odst. 2 Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v , podezřelý výraz, řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem.

13. Podle ustanovení § 13 odst. 1 ZoOdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a lhůtě.

14. Podle ustanovení § 14 odst. 1 ZoOdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Dle odst. 3 je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle ustanovení § 31a odst. 1 ZoOdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

16. Podle ustanovení § 32 odst. 3 ZoOdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

17. Podle ustanovení § 35 odst. 1 ZoOdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

18. Podle ustanovení § 26 ZoOdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Podle ustanovení § 605 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Dle odst. 2 konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.

20. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

21. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že s ohledem na námitku promlčení, kterou soud shledal důvodnou, nelze žalobkyni uplatněné právo přiznat, a proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Žalobkyně se domáhala svého nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle ustanovení § 31a odst. 1 ZoOdpŠk. Na tento nárok zákon stanovuje v ustanovení § 32 odst. 3 ZoOdpŠk šesti měsíční subjektivní promlčecí lhůtu, která počíná běžet okamžikem kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, přičemž neskončí dříve než za šest měsíců ode dne skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému postupu došlo. Tato speciální úprava má přitom přednost před obecnou úpravou obsaženou v o. z. Počátek této subjektivní promlčecí lhůty je tedy možné datovat právě k okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí ve věci, tj. usnesení ze dne 7. 8. 2024 č. j. To 83/2021-9937, které nabylo právní moci okamžikem doručení zmocněnci žalobkyně dne 17. 10. 2024, kdy k jejímu uplynutí v souladu s § 605 odst. 1 o. z. mělo dojít ke dni 17. 4. 2025. Uplatněním nároku u Ministerstva v souladu s ustanovením § 14 ZoOdpŠk došlo dle § 35 odst. 1 ZoOdpŠk ke stavění běhu promlčecí lhůty ke dni 1. 4. 2025, tj. 16 dní před jejím uplynutím. Promlčecí lhůta tak neběžela až do rozhodnutí Ministerstva, ke kterému došlo dne 30. 7. 2025 (téhož dne bylo toto rozhodnutí doručeno zástupci žalobkyně), čímž jak potvrzuje odborná literatura, nejpozději ode dne následujícího po doručení tohoto stanoviska pokračoval běh promlčecí lhůty. Z uvedeného vyplývá, že poškozený ani po dobu předběžného projednání nemůže přestat sledovat běh promlčecí lhůty, přičemž mu nic nebrání v podání žaloby i předtím, než se úřad vyjádří, zvláště pokud poškozenému hrozí promlčení jeho práva (srovnej Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 404–406). Došlo-li tedy dne 30. 7. 2025 k události obnovující běh promlčecí lhůty z níž zbývalo již jen 16 dní. Její marné uplynutí nastalo ke dni 15. 8. 2025. Z obsahu spisu je zřejmé, že žaloba ve věci byla podána u soudu až 29. 8. 2025, což znamená po uplynutí subjektivní šesti měsíční promlčecí lhůty. Žalobkyně ani netvrdila, že by uplatnění jejího práva u soudu řádně a včas bránila nějaká významná skutečnost. Námitka promlčení je proto důvodná. Jelikož žalobkyni zcela uplynula šesti měsíční subjektivní promlčecí lhůta podle 32 odst. 3 ZoOdpŠk, bylo již nadbytečné se zabývat tím, zda má žalobkyně nárok na žalobou požadované přiměřené zadostiučinění.

