59 C 164/2022

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Darinou Dvořákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 29 340,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000,01 Kč s úrokem z prodlení od 23. 12. 2021 do zaplacení z částky 22 000,01 Kč ve výši 8,5 % ročně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 4 010,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 010,76 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 775,33 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 23 133,48 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částky 3 329,38 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit státu – [obec] Republice na soudním poplatku 294 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Ostravě.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 26 010,77 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. a II. tohoto rozsudku (kapitalizovány byly v částce 23 133,48 Kč – smluvní úroky, resp. v částce 775,33 Kč za dobu od 24. 7. 2021 do 29. 11. 2021 – úroky z prodlení), z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 5. 2020 uzavřené mezi právní předchůdkyně žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 55 776 Kč ve 14 měsíčních splátkách, přičemž tak v dohodnuté době do 23. 7. 2021 neučinil (žalovaný uhradil na dlužnou částku celkem 7 999,99 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 26 010,77 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 23 133,48 Kč (částka je tvořena součtem nesplaceného úroku 2 160,21 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 12 591,56 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 2 387,99 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 4 625,48 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu za období po konečné splatnosti ve výši 1 368,24 Kč), náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokutu 3 329,38 Kč (tj. 0,1 % za každý započatý den prodlení z dlužné částky ve výši 26 010,77 Kč za dobu od 24. 7. 2021 do 29. 11. 2021). Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, což bylo žalovanému oznámeno.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání dne 8. 8. 2022 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud po provedeném dokazování u jednání vzal z listinných důkazů za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Žádost o úvěr, opatřené datem 23. 5. 2020, že žalovaný požádal právní předchůdkyni o poskytnutí částky 30 000 Kč, přičemž v listině uvedl, že je zaměstnaný od roku 6. 11. 2015, nemá sjednaný rezidenční úvěr; dále uvedl, že jeho mzda činí 19 067 Kč (k tomu měly být předloženy 3 výplatní pásky), celkové měsíční výdaje 11 860 Kč (bydlení, energie 8 000 Kč a doprava, jídlo, osobní náklady 3 860 Kč); bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživované děti, dokončené vzdělaní – střední, nemá osobní bankovní účet. V kolonce předložené dokumenty – OP. Listina je podepsaná žalovaným.

6. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru, opatřené datem ze dne 23. 5. 2020, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku včetně nákladů ve výši 25 776 Kč vrátit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč. Žalovaný je v listině označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, číslem občanského průkazu a adresou trvalého bydliště. V listině je mj. uvedeno, že„ dlužník podpisem této Smlouvy potvrzuje, že od Věřitele převzal v místě jeho bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru“. Listina je podepsaná žalovaným a právní předchůdkyní.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 včetně přílohy, že pohledávka za žalovaným byla z právní předchůdkyně postoupena na žalobkyni.

8. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

9. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne 23. 5. 2020 dohodl s právní předchůdkyní tak, že mu právní předchůdkyně poskytne v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou žalovaný právní předchůdkyni s dalšími poplatky vrátí; žalovaný právní předchůdkyni oproti obdržení peněž doposud uhradil částku 7 999,99 Kč; právní předchůdkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky právní předchůdkyni vrátit; právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným dne 22. 12. 2021 na žalobkyni.

10. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 a násl. o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

18. Soud nejprve uvádí, že věcnou legitimaci žalobkyně lze dovodit ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, kterou vyhodnocuje jako platně uzavřenou, a na základě které přešla na žalobkyni mj. pohledávka ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovaným. Soud pak uzavřenou smlouvu hodnotí jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena právní předchůdkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. [příjmení] relevanci mají pak v projednávaném sporu citované ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Dále podepsaný soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo], který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

21. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet z údajů získaných od žalovaného zaznamenaných v žádosti o úvěr. Soud nicméně konstatuje, že z této listiny se podává pouze prohlášení žalovaného deklarující jeho osobní, příjmové a výdajové poměry, důkazy prokazující tato tvrzení (např. výplatní pásky žalovaného předložené právní předchůdkyni žalobkyně) předloženy nebyly. Žalobkyně tak v řízení neprokázala své tvrzení uvedené v žalobě, že by právní předchůdkyně měla k dispozici doklady, kterými by taková prohlášení žalovaného i ověřovala. Soud byl proto připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě prokázat svá tvrzení, avšak tato se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění zásadně až na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici jakékoliv další důkazy o tom, že by právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nezbylo mu než uzavřít, že žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno a v důsledku toho soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy úvěru ze dne 23. 5. 2020 pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Soud nadto má, s ohledem na výše uvedené, za to, že jak smlouva, tak sjednané úroky jsou v rozporu s dobrými mravy.

22. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § [číslo] odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení v celkovém rozsahu 22 000,01 Kč vrátit. Jelikož žalovaný oproti převzetí finanční hotovosti ve výši 30 000 Kč uhradil právní předchůdkyni 7 999,99 Kč, jak tvrdila sama žalobkyně, soud žalobě vyhověl právě ohledně částky 22 000,01 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalovanému, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Úroky z prodlení byly přiznány podle § 1970 o. z. a ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 4 010,76 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 775,33 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 23 133,48 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 010,76 Kč za dobu od 23. 12. 2021 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, soud žalobu zamítl (výrok II.)

23. Výrokem III. soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnější žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, avšak podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly.

24. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, z něhož uhradila soudní poplatek ve výši 1 174 Kč, elektronický platební rozkaz ve věci vydán nebyl a věc byla převedena do řízení C, přičemž s ohledem na ustanovení položky 2 bod 2 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek ve věci uhrazen dle položky 1 písm. b) sazebníku poplatků, a to ve výši 1 468 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit státu na soudním poplatku částku 294 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě, jak je uvedeno ve výroku IV. Lhůta splatnosti byla určena v souladu s ust. § 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.

25. Pro úplnost soud dodává, že z důvodu dlouhodobé nemoci samosoudkyně, která rozsudek vyhlásila, jej sepsal níže podepsaný samosoudce.