22. Pokud žalobkyně opakovaně namítala, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy a odkazovala přitom na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, tak dle soudu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která reflektuje judikaturu Ústavního soudu a na kterou sama žalobkyně odkazovala, námitka promlčení vznesená žalovaným státem může být výjimečně hodnocena jako odporující dobrým mravům i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při jejím uplatnění není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně žalobce vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. , spisová značka, ). Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. , spisová značka, ). V dané věci však žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala existenci okolností bránících jí ve včasném uplatnění práva, natož pak okolností tak mimořádných a výjimečných, jak požaduje judikatura. Žalobkyně ve své argumentaci ohledně rozporu s dobrými mravy opakovaně akcentovala především extrémní délku řízení, jež však sama o sobě dle názoru soudu nemůže odůvodnit závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, nýbrž může být relevantní toliko při úvahách o výši případného přiměřeného zadostiučinění. Stejně tak další žalobkyní uváděné důvody ohledně pochybení soudů v rámci daného , podezřelý výraz, řízení, které vedly Ústavní soud ke zrušení prvního rozhodnutí Vrchního soudu mohou být důvodem pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, nikoliv však pro shledání vznesené námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Soud se tak neztotožnil s argumentací žalobkyně, že by námitka vznesená ze strany žalované byla v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o jednotlivá rozhodnutí, na něž žalobkyně odkazuje a v nichž byl dovozen rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, tak dle soudu se jedná o zcela odlišné případy. V rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 nebyl předmětem řízení nárok vyplývající ze ZoOdpŠk, šlo však o situaci, kdy účastník privatizačního vztahu v rámci tzv. velké privatizace vycházel z důvěry ve správnost rozhodovací činnosti orgánů státu, jež se na procesu privatizace podílely, přičemž nevěděl o existenci restitučního nároku, který byl k již zprivatizovanému majetku včas uplatněn a této privatizaci tedy bránil, o čemž se dozvěděl až necelé 4 měsíce před uplynutím desetileté promlčecí lhůty. Z těchto důvodů nemohl danou situaci do té doby nijak řešit, zatímco stát od samého počátku jednal v rozporu se zákonem, ačkoliv o uplatněném restitučním nároku věděl. Dále v rozhodnutí sp. zn. I ÚS 3391/15 shledal Ústavní soud námitku promlčení vznesenou státem v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy poškozený uplatnil svůj nárok po uplynutí šesti měsíční subjektivní lhůty proto, že v souvislosti s nezákonným , podezřelý výraz, řízením musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností, což se projevilo na jeho , podezřelý výraz, a , podezřelý výraz, stavu. Současně Ústavní soud spatřoval důvody pozdního uplatnění nároku ze strany poškozeného i v procesní komplikovanosti řízení, když poškozený byl stíhán pro jednání, jež nenaplňovalo znaky , podezřelý výraz, činu. V dalším rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 76/17 zase dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy stěžovatelé marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinili, nýbrž jednali v dobré víře v ustálenou judikaturu, podle níž se nároky na nemajetkovou újmu v nepeněžité formě (zejména omluva) nepromlčovaly, přičemž ke změně tohoto výkladu došlo až judikaturou Nejvyššího soudu po uplatnění jejich nároků. V dalším žalobkyní zmiňovaném rozhodnutí sp. zn II. ÚS 2062/14 dovodil Ústavní soud rozpor námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy zejména proto, že samotný stát svou dlouhodobou protiústavní nečinností a následnou judikaturní nejednotností zásadně přispěl k tomu, že poškození vlastníci nemohli své nároky reálně a předvídatelně uplatnit. V posledním žalobkyní zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 450/20 se zase Ústavní soud zabýval náhradou majetkové újmy vůči státu za nucené vystěhování do zahraničí v 80. letech v důsledku nátlaku orgánů komunistického režimu, kdy dospěl k závěru, že stěžovateli nemůže jít k tíží, že svůj nárok neuplatnil dříve v období let 1982-1989, tedy za období minulého režimu. Soud má za to, že rozhodnutí, na něž žalobkyně poukazuje, nejsou na projednávaný případ přiléhavá. Z těchto rozhodnutí totiž vyplývá, že rozpor výkonu práva s dobrými mravy lze dovodit pouze za situace, kdy mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné vytvořily žalobci závažnou překážku ve včasném uplatnění nároku. Takové okolnosti však v posuzované věci dány nebyly, neboť žalobkyni nic nebránilo v uplatnění nároku ve lhůtě stanovené zákonem, jak to ostatně učinili i další poškození z daného , podezřelý výraz, řízení.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný procesní úspěch, čímž jí vzniklo právo vůči žalobkyni na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení procesně úspěšné žalované sestávají ze čtyř paušálních náhrad (za písemné podání ze dne 14. 10. 2025, písemné podání ze dne 26. 11. 2025, příprava účasti na jednání a účast na jednání) dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. po 300 Kč; tj. na nákladech řízení celkem 1 200 Kč. Tyto náklady řízení žalované prokazatelně vznikly a byly potřebné k účelnému bránění práva žalované. Jiné náklady řízení žalovaná neúčtovala. Náklady řízení byla žalobkyně zavázána zaplatit žalované ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